My Češi a Slováci a březen 1939

Počet zobrazení: 2447

Dopoledne 15. března 1939 zatklo jihlavské gestapo mého otce Jakuba; československá státní policie předala německé branné moci seznamy všech členů KSČ a organizovala se svými kolegy akci „Mříže“. Otec byl komunista, Moravský Slovák.

Mou tetu s proutěnou nůší odvedli slovenští četníci den předtím z Plaveckého Štvrtku na vlak a šupem ji poslali přes řeku Moravu. Aby šla, odkud přišla. Byla z Moravské Nové Vsi. Byla Češka. Mluvila plynně slovensky.  

Dráteníka Jána z Tater, Slováka, který nebydlel s námi Čechy a Němci v jednom domě na Znojemské ulici 63 /Wiennerstrasse/ –, ale na dvoře ve chlévě, si nikdo nevšiml. Přečkal mezi námi druhou světovou válku.

Tatínkovi téhož dne v úřadovně a ve vězení gestapa v Hluboké ulici ve městě Iglau /ještě předtím Jihlavě/ vyrazil český gestapák příjmením Kašpar čtyři zuby.

Otec byl podle vyprávění na tento úděl připraven, knihu „10 let diktatury proletariátu“ zakopal u později popraveného kamaráda Františka Kočího v nedalekém Německém Brodě.

Situace byla špatná, od vzniku tzv. Druhé Československé republiky se vzájemně přestali soudruzi zdravit pozdravem Čest a někdy symbolicky zdviženou pěstí a nahrazovali tento pozdrav pozdravem „Těpic“ nebo „Těpéro“!

Začali se bát jeden druhého, zatčení gestapem, které následovalo, bylo přímé, bez okolků.

Žili jsme pak šest let mezi Němci, starousedlíky, chovali se k nám slušně. Horší byli říšští Němci a Rakušané. Nejhorší byli ojedinělí Češi, kolaboranti a udavači. Po válce šli před soud a byli odsouzeni.

Pozdravu Čest práci jsem nikdy neužíval; oslovení soudruhu ano. Podnes. Na něm mi nikdy nic nevadilo a dosud nevadí.

V budově ÚV KSČ to se zdravením Čest bylo jak v Kafkově Zámku. X nikdy nevěděl, zda Y nepostoupí ve stupínku kariéry výš než on.

Když čas oponou trhnul, koncem roku 1989, většina těch, kdož převlékli saka, byli zbabělí, zahodili rudé pracovní knížky, předtím udávali a zrazovali, do Vltavy zahodili své zasloužilé a národní umělce, většina z nich nebyla nijak potrestána. I oni však s předstihem, když poznali, jaká bije, nezdravili pozdravem Čest práci, Práci čest, nahradili pozdrav novým pozdravem.

Zní: „Zdravím!“  

Koho zdravím, čím zdravím, jak zdravím, to ví podnes jenom čert nebo jeho nadřízený ďábel.

Mezi historickými daty jsou velké rozdíly; okupace 1939 byla jiná než okupace 1968!

I mezi lidmi, i mezi tragediemi, které se odehrály, jsou nebetyčné rozdíly. Julia Fučíka nelze srovnávat s Janem Palachem.

Každý z nich žil v jiné době, žádná doba se neobešla bez násilí. Ani se žádná doba neobešla bez strachu.

sireny_teskni.jpgJinak tomu není ani dneska.

Lžou, jako když práší, ti, kdož dneska říkají, že žijeme tak dobře jako nikdy předtím, že jako jsme bojovali za Prahu u Madridu, nyní bojujeme u Kábulu zase za Prahu.

Lháři to sami vědí, že lžou.

Úhel pohledu nám nikdo nevezme, ani do hlavy jeden druhému nevidíme.

Mám před očima sbírku nejnovějších básní: „Sirény teskní – U vysněných plání.“ (2018).

Napsal ji můj milovaný básník František Uher!

Čtěte jednu jeho báseň se mnou nahlas!

Ulice
 

„Tváře Tváře Tváře
Listy vytrhané z kalendáře“
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984