Michel Onfray: Francie musí zanechat své islamofobní politiky

Počet zobrazení: 3126

Přední francouzský filosof Michel Onfray v rozhovoru pro francouzský Le Point (text převzal v pondělí také belgický deník Le Soir) komentoval postoj Francie a vedle ní i ostatních zemí současné západní koalice vstupujících do války s politickým islámem. Kdyby tento francouzský filozof vystoupil v obdobném duchu kupříkladu v průběhu shromáždění, které se konalo letos 17. listopadu v Praze na Albertově, vysloužil by si přinejmenším ostré protesty současných českých „konvičkovců“ blábolících fráze o hodnotách svobody a demokracie.

michel_onfray_v.jpgVyšlo na AltPress 18. 11. 2015, autor: est


 







Francouzský filosof Michel Onfray.
Foto: Alexandre López / CC

Onfray se totiž dopouští něčeho, co je v příkrém rozporu s emotivními kampaněmi, jaké vyvolávají demagogové všech směrů, vyznání a lékařských diagnóz. Snaží se uchopit zpolitizovaná témata v souvislostech a s respektem ke kauzalitě, bez ohledu na dualitu MY a ONI. Něco takového bývá možné teprve ex-post, až emoce utichnout, obvykle s velkým časovým odstupem, když se téma vyčerpá nebo když se stane neškodným z hlediska aktuálních požadavků a potřeb. Objektivita v „čase emocí“, to je něco jako Láska za časů cholery, abychom volně parafrázovali titul Márquezova slavného románu.

Padesát odstínů politické šedi v akci
 

V rozhovoru pro Le Point Onfray mimo jiné porovnal dva odlišné přístupy k realitě – novinářský a filozofický. Zatímco novinář komentuje to, co se aktuálně děje, filozofa zajímají, nebo by měly zajímat, také okolnosti, kvůli kterým věci probíhají tak, jak probíhají a s nimi i odhad dalšího možného vývoje. Pokud se jedná o válku, kterou nyní vyhlašuje francouzský prezident François Hollande (živoucí symbol padesáti odstínů politické šedi) islámským radikálům, pak se Onfrayův filozof ptá: „Odkud se vzala? Kdo ji vyhlásil? Kdy? Proč? Kdo jsou ti, kteří vedou válku (les belligérants)? Jaké jsou jejich důvody. Je nutné opustit krátkou časovou perspektivu žurnalistiky, která žije z emocí a vstoupit do delšího časového prostoru filozofie, která žije reflexí. To, co se stalo v pátek 13. listopadu, je nesporně aktem války, ale takovým, který odpovídá na jiné válečné akty, jejichž počátkem bylo rozhodnutí destruovat Irák Saddama Husseijna klanem Bushe a jeho spojenců už před čtvrt stoletím.

Francie od počátku, s výjimkou šťastného Chiracova období, participovala na západní koalici, která vyhlásila válku muslimským zemím. Irák, Afghánistán, Mali, Libye… Ty země nás nijak neohrožovaly do doby, než jsme odmítli jejich suverenitu a možnosti, aby samy nastolily zřízení, jaké chtějí. Francie není povolána, aby byla světovým četníkem a intervenovala podle svého rozmaru v té či oné zemi a nařizovala, co je třeba dělat.“

Na otázku, zda obviňování francouzského státu, že je válkou v Sýrii odpovědný za události, ke kterým nyní v Evropě dochází, nesnímá odpovědnost z teroristů za jejich čin v Paříži, Onfray odpověděl: „Ne. Jde o to ptát se, co znamená vést válku s lidmi, kteří jsou součástí celoplanetární komunity zvané umma (arabsky komunita, národ, stát – poznámka est). Je Francie v tomto ohledu tak naivní, když si představuje, že má moc vyhlásit válku muslimským zemím, aniž by ty země na ni okamžitě neodpověděly?

První agresor je ze Západu. Zavedu vás bez emocí do historie. Je snadno identifikovatelná. Jedná se o to, že George Bush si vymyslel existenci zbraní hromadného ničení, aby v roce 2003 napadl Irák. Vznikla tak situace, která měla za výsledek dlouhý řetěz příčin a následků a je na filozofii, aby je popsala. Teroristický čin, ke kterému došlo, je posledním článkem tohoto řetězu.“

Jde o frakci radikálního politického islámu, zvaného salafíja
 

Michel Onfray ve vztahu k pachatelům násilí, a vůbec v souvislosti se vším, co se týká takzvané války s terorismem, trvá na přesné terminologii. Podle jeho názoru je třeba teroristy, kteří spáchali pařížský masakr, stejně jako ty, kteří mají na svědomí jiné atentáty, označovat jako „frakci radikálního politického islámu, který nese označení salafíja“, nebo také salafismus. Jedná se o takovou koncepci islámské víry, která vyzvedává do popředí první generace muslimů. Výraz je odvozen od slova salaf, které ve spisovné arabštině znamená předka nebo předchůdce. Salafía vrací své stoupence až někam do 7. století našeho letopočtu, k puritánství, které může mít za následek až fanatický fundamentalismus.

Toto Onfrayovo trvání na přesném či alespoň přesnějším označení islámských radikálů je islamofobům ovšem zcela nesrozumitelné. Vzhledem k tomu, že demagogie operuje zásadně s nejjednoduššími pojmy bez ohledu na jejich obsah, stalo se, že islamofobní atmosféra dokázala vstřebat pouze pojem islámu. Hlouběji se nedostala a hlouběji postoupit ani neměla v úmyslu. Ostatně, analogicky by bylo možné odsoudit křesťanství za čarodějnické procesy v 17. století na Jesenicku a nezdržovat se pátráním po Bobligovi z Edelstadtu, který si těmi procesy nakradl slušné jmění.

Podle Onfraye vedou stoupenci politického islámu tuto svou válku se „stejným chápáním jako Západ, jenom s menším množstvím zbraní, respektive jinými zbraněmi, než jsou ty naše – noži, a ne letadlovými loděmi, kalašnikovy po 500 eurech, a ne neviditelnými letadly stojícími milióny dolarů. Oni mají své teology, ideology, své stratégy, taktiky a informátory, bankéře a vojenské vůdce. Mají ale také i svoje vojáky, ozbrojence a pověřence, neviditelné, ale přítomné po celé planetě. Říká se, že jenom ve Francii je takových lidí několik tisíc. Mají své plány. Mají také k dispozici určité historické vize, jaké my nejsme schopni mít díky našemu triviálnímu materialismu, který je poslušen volební kombinatoriky, finančních mafií, ekonomického cynismu a mediální tyranie“.

Zejména poslední věty těchto Onfrayových prohlášení mohou vyvolat nesouhlas, neboť vyžadují to, co je ve válčeném stavu nemyslitelné, tedy pokus přiznat protivníkovi určitou legitimitu v jeho nárocích. (Pochopitelně, nikoliv legitimní nárok na provádění atentátů!) Takovýto postoj má už ale skutečně parametry Nietzscheho myšlení, ke kterému se Onfray ostatně hlásí, a které se snažilo postavit realitu mimo morální hlediska, mimo DOBRO a ZLO, do prostoru, ve kterém se lidský intelekt v podstatě neumí pohybovat, neboť automaticky, vždy zaujímá osobní stanovisko a myšlení má svůj konkrétní úhel vyplývající ze zkušenosti i z momentální situace pozorovatele. Aplikovat Nietzscheho filozofická kritéria na konkrétní konflikt v určité konkrétní zemi na tomto konfliktu zúčastněné, by byla v podstatě ryzí provokace emotivního prostředí. A filozof sledující objektivitu a kauzalitu faktů by byl patrně rozsápán davem.

Bylo by ale chybou vykládat Onfrayův postoj jenom takto, jako pokus o absolutní objektivitu. Spíše upozorňuje na to, že současná válka mezi Západem a částí muslimského světa s největší pravděpodobností nemusela nastat, kdyby si některé země západní koalice neosobovaly právo, které je do značné míry dědicem kolonialismu. Právo vnucovat jiným zemím násilím svoji vůli, která je diktována ryze finančními, hospodářskými, geopolitickými a vojenskými zájmy, a která nemá na zřeteli potřeby obyvatel daného regionu. Toto myšlení je kentaurem, který vzešel ze spojení kolonialismu a globálního kapitalismu a jeho základním atributem je pohrdání jinými kulturami, jež jsou chápány jako nižší, zaostalé a nesvéprávné.

Svým apelem na objektivní filozofický přístup k politické realitě se Michel Onfray pochopitelně pouští na tenký led, neboť atmosféra strachu uvnitř Evropy momentálně produkuje podporu politikům, kteří jako Hollande na domácí půdě dokonale propadají v časech míru, takže víření bubnů ve jménu obětí terorismu jim poskytuje šanci alespoň o nějaký čas oddálit pád do politické propasti, jakou si jejich osobní šeď zaslouží.

Tito politici, kteří teď alarmují k útoku a vystavují na odiv svůj soucit (výběrově, u ruských obětí nedávného leteckého neštěstí jim to nepřišlo na mysl), ovšem nesou svůj díl odpovědnosti za to, že k této situaci vůbec došlo. Pokud Onfray v rozhovoru naznačuje možnost určité legitimity nároků Islámského státu, znamená to pouze požadavek vrátit se v historii o několik let nazpět a vysledovat, zda náhodou v zamotaném klubku blízkovýchodních vztahů přece jenom neexistoval volný konec, s jehož pomocí bylo možné klubko rozmotat.  Nyní chce Hollande svou na klávesy počítače uvyknutou ručkou pozvednout Alexandrův meč a ono klubku, alias gordický uzel, na Blízkém východě rozetnout. No, možná se z jeho roztřepených vláken nakonec dají poskládat nějaké voličské hlasy…

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984