Může Brexit vdechnout nový život levicové politice?

Počet zobrazení: 4769


Krize vyvolaná vystoupením Británie z EU je vážná a nebezpečná, ale také představuje příležitost, kterou je třeba využít.

Na konci svého života si Freud položil slavnou otázku „Was will das Weib?“ (Co chce žena?) a přiznal tím svoje zmatení tváří v tvář ženské sexualitě. Podobné zmatení se vynořuje i dnes, v souvislosti s referendem o Brexitu: Co chce Evropa?

To, co je v referendu skutečně v sázce, vyjde najevo, pokud ho zasadíme do většího historického kontextu. V západní i východní Evropě dochází k dlouhodobému přeskupování politických sil. Až doposud politickému prostoru dominovaly dvě hlavní strany, které cílily na celý elektorát – středopravá strana (Křesťanští demokraté, liberální konzervativci, populisté) a středolevá strana (socialisté a sociální demokraté), společně s malými stranami, jež oslovovaly úzce vymezený elektorát (ekologové, neofašisté). Teď se vynořuje jednotná strana, která stojí za globálním kapitalismem jako takovým, obvykle s relativní tolerancí v tématech, jako jsou interrupce, práva gayů, náboženských a etnických minorit, a proti ní stojí silná antiimigrační populistická strana, která je na svých okrajích doprovázena otevřeně neofašistickými skupinami.

eusmery.jpg Kresba: Ľubomír Kotrha

Odpůrci Brexitu jsou šokováni a lamentují nad „iracionalitou“ voličů pro Brexit. Ignorují přitom zoufalou potřebu změny, kterou tento hlas vynesl na světlo denní.

Nejlepším příkladem je Polsko – poté, co zmizeli bývalí komunisté, staly se hlavními stranami „protiideologická“ středopravá strana bývalého předsedy vlády a současného předsedy Evropské rady Donalda Tuska a konzervativně-křesťanská strana bratrů Kaczyńských. Dnes je v sázce radikální střed, tedy to, která ze dvou hlavních stran – konzervativců a liberálů – bude úspěšná v prezentaci sebe sama jako ztělesnění oné postideologické nepolitiky v opozici vůči druhé straně, kterou bude zavrhovat jako tu, jež je stále v zajetí staré ideologické veteše. Na začátku devadesátých let v tom byli lepší konzervativci, pak získala navrch liberální levice a teď to jsou znovu konzervativci.

Směšný, předem ztracený boj

Protiimigrační populismus vnáší znovu do politiky vášeň, mluví v termínech antagonismu, o „nás“ proti „těm ostatním“, a jedním z příznaků zmatení toho, co zbylo z levice, je představa, že by tento vášnivý přístup měla od pravice převzít. „Pokud to dokáže předsedkyně francouzské Národní Fronty Marine le Penová, tak proč bychom to nedokázali i my?“ Levice by se podle tohoto předpokladu měla vrátit k obhajování silného národního státu a mobilizovat národovecké vášně – to je směšný a předem ztracený boj.

Evropa se točí v začarovaném kruhu a osciluje mezi bruselskou technokracií, která není schopna vymanit se ze své apatie, a hněvem, který si osvojují nová radikální levicová hnutí, ale především pravicový populismus. Referendum o Brexitu se pohybovalo podél linií této nové opozice, což je důvod, proč na něm bylo cosi od počátku zásadně špatně. Podívejme se na ty podivné spojence, kteří se vedle sebe ocitli v táboře Brexitu: pravicoví „patrioti“, populističtí nacionalisté posílení strachem z imigrantů a rozhněvaná pracující třída – není taková směs patriotistického rasismu a hněvu „obyčejných lidí“ ideální půdou pro novou formu fašismu?

Intenzita emocí, které byly investovány do referenda, by nás neměla mást – volba, před kterou jsme byli postaveni, zatemňovala skutečné otázky: jak bojovat s dohodami, jako je TTIP, které představují skutečnou hrozbu suverenitě lidu, a jak konfrontovat ekologické katastrofy a ekonomické nerovnosti, které živí novou chudobu a migraci. Volba Brexitu znamená pro tyto boje vážný krok zpět – stačí si uvědomit, jak důležitým argumentem pro Brexit byla „uprchlická hrozba“. Referendum o Brexitu je skutečným důkazem, že ideologii (ve starém dobrém marxistickém smyslu, tedy „falešnému vědomí“) se v našich společnostech stále daří dobře.

Když se ptali ve dvacátých letech Stalina, která varianta je horší, zdali pravicová, nebo levicová, odsekl: „Obě jsou horší!“ Neocitli se ve stejné situaci i britští voliči? Zůstat bylo „horší“, protože to znamenalo pokračování nehybnosti a plácání v evropském bahně. Vystoupit bylo „horší“, protože v jeho světle vypadalo to, že vše zůstane při starém, jako docela žádoucí varianta.

Nic se nezměnilo

Několik dní před referendem kolovala médii rádoby chytrá myšlenka: „Ať už referendum dopadne jakkoli, EU už nikdy nebude tím, čím byla doposud; bude nevratně poškozena.“ Pravda je ale přesný opak: nic se ve skutečnosti nezměnilo – kromě toho, že apatii Evropy už nelze nadále ignorovat. Evropa bude znovu plýtvat časem v dlouhých vyjednáváních mezi členy EU, které bude úspěšně blokovat jakoukoli možnost velkého politického projektu. To je to, co odpůrci Brexitu nevidí – jsou šokováni a nyní lamentují nad „iracionalitou“ voličů pro Brexit. Ignorují tak zoufalou potřebu změny, kterou tento hlas vynesl na světlo denní.

Zmatení, které je podložím referenda o Brexitu, se neomezuje pouze na Evropu. Je naopak součástí daleko rozsáhlejšího procesu krize „vytváření demokratického konsensu“ v našich společnostech, rozevírající se propasti mezi politickými institucemi a lidovým hněvem. Ten například ve Spojených státech zrodil jak Trumpa, tak Sanderse. Příznaky chaosu jsou všude – nedávná debata o kontrole zbraní se v americkém kongresu zvrtla do protestu vsedě ze strany Demokratů –, máme tedy propadnout beznaději?

Vzpomeňme si na staré přísloví Mao Ce-tunga: „Vše pod nebesy je v úplném chaosu; situace je znamenitá.“ Krize musí být brána vážně a bez iluzí, ale také jako příležitost, kterou je potřeba bez milosti využít. Ačkoli jsou krize bolestivé a nebezpečné, jsou zároveň terénem, na kterém se odehrávají bitvy, v nichž je potřeba vítězit. Nebojuje se ale i v samotných nebesích, není rozděleno i samotné nebe – a nepředkládá nám probíhající zmatek jedinečnou šanci reagovat na potřebu radikální změny daleko vhodnějším způsobem? S projektem, který rozlomí začarovaný kruh evropské technokracie a nacionalistického populismu? Skutečné rozštěpení našeho nebe se nenachází mezi apatickou technokracií a národoveckými vášněmi, ale mezi jejich začarovaným kruhem a novým panevropským projektem, který bude cílit na skutečné výzvy, před nimž lidstvo stojí.

Jako ozvěna na vítězství Brexitu se po celé Evropě ozývají hlasy vyzývající k dalšímu vystupování z EU a situace tedy volá po takovém projektu. Kdo se této šance ujme? Naneštěstí to nebude současná levice, která je známá tím, že nikdy nepromešká příležitost, aby promeškala svou šanci.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Could Brexit Breathe New Life Into Left-Wing Politics?, publikovaného na webu europe.newsweek.com, přeložil Martin Vrba.

Stať vyšla na A2larm 4. 7. 2016

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984