Memento Talibán a Kábul

Počet zobrazení: 2424

Afghánistán jsem navštívil ve svém životě třikrát. Od těch dob mne k této zemi poutají nejenom vzpomínky, ale i mnohé, dosud živé lidské kontakty s těmi, kdo tam s puškou nebo s pistolí kdy pobývali.

Z této země jsem si přivezl nezapomenutelné, přestože dramatické dojmy.

Vlastní a moc cennou fotodokumentaci mi po roce 1990 ztratila šéfredaktorka týdeníku Květy; odvětila, že se prý zase tak strašného nic nestalo.

Zůstaly mi oči pro pláč. Nejenom ze ztracených filmových pásků.

Ztrátu mi nikdy ničím nenahradila.

afganstan_hrabica_1.jpg

Byl jsem jedním z mála, kdo pořídili interview s fotoportrétem prezidenta Afghánistánu MUDr. Muhammada Nadžíbulláha (vystudovaného gynekologa) v jeho opevněné pracovně. (V Kábulu ji předčila pouze podzemní pracovna sovětského velvyslance Borise Nikolajeviče Pastuchova a později až do nynějška opevněné objekty velvyslanectví USA.)

Při audienci v prezidentově kanceláři na mně mířily dvě tarasnice v  rukách zamračených bodygardů. Prezidentské ochrance velel Nadžíbulláhův bratr MUDr. Šapúr Ahmadzaj, také povoláním lékař. Nechal před mou návštěvou u prezidenta v lomu – prý pro jistotu – v mé přítomnosti odpálit můj expozimetr (dárek od mé manželky), stařičký „Leningrad“, nezbytnou pomůcku na měření světla.

Omluvil se mi za jeho zničení. Na oplátku mi daroval vykládanou šperkovničku z afghánského barevného mramoru.

Prezidenta Nadžibulláha Talibánci po bestiálním mučení vykastrovali a tahali jeho tělo za nakláďákem kábulskými ulicemi. Jeho krví nasáklé tělo pověsili za nohy a poté za hlavu na sloupu elektrického osvětlení. Na náměstí Nezávislosti tam naháněli věřící. Jeho ústa tyrani nacpali afgánskými bankovkami a prsty nahradili cigaretami. Stejné udělali s jeho bratrem. Odmítli jim jako bezvěrcům a tyranům vystrojit pohřeb. To se podařilo až na zákrok OSN.

afganistan_hrabica_3.jpg

Hledal jsem českou a slovenskou stopu v této krásné a bohaté zemi, potkával jsem všude odhodlané muže, vystudované v Československu na civilních nebo na vojenských školách. Dbající o nutnou bezpečnost; i zaparkované auto si ji žádalo. Všude byli úplatní ochránci; za bakšiš udělali, co na očích cizince viděli. Děti ani zručné řemeslníky nevyjímaje. Na afghánské půdě nikde nebylo bezpečno, ani v Kábulu, ani v Kandaháru. Ani ve dne, ani v noci. Ani na zemi, ani ve vzduchu.

Z Nadžíbuhállových úst jsem si zapamatoval:

„Nikdo na světě nás neporazí, jenom my sami to dokážeme. Stejně jako zvítězit sami nad sebou můžeme jenom a jenom my sami.“
Vztah k Afghánistánu se stal pro mě jakousi vznešenou svatyní. Neopouštěly mně nikdy ani na okamžik pohledy do světa zahleděných mudžahedínů.

Vábila mne tklivá a zádumčivá rozloučení s padlými v cínových rakvích sovětských veteránů na moskevském Vernadského hřbitově, kde za noci zpíval Vladimír Vysockij a vše komentoval pro mé povědomí jeho kamarád malíř Nedbajlo.

afganistan_hrabica_4.jpg

Nikdy jsem nepřijal, a co živ budu, nikdy nepřijmu hlášky o tom, že se v Kábulu, u Bělehradu, v Kosovu, stejně jako u Madridu bojuje i za Prahu.

O tom, že se i tato země musí stát stejně demokratickou, jakou je i ta naše.

S Talibánem si nedokázal poradit ani SSSR, ani USA.

Kdo bude další, kdo vyloží své karty nyní na stůl?

Toť zatím velká otázka.

Nechápu mnohé a už vůbec s odstupem doby nechápu, proč se moji mnozí kolegové v České televizi /i někteří politici/ oblékli 21. srpna 2021 do černého a přišpendlili si na své oděvy české, dříve československé vlaječky. Nechápu proč Michal Kocáb uspořádal megalomanský slavnostní koncert u příležitosti třicátého výročí odchodu sovětských vojsk z našeho území.

A přitom bez povšimnutí a skoro bez hlesnutí jsme skoro do jednoho pominuli po dvaceti letech vítězné tažení Talibánu, uskutečněné za naší přítomnosti a téměř bez mrknutí oka.

Foto: Autor a jeho archiv

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984