Reklama
Reklama

Merkelová a Putin: Ukrajinská diplomacie

Počet zobrazení: 1950


wallerstein_new_0.jpg

Obrovské diplomatické úsilí je v těchto dnech soustředěno na kvazi-občanskou válku na Ukrajině. Ale jsou jen dva aktéři, na kterých skutečně záleží – německá kancléřka Angela Merkelová a ruský prezident Vladimir Putin. A jsou to jen tito dva herci, kteří se opravdu snaží utlumit konflikt a najít nějaké politické urovnání.

Oba jsou velmi silní, oba se velmi jasně zaměřují na skutečné problémy a oba pracují velmi tvrdě na těžkém úkolu. Jsou silní, ale ne všemocní. Každý se musí vyrovnat s dalšími aktéry v Německu, Rusku, na Ukrajině a jinde, kteří si nepřejí politické urovnání, ale spíše se snaží posílit a rozšířit konflikt a proto se snaží sabotovat jednání mezi Merkelovou a Putinem.

 Každý z hráčů drží v jednáních svou podprahovou linii. Kancléřka Merkelová chce záruky plné a trvalé územní celistvosti Ukrajiny (kromě Krymu). Prezident Putin chce záruky, že Ukrajina se nikdy nestane členem NATO.

 Při analýze rétoriky jejich veřejné disputace je důležité vnímat nejen, co se říká, ale také co řečeno není. Podívejme se na veřejná prohlášení Merkelové, Putina a dalších v posledních deseti dnech měsíce srpna 2014. Třiadvacátého srpna kancléřka Merkelová realizovala svou první cestu do Kyjeva a jednala s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem a dalšími. Vzala v úvahu, že se připravují mírové rozhovory v Minsku mezi Porošenkem a Putinem na 26 srpna. To je pozitivní, řekla, ale připomněla Porošenkovi a světu, že jednání nebude znamenat „jeden velký průlom“. V rozhovoru s německou televize ARD poznamenala: „Ale musíte spolu mluvit, pokud chcete najít řešení.“ Pak dodala: „Jsem pevně přesvědčena, je pouze politické řešení, v němž Evropská unie a Německo chtějí, a měly by, pomoci.“ Všimněte si fráze „jen politické řešení“.

Merkelová na tiskové konferenci s Porošenkem zdůraznila dále, že „nemůžeme se soustředit na vojenský konflikt“. Pak dodala něco, v co Porošenko doufal, že neuslyší: „Musí být bilaterální příměří.“ Porošenko se odvolával na jednostranné příměří, vyhlášené výhradně separatistickými silami v Doněcku a Luhansku. A dodal: „Bohužel, bude vždy existovat vojenská hrozba pro Ukrajinu.“

Byly tam ještě další slovní hry. Když po značném zpoždění ruské náklaďáky úspěšně doručily humanitární pomoc Luhansku a pak odjely, Porošenko to nazval „invazí“. Merkelová se připojila k prezidentu Obamovi s tvrzením, že poskytování ruské pomoci bylo porušením ukrajinské suverenity, ale pečlivě se vyhýbala termínu „invaze“.

Když Andrej Lysenko, jestřábí mluvčí ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany obvinil Rusy, že odvezli vojenské vybavení, aby se zabránilo odhalením, Oleg Carev, mluvčí parlamentu Novoruska, které spojuje Doněckou a Luhanskou republiku, nazval Lysenkovy nároky „hloupými“ protože, jak řekl „kdybychom to chtěli udělat, máme pod kontrolou méně viditelné části hranice a nebudeme to dělat prostřednictvím humanitárního konvoje před očima světa“.

Nakonec ještě tato poznámka: když Putin reagoval na obvinění Obamy, že Rusko vyslalo na Ukrajinu své jednotky a podněcuje eskalace konfliktu, odpověděl, že Rusové a Ukrajinci „jsou prakticky jeden národ“. To co prozrazuje Putinovy záměry je příslovce „prakticky“. Umožňuje mu to dojednat urovnání, které by v případě absence tohoto slova nebylo možné.

V tomto bodě je nutno začít slyšet i ostatní hlasy. Anders Fogh Rasmussen, dánský odcházející generální tajemník NATO a známý jestřáb, řekl, že NATO by se mohlo rozhodnout nasadit své jednotky poprvé ve východní Evropě. Je si tak jistý, že NATO o tom bude rozhodovat? Západoevropští členové silně oponují této myšlence až nyní, protože ji považují za přímou provokaci Ruska. Tato neochota zejména rozčiluje pobaltské státy a Polsko. V redakčním článku v New York Times Slawomir Sierakowski, známý polský analytik, tvrdí, že tato politika dělá z východoevropských států NATO „členy druhé třídy“ a znamená, že „starší členové NATO, zejména pak Německo, jsou slabí v kranflecích“.

Vojenský výpad ukrajinské vlády do vzpurných regionů značně pokulhávala a ukazuje na slabé vojenské schopnosti. Zatímco další ruské akce v oblasti jsou nazývány novou velkou ofenzivou, je pravděpodobné, že povedou jen k nějakým dalším sankcím. Nejen Spojené státy, ale i Velké Británie, Francie a Německo daly jasně najevo, že neuvažují o vyslání vojáků na Ukrajinu z nějakého předvídatelného důvodu. Sankce ano – do jisté míry; vojáci, ne. Ale je to vojsko, které požaduje ukrajinská vláda, stejně jako bezprostřední vstup do NATO

Dnes je velkou otázkou, která strana bude víc trpět sankcemi a protisankcemi. Spojené státy a západní Evropa doufají, že mohou výrazně snížit reálné příjmy Ruska radikální redukcí jeho schopnosti exportu ropy a zemního plynu. Rusko v reakci na sankce přerušilo dovoz zemědělských a jiných výrobků ze západní Evropy do Ruska. To nejen ovlivňuje negativně evropské zemědělce, ale vytváří to riziko, v dlouhodobějším výhledu, pro investiční projekty západoevropských zemí v Rusku. Rusko také ohlásilo stažení své spolupráce v řešení sporů různých zemí o ropné nároky v Arktidě.

Pravděpodobně budou obě strany stále více poškozovány ekonomicky sankcemi a protisankcemi. V mezičase se Obama bude muset rozhodnout, jak moc potřebuje spolupráci Ruska v jeho nejnovější prioritě – vytvoření Velké koalice ke zničení sil chalífátu v Iráku a Sýrii.

Bude Ukrajina konflikt eskalovat do skutečného vojenského střetu, založeného na starých tématech studené války? Existují předpovědi z levé i pravé strany a ze středu světového politického spektra, že se to stane. Já tomu nevěřím – právě díky úsilí Merkelové a Putina, které bude přetrvávat, i když rétorika se obrací ve prospěch rázných akcí.

Mohou se Merkelová a Putin domluvit? Teoreticky je to docela možné. Jak Henry Kissinger “hlasitě” poznamenal v článku ve Washington Post, klíčovým prvkem je finlandizace. „[Finsko] nepochybuje o své urputné nezávislosti a spolupracuje s Západem ve většině oblastí, ale pečlivě se vyhýbá institucionální nevraživosti vůči Rusku.“ Finsko je členem Evropské unie a eurozóny, ale nikdy nebylo přizváno ke vstupu do NATO.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 384, 1.9.2014. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama