Máme se bát Číny?

Počet zobrazení: 4495

oskar_krejci_250_x_205.jpgČína nevnucuje svůj způsob života. Avšak její ekonomický růst připraví Západ o privilegia získaná v dobách kolonizace, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

 

PZ: Do Prahy přijíždí prezident Čínské lidové republiky Si Ťin-pching. Jak už to tak bývá, mezi politiky tento fakt vyvolal spoustu emocí a mainstreamová média se předhánějí v devalvaci významu této návštěvy a v kritice Číny. Pokládáte příjezd čínského prezidenta za významný?

Především je to mimořádné diplomatické gesto ze strany Číny. Je to poděkování za porozumění českého prezidenta, který jako jediná hlava státu z Evropské unie pochopil, jak významná je pro Čínu vzpomínka na vítězství nad japonskými militaristy – měl odvahu přijet na oslavy do Pekingu. A nejde jen o projev úcty vůči 35 milionům zabitých či zraněných čínských vojáků a civilistů během 2. světové války. Jak by asi vypadala válka v Evropě, kdyby čínské hrdinství neblokovalo miliony japonských vojáků, kteří by jinak mohli zaútočit na Sibiř?

PZ: Čínský prezident se v Praze zastaví na cestě do USA…

Do Washingtonu se z Pekingu nelétá přes Prahu. Prezident Si je v zahraničí na dvou samostatných návštěvách – napřed je hostem prezidenta Miloše Zemana, pak prezidenta Baracka Obamy.

Ve Spojených státech bude Obamovým hostem v předvečer summitu o nukleární bezpečnosti. Ten bude projednávat, jak čelit nebezpečí jaderného terorismu. Mimochodem – osud tohoto summitu symbolizuje proměny Baracka Obamy. Jako prezidentský kandidát sliboval celosvětovou konferenci na nejvyšší úrovni o jaderném odzbrojení, pak si cíle zúžil. A jaký může být nukleární summit bez Putina?    

PZ: Blíží se prezidentské volby v USA. Nejde tak trochu o rozloučení s Barackem Obamou?

Pro někoho možná, nikoliv pro čínského prezidenta. Počátkem září se sejde summit G 20, představitelů dvou desítek ekonomicky nejmocnějších států. Uskuteční se v čínském Chang-čou, což je město přibližně dvě stě kilometrů na jihozápad od Šanghaje. Hlavy států skupiny G 20 se mají na co těšit – podle vzpomínek Marco Pola je Chang-čou „nejjemnější a nejvznešenější město na světě“.

PZ: Hm, vraťme se zpět k dnešním dnům. V pondělí proběhl ve Sněmovně seminář věnovaný Číně. Kromě velvyslankyně ČLR se ho zúčastnili i hosté z Číny, což někteří politici kritizovali…

…aniž seminář navštívili a ony hosty si vyslechli.

PZ: To už patří k politické kultuře naší země. Na tomto semináři zaznělo mnoho údajů o dynamice Číny. Není tento růst pro nás nebezpečný? Myslím „pro nás“ jako pro Česko, Evropskou unii, Západ.

Čína nejen roste, ona se i mění. Kdybych měl charakterizovat to, co někteří komentátoři nazývají „epochou Si Ťin-pchinga“, asi bych hovořil o dvou proměnách. Ta první se týká stylu práce. Nejde jen o to, že prezident dokáže zajít na oběd do fastfoodu a že dokáže navštívit vesnici, kde jako mladý působil, a normálně lidsky pohovořit s rolníky, s nimiž tehdy pracoval. I když i to je důležité. Podstatné je posilování disciplíny, prosazování vlády zákona a boj proti korupci.

Oskar Krejčí: Hrubá a ostudná arogance západních politiků vůči Číně

V polovině loňského roku vyšlo číslo amerického prestižního časopisu Foreign Affaires věnované Číně. V úvodní stati napsané anonymním disidentem z Číny se uvádí, že za třicet let před příchodem Si byli za korupci odsouzeni tři lidé z nevyšších pater moci, přičemž za první tři roky vlády prezidenta Si to bylo pět lidí. Analýza Stratfordu z letošního února vyčíslila 32 vládních institucí, ve kterých Ústřední disciplinární komise už provedla hloubková šetření.

PZ: Dá se ale říci, že posilování disciplíny a boj proti korupci slouží jen k upevňování pozic nové mocenské skupiny.

Říci se dá cokoliv. Pravdou ale je, že korupce je rakovinou v každé společnosti. V Číně, která začala využívat soukromé podnikání v kombinaci se socialistickou ideologií, je korupce dvojnásob nebezpečná. A navíc v Číně začal obrat k nové ekonomice. Ta bude klást mimořádné nároky nejen kvůli zavádění nejmodernějších výrob, ale i kvůli rušení některých starých podniků. Mluví se o plánu propustit přibližně šest milionů lidí zaměstnaných v nerentabilních provozech těžkého průmyslu. Taková změna se bez určité dávky disciplíny a vlády zákona asi nedá zvládnout. Znova zdůrazňuji, pro definici Číny není důležitá charakteristika stavu, ale pochopení její dynamiky.

PZ: Neříkáte to jen proto, že se tempo růstu čínské ekonomiky zpomalilo na méně než sedm procent hrubého domácího produktu (HDP) ročně? Že nechcete mluvit o tak často připomínaném předkrizovém stavu čínské ekonomiky?

Čísla mluví rozumně jen k tomu, kdo je čte v kontextu. Na zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců, které skončilo minulý týden, uvedl premiér Li Keqiang, že každé procento HDP loňského růstu je 2,5x větší než procento před deseti lety. Vezměme si údaje Mezinárodního měnového fondu: v roce 2005 byl čínský růst 11,3 %  HDP, loni to bylo 6,9 %. Použijeme-li zmíněný koeficient, pak by loňský růst znamenal před dekádou 17,25 %. Nemluvě o tom, že i oněch 6,9 % je nedostižným snem Západu.

Čína je zemí jiných čísel než Česko nebo Slovensko. Loni vytvořila ve městech 13,2 milionů nových pracovních míst, 14,4 milion lidí bylo zbaveno chudoby, 64,3 milionů získalo přístup k nezávadné pitné vodě. Za minulý rok vzniklo denně v Číně 12 tisíc nových podnikatelských subjektů…  

PZ: Řada komentátorů ale už několik týdnů připomíná, že Česká republika z toho zase tak mnoho nemá. Že Čína investuje v Česku minimálně.

Na tom je kus pravdy. Podstatné ale je, že je tu potenciál pro významnou změnu. Podle dostupných údajů – cituji ze studie Punkaje Ghemawata a Thomase Houta, dvou amerických specialistů – dosáhly na konci roku  2014 souhrnné čínské investice v zahraničí výše 730 miliard a tato částka by se měla během pěti let ztrojnásobit. Musíme si pomalu zvykat, že v čínském případě je údaj o hrubém domácím produktu méně významný než údaj o hrubém domácím příjmu, který započítává i zisky ze zahraničí.

PZ: Dobře, to je bezesporu impozantní. Obraťme ale úhel pohledu – neměli bychom se tohoto obrovského růstu Číny bát? K čemu vlastně tento čínský růst směruje? Vy jste o tom mluvil i na onom semináři ve Sněmovně… 

Připomeňme si svět, jak vypadal před začátkem globalizace. Mapa znázorňující začátek 16. století ukazuje na východě dynastii Ming – tedy Čínu. Poněkud na jih byla mughalská říše – dnes Indie. Směrem na západ byla Persie, Irán, a osmanská říše – Turecko. Na sever od nich se formovala Moskevská Rus a dále na západ byla rozhádaná Res publica christiana, křesťanská republika – dnešní Evropská unie. V Americe vidíme dvě říše – Inků a Aztéků, což s větší dávkou fantazie by mohla být dnešní Jižní a Severní Amerika.

Mapa 16. století naznačuje, jak bude za 20 let vypadat jádro multipolárního světa. Toto je „nový normál“ světové politiky: návrat o pět století dozadu, ale na vyšším základě. Mocnosti, které už nejsou izolované, ale propojené. Tedy – když nevypukne velká válka.

PZ: Hezká analogie, ale není to analýza situace.

Počkejte moment – mapa 16. století skrývá ještě několik tajemství. Angus Maddison, asi nejlepší analytik historických statistik, propočetl, že v roce 1500 západní Evropa vytvářela 17,9 % světového HDP, zatímco Čína 25,0 %. I k této situaci se vracíme – Čína bude opět ekonomicky nejmocnější. A důvod? Vynikající americký antropolog Jared Diamond uvádí z dlouhého seznamu vynálezů, s nimiž Čína předběhla Západ, některé velmi zajímavé: vrata zdymadel, litinu, hloubkové vrty, účinné postroje tažných zvířat, střelný prach, magnetický kompas, papír, měnitelnou tiskovou sazbu, porcelán, kormidlo na zádi lodí a trakař. Můžeme dodat nekonečnou síť kanálů, papírové peníze, plné knihovny, tradiční čínskou medicínu, vzdělanou byrokracii a podobně.
 
Čína se opětovně stává mimořádně významným inovačním centrem. Nemám rád formalizaci vědy, ale připomenu ještě jeden údaj ze studie Ghemawata a Houta: Science Citation Center nezaznamenal v roce 2001 žádnou studii z Číny, ale v roce 2011 byl čínský podíl na světově citovaných studiích 9,5 %, což bylo druhé místo za USA. Podle vzpomínané zprávy premiéra Li je v současné době v Číně 100 milionů vysoce kvalifikovaných kádrů. A nezapomínejte, že do vedoucích funkcí teprve nyní začíná nastupovat první generace lidí, kteří se narodili po začátku Tengových reforem a otevírání se světu. Synergický efekt z onoho obratu v nové Číně teprve přichází.

PZ: To jste mi ale stále neopověděl – neměli bychom se Číny obávat? 

Někteří se bojí již dávno. Napoleonovi je přisuzován výrok, že Čína je spící obr, a až se probudí, svět se zatřese. Za otce představy o „žlutém nebezpečí“ je pokládán německý císař Vilém II. Ten prý jednou v roce 1895 procitl a sdělil světu, že ve snu viděl, jak Buddha přijíždí na drakovi. Existují ale i „serióznější“ varování. Halford  Mackinder, jeden ze stále uctívaných zakladatelů anglosaské geopolitiky, psal už v roce 1904, že v případě čínského ovládnutí ruské říše získá Hartland „oceánskou frontovou linii“, a tak vznikne „žluté nebezpečí pro světovou svobodu“.  

PZ: A ohrožuje Čína světovu svobodu? 

Vraťme se do 15. století. Tehdy vypluly do světa dvě výpravy: „lodi pokladů“ admirála Čeng Chea a lodi Kryštofa Kolumba. Obě expedice zamířily na západ. Trasa Kolumbovy výpravy je známá, ta Čengova vedla po jižní linii staré i nové hedvábné stezky, tedy podél Indie na Arabský poloostrov a do východní Afriky. Kolumbova Santa Maria byla trojstěžník o délce přibližně 25 metrů; „lodi pokladů“ byly devítistěžníky o délce 128 metrů. Některých výprav admirála Čenga, bylo jich celkem sedm, se účastnilo až 30 tisíc lidí. Přesto to byla Evropa, která dobyla svět.

PZ: Proč? Hádám, že v tom je smysl celého vašeho výletu do historie.

Čínské výpravy byly obchodní a výzkumné. Ty ze západní Evropy byly obchodní a dobyvatelské.

Často nechápeme čínskou zahraniční politiku proto, že ji studujeme jako náš odraz v zrcadle: vidíme ji stejnou, jako je ta západní. Čínská zahraniční politika, a to i pod vládou komunistické strany, postrádá onen výbojný mesianismus, který do zahraniční politiky vkládá Západ. Mesianismus křesťanských kolonizátorů, sovětských vizí socialismu a dnes liberální demokracie, jejíž štěstí prý může být zvěstováno barevnými revolucemi či dokonce přineseno na křídlech bombardérů.

PZ: Tedy znova – máme se bát Číny?

Nevnucuje svůj způsob života. Její ekonomický růst připraví Západ o privilegia získaná v dobách kolonizace, tedy o „svobodu“, o níž mluvil Mackinder, nostalgický obhájce zašlé slávy britského impéria. Jako konkurent Čína disponuje zdroji, které Evropská unie nemá. Potřebujeme moudrou strategii, která se dokáže učit i od Číny. Strategii, jež by v zájmu Evropy využila stále mohutnější Čínu v duchu představ prezidenta Si Ťin-pchinga o hře, v níž vyhrávají všechny zúčastněné strany. A také jeho představ o rovnosti civilizací. Je možné se Číny bát. Strašidel se však nezbavíte tím, že zavřete oči, ale tím, že otevřete mysl.  

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984