Reklama
Refundo.sk
Reklama

NATO: Nebezpečí pro světový mír

Počet zobrazení: 2108


wallerstein_new_0.jpg

Podle oficiální mytologie v letech 1945 (nebo 1946) a 1989 (nebo 1991), Spojené státy a Sovětský svaz (SSSR) soupeřili navzájem neustále – politicky, vojensky, a především ideologicky. Toto bylo nazýváno „studená válka“. Byla-li to válka, pak je třeba zdůraznit slovo „studený“, protože ani jedna z mocností nikdy za celou dobu nevykonávala žádnou přímou vojenskou akci proti druhé.

Bylo však několik institucionálních reflexí této studené války. V každé z nich to však byly Spojené státy a nikoli SSSR, kdo udělal první krok. V roce 1949 tři západní země okupující Německo spojily své zóny a vytvořily Spolkovou republiku Německo (SRN) jako stát. Sovětský svaz odpověděl tím, že rekonstruoval svoji zónu na Německou demokratickou republiku (NDR).

V roce 1949 bylo založeno dvanácti zeměmi NATO. 5. května 1955 tři západní mocnosti oficiálně skončily okupaci SRN a uznaly jí jako samostatný stát. O čtyři dny později SRN byla přijata do NATO. V reakci na to SSSR založil Varšavskou smlouvu a NDR se stala jedním z jejích členů.

Smlouva zakládající NATO měla platit pouze v rámci Evropy. Jedním z důvodů bylo, že západoevropské země měly ještě kolonie mimo Evropu a nepřály si, aby jiný subjekt měl pravomoc zasahovat přímo do politických rozhodnutích týkajících se těchto kolonií. Momenty zdánlivě napjaté konfrontace mezi oběma stranami – blokáda Berlína, kubánská raketová krize – skončily s výsledkem status quo ante. Nejdůležitější možnost aplikace článku Smlouvy (o NATO), který mluví o zapojení se do vojenské akce, nastala, když SSSR jednal v rámci své vlastní zóny proti vývoji, který považoval za nebezpečný pro SSSR – Maďarsko v roce 1956, v roce 1968 Československo, Polsko v roce 1981. Spojené státy v podobné situaci zasáhly politicky – když šlo o možný vstup italské komunistické strany do italské vlády.

Tento krátký popis poukazuje na reálné cíle studené války. Studená válka nebyla určena k transformaci politické reality na druhé straně (s výjimkou určitého okamžiku ve velmi daleké budoucnosti). Studená válka byla mechanismus, který zajišťoval každé straně, že udrží své satelity pod kontrolou, při zachování dohody de facto dvou sil o jejich dlouhodobém rozdělení světa na dva základní okruhy, třetinu pro SSSR a dvě třetiny pro Spojené státy. Na obou stranách byla dána přednost záruce nevyužití vojenské síly (zejména jaderných zbraní) proti sobě. To se stalo známým jako záruka „vzájemně zaručeného zničení“.

Rozpad SSSR ve dvou etapách – stažení se z východní Evropy v roce 1989 a formální rozpad SSSR v roce 1991 – znamenal teoreticky konec jakékoli funkce pro NATO. Ve skutečnosti (to je dobře známo) když se prezident SSSR Michail Gorbačov dohodl na začlenění NDR do SRN, dostal slib, že zde nebude žádné začlenění států WTO (Varšavské smlouvy) do NATO. Tento slib byl porušen. NATO začalo hrát zcela novou roli.

Po roce 1991 NATO převzalo roli světového četníka vždy, když to považovalo za správné pro politické řešení světových problémů. První větší úsilí tohoto typu bylo vynaloženo v konfliktu Kosovu / Srbsko, v němž americká vláda použila svou váhu a zajistila vzniku státu Kosovo a změnu režimu v Srbsku. Následovaly další takové akce – v Afghánistánu v roce 2001 byl vyhnán Taliban, v Iráku v roce 2003 došlo ke změně režimu v Bagdádu, v roce 2014 se bojuje proti islámskému státu (ISIS) v Iráku a Sýrii, a v období 2013-2014 se podporují takzvané prozápadní síly na Ukrajině.

Ve skutečnosti se použití samotného NATO pro takové účely ukázalo být pro USA obtížné. Na každou jednotlivou akci existovaly u členských států NATO názorové rozdíly. A v případech, kdy se NATO formálně rozhodlo zasáhnout, jako tomu bylo v Kosovu, se americká armáda cítila omezena pomalostí politického rozhodování o vojenské akci.

Tak proč tedy rozšiřování NATO místo jeho zrušení? To mělo opět co do činění s vnitřní evropskou politikou a touhou USA řídit své předpokládané spojence. Bylo to v Bushově režimu, když tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld hovořil o „staré“ a „nové“ Evropě. Pod pojmem stará Evropa měl na mysli zejména francouzskou a německou neochotu souhlasit se strategiemi USA. Viděl jak západoevropské země oslabují svá pouta, kterými byly spjaty se Spojenými státy. Vnímal skutečnost správně. V reakci na to se Američané snažili přistřihnout západním Evropanům křídla tím, že přijmou do NATO východoevropské státy, které byly v USA považovány za spolehlivější spojence.

Ukrajinský konflikt osvětluje nebezpečí existence NATO. USA se snažily vytvářet nové vojenské struktury, samozřejmě zaměřené proti Rusku, pod záminkou, že jsou zde proti hypotetickým íránským hrozbám. S tím jak byl postupně rozehráván ukrajinský konflikt, byl také oživován jazyk studené války. USA použily NATO, aby přitlačily západoevropské země k dohodě o protiruských akcích. V rámci USA je prezident Barack Obama pod velkým tlakem, aby jednal „důrazně“ proti ruské tzv. hrozbě pro Ukrajinu. To se kombinuje s velkým nepřátelstvím amerického Kongresu k jakékoli dohodě s Íránci o rozvoji jaderné energie.

Síly ve Spojených státech a v západní Evropě, které se snaží, aby se zabránilo riziku vojenského bláznovství, jsou převálcovávány těmi, kteří mají na mysli jen válečnou výpravu. NATO a to, co dnes symbolizuje, představuje vážné nebezpečí, protože představuje závazek západních zemí zasahovat všude ve jménu západních interpretací geopolitické reality. To může vést jen k dalšímu, velmi nebezpečnému konfliktu. Vzdát se NATO jako organizace by bylo prvním krokem k rozumu a k přežití světa.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 389, 15.11.2014. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Palo
#1
Pavel Novota
19. november 2014, 23:20

Je tu v podstate zhrnuté všetko to čo som už niekoľkokrát uvádzal vo svojích príspevkoch. Základom je "Projekt pre nové Americké storočie " (PNAC)  úlohou udržať si postavenie jedinej svetovej veľmoci pre USA. Projekt akceptoval už prezident Regan a mnohých jeho tvorcov bolo súčasťou jeho kabinetu a nakoniec aj kabenitu ďaľších prezidentov (Wolfowitz, Rumsfeld ...). Od Regana cez Busha st. Clintona, Busha jr po Obamu všetci sa držia tejto doktríny - dodržať a upevniť hegemone postavenia USA vo svete. A ako vidieť robia preto všetko.

Obrázok používateľa Milan Antal
#2
Milan Antal
23. november 2014, 10:09

Podiel NATO na svetových vojenských výdavkoch tvorí 60 %. Podiel Ruska 5 %.

Rusko má síce dostatočnú vojenskú silu, ale len na obranu svojej krajiny, odstrašenie potenciálneho útočníka.  Ruská vojenská stratégia jednoducho nie je stavaná na zahraničných útočno-agresívnych operáciách, k tomu nemá dostatočné vojenské kapacity. Hovoriť o agresívnych cieľoch Ruska voči svojim susedom, členom NATO, je aj z tohto pohľadu jednoducho nezmysel.

Takže vykrikovanie médií a politikov o hrozbe z Ruska nemá žiaden reálny základ, skôr sa snaží mediálne prekryť agresívne ciele NATO. Nakoniec, NATO to reálne ukázalo v prípade Juhoslávie, Afganistanu, Iraku, Líbye, teraz rinčí zbraňami na hraniciach Ruska.

Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama