Reklama
Reklama

Na co NATO?

Počet zobrazení: 2052

Politolog Oskar Krejčí ukazuje na skrytý obsah některých prohlášení NATO a varuje před rozmístěním amerických jaderných raket v Evropě. Ukazuje, jaké možnosti má česká a slovenská zahraniční politika v měnící se situaci.

Severoatlantická aliance skromně oslavila 70. výročí svého vzniku. Nic nového se zvídaví lidé nedozvěděli. Nebyla přijata žádná nová strategie, nebylo žádné rozšíření, dokonce ani směrem na východ. Pouze byly zopakovány požadavky Bílého domu na zvýšení vojenských výdajů a pokorné sliby přítomných představitelů evropských členských států. Nové nebyly ani hrozby Ruskem a přísliby směrem k Ukrajině a Gruzii. Protože ale zazněly projevy a bylo přijato závěrečné komuniké, je třeba provést dekódování některých formulací, neboť orwellovský newspeak by mohl vyvolat nějaká nežádoucí nedorozumění.
 

Ne jaderným raketám

Už 3. dubna generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg v americkém Kongresu prohlásil, že „NATO nemá v úmyslu rozmístit pozemní jaderné rakety v Evropě“. Tím reagoval na obavy, že americké vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu směřuje k rozmístění těchto raket na západ od ruských hranic. Celý svět i malé středoevropské země by si mohly oddechnout, kdyby…

nato_centrala.jpg
Foto: nato.int

Především, ač se to může zdát podivné, Severoatlantická aliance žádné jaderné zbraně nemá, a tudíž je nemůže ani rozmisťovat. Jaderné zbraně na území evropských států NATO ale jsou, ovšem jejich rozmístění, správa i případné použití nespadají pod jednotné velení Aliance, ale zůstávají v rukou jaderných mocností-členských států. A tak, jak uvádí například washingtonská Arms Control Association, Francie disponuje 300 jadernými náložemi a Velká Británie jich má 215. Všechny mají charakteristiky strategických zbraní, ovšem nejsou to rakety středního doletu.

Spojené státy mají na území pěti členských států NATO přibližně 180 jaderných náloží. Jedná se o Německo, Belgii, Nizozemsko, Itálii – tam jsou dvě základny s nukleárními náložemi USA – a Turecko. Podle dostupných údajů to jsou letecké bomby B61, tedy termojaderné nálože. V Evropě i Turecku jsou tyto americké zbraně rozmístěny na základě bilaterálních úmluv posvěcených Severoatlantickou aliancí, ovšem o jejich případném použití se rozhoduje výhradně v USA.

Řečeno stručně, když se ve Washingtonu rozhodnou rozmístit v západní či střední Evropě jaderné zbraně, stane se tak na bázi dvoustranných dohod. Ty následně Aliance přikryje. Už teď je zřejmé, že v Pentagonu mohou počítat s chápavým přitakáním generálního tajemníka NATO, ať jim bude kdokoliv. A při četbě výroků českého ministra zahraničních věcí je nepochybné, že jeden nadšený souhlas z členských států již má Washington zajištěn. Zdá se, že se sociální demokraté a Piráti rozhodli udělat vše proto, aby svým „principiálním“ zahraničněpolitickým chováním napomohli obnovit volební základnu komunistů.
 

Pravidla versus právo

Myšlenkově i co do rozsahu skromné komuniké ze zasedání ministrů zahraničí členských zemí NATO z minulého týdne ve svém 3. bodě uvádí, že „čelíme nepředvídatelné a bezpečnost zpochybňující situaci, včetně agresivnějšího Ruska a vytrvalé hrozbě terorismu ve všech formách a projevech. Na pravidlech založený mezinárodní řád je zpochybňován“. Zvláště formulace „na pravidlech založený“, rules-based, je zajímavá. V Bruselu se roztrhl pytel s dokumenty, které se hemží tímto souslovím, jež slouží k rozlišení MY a ONI. Zdá se, že se konečně podařilo nalézt náhradu za mezinárodní právo. V každém případě se o mezinárodním právu ve zmíněném komuniké vůbec nemluví.

„Pravidlo“ je zastřešující slovo, pod které se právo, ale i zákon vejde. Jenže tam také lze umístit závazné ustanovení, které je vnucené mocí. Také zvyk či obyčej se pod slovo „pravidlo“ vejdou. Mezinárodní právo je ale kategorie přesnější: jsou to především suverénními státy dohodnuté normy, jejichž jádro tvoří Charta OSN. A tak lze bombardování Jugoslávie zařadit mezi zvyková pravidla Aliance, rozhodně ale bylo v rozporu s mezinárodním právem. Lidské dějiny jsou plné příkladů situací, kdy pravidlem, které určovalo povahu mezinárodního řádu, bylo prostě právo silnějšího.
 

Jiný přístup

Zatím všechny návrhy na likvidaci jaderných zbraní selhaly. Existuje ale řada úmluv, které vyjímají celé oblasti planety ze závodů v jaderném zbrojení. Připojená mapa a její popis, zpracované s použitím grafiky OSN, ukazuje, že tyto regiony rozhodně nejsou bezvýznamné.

bezjaderne_zony-768x576.jpg

Mnohostranné úmluvy vymezující zóny bezjaderných států

  • Tlatelolcká smlouvaSmlouva o zákazu jaderných zbraní v Latinské Americe a v Karibské oblasti (podpis 1967; platnost 1968) zakazuje získávat, rozmisťovat a přivážet jaderné zbraně do Latinské Ameriky.
  • Smlouva z Rarotongy – Smlouva o zóně bez jaderných zbraní v jižním Pacifiku (podpis 1985; platnost 1986) kterou podepsaly Austrálie, Nový Zéland, Cookovy ostrovy, Papua-Nová Guinea a další ostrovní země a kterou bylo v jižním Tichomoří zřízeno bezjaderné pásmo.
  • Bangkokská smlouvaSmlouva o zóně bez jaderných zbraní v Jihovýchodní Asii (podpis 1995; platnost 1997). Zakazuje vývoj, výrobu, získávání nebo zkoušení jaderných zbraní uvnitř i mimo uvedenou zónu, jakož i umisťování těchto zbraní v této zóně, ale i transport přes ni.
  • Pelindabocká smlouvaAfrická zóna bez jaderných zbraní (podpis 1996; platnost 2009). Jako uvedená zóna je chápán celý africký kontinent, ostrovní státy dnešní Africké unie a ostrovy, které Africká unie považuje za součást Afriky.
  • Semipalatinská smlouvaStředoasijská zóna bez jaderných zbraní (podpis 2006; platnost 2009) byla přijata Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Turkmenistánem a Uzbekistánem. Zavazuje účastnické státy nevyrábět, nezískávat, netestovat a nevlastnit jaderné zbraně.

Mezinárodně uznaný státní bezjaderný status

  • Mongolský bezjaderný status – Mongolsko je jediný stát, který oznámil záměr (1992) učinit ze svého území nejadernou oblast. To od počátku akceptovaly sousední jaderné mocnosti. Rezoluce Valného shromáždění OSN 55/33S (2000) Mongolská mezinárodní bezpečnost a status bez jaderných zbraní dodala tomuto rozhodnutí mezinárodní uznání.

Bezjaderné geografické oblasti

  • Smlouva o Antarktidě – mnohostranná dohoda (podpis 1959; platnost 1961), která demilitarizuje a denuklearizuje území na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky.
  • Smlouva o kosmu – mnohostranná Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kos­mického prostoru včetně Měsíce a jiných kosmických těles (podpis 1967; platnost 1967), v níž se signatářské státy zavázaly, že nebudou umisťovat zbraně hromadného ničení v kosmickém prostoru nebo na nebeských tělesech.
  • Smlouva o mořském dně – mnohostranná Smlouva o zákazu umisťování jaderných zbraní a jiných zbraní hro­madného ničení na dně moří a oceánů a v jejich podzemí (podpis 1971; platnost 1972) se vztahuje na oblast za dvanáctimílovým pobřežním pásmem.
     

A co Evropa?

Uvedené dohody pokrývají území téměř 120 států plus mořské dno a kosmický prostor. I když některé z těchto úmluv měly či dokonce stále mají potíže se zárukami ze strany jaderných mocností, představují rozumný přístup  v podmínkách omezených možností nejaderných zemí. To platí i v současnosti, kdy dochází k růstu výdajů na jaderné zbraně a oživování jejich významu ve strategii mocností. Jen ve Spojených státech prezidentský rozpočtový projekt týkající se jaderných zbraní na právě započatou desetiletku, tedy na léta 2019 až 2028, činí 494 miliard dolarů (pro letošní rok je to 33,6 miliard). Tato částka je o 23 % vyšší než předcházející projekt na desetiletku, přičemž navýšení je zdůvodňováno potřebou modernizovat americký jaderný arzenál.

Bylo by naivní v době růstu nedůvěry mezi některými mocnostmi chtít od Velké Británie, Francie a Ruska, aby odstranily své nukleární zbraně z Evropy. Právě tak je prostoduché očekávat od NATO, že zabrání USA rozmístit jaderné rakety v Evropě, když se tak ve Washingtonu rozhodnou. Není toho mnoho, co by mohla česká či slovenská diplomacie v této situaci učinit na obranu národních zájmů. Možná ale nastal čas oživit v moderní podobě Rapackého plán z října 1957. Tehdy polský ministr zahraničních věcí Adam Rapacki na zasedání Valného shromáždění OSN navrhl vytvoření bezjaderného pásma ve střední Evropě. Zatím se západní výběžek Eurasie za halasného pokřiku o evropských hodnotách mění na skladiště atavistických představ o mezinárodní politice.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 8. 4. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama