Logika války a odpovědnost hospodáře

Západ izoloval od Ruska především sebe, což ale neznamená, že je Rusko osamocené. Svět již dávno nezačíná a nekončí v okolí severního Atlantiku, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Asi nelze začít náš pravidelný rozhovor jinak než problémem eskalace bojů v Sýrii. Na bojišti se objevily ruské stíhací bombardéry pilotované ruskými vojáky. Je to správný krok?

Situace na bojištích v pásu od Afghánistánu po Sýrii se nelepší, spíše zhoršuje. Talibán úspěšně zaútočil v afghánských provinciích Kundúz a Badachšán, které přímo hraničí se středoasijským Tádžikistánem a s Čínou. Válka proti bojovníkům tzv. Islámského státu jak v Iráku, tak i v Sýrii vykazuje všechny rysy nekonečnosti, přičemž akce západní koalice vedené USA nikterak ke změně k lepšímu nepomáhají. Proud migrantů do Evropy se díky počasí sice zmenší, ovšem pravděpodobnost, že příští rok se zvedne nová vlna, se blíží jistotě. Riziko prosakování ozbrojených extremistů z této oblasti se zvyšuje, přičemž Ruská federace je zranitelnější než Evropská unie.

V této situaci Moskva zasáhla. Od tohoto okamžiku se zdá, že nejdůležitější je rychlost. Pro Rusko by bylo tragédií, kdyby uvízlo v bahně válek, jak se to stalo Spojeným státům. A rychlého vítězství Rusko nemůže dosáhnout samo.

PZ: Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Českou televizi prohlásil, že nikdo neměl o ruských akcích v Sýrii předem informace.

Má pravdu. „Nikdo“ jako český ministr zahraničí informován nebyl. „Někdo“ jako například americký ministr zahraničí informován byl. Tak už to v našem světě chodí.

Zdá se, že ruská diplomacie připravila podmínky na tento zásah dobře. Především ruská letadla jako jediná bojují v Sýrii v souladu s mezinárodním právem, tedy se souhlasem legitimní vlády. O tento souhlas západní koalice nikdy nepožádala, jedná z pozice arogantní moci. Na dohodě Ruska s USA se zřejmě pracovalo od únorové návštěvy amerického ministra zahraničí Johna Kerryho v Soči. Moskva udržuje kontakt s tou částí syrské protivládní opozice, která se neuchýlila k užívání zbraní, čímž ruská diplomacie vytvořila podmínky pro její jednání s vládou o poválečném uspořádání.

A pak je zde vojensko-zpravodajská spolupráce. Vítězství nad bojovníky tzv. Islámského státu vyžaduje koordinaci na bojišti. V Bagdádu se podařilo vytvořit centrum pro výměnu zpravodajských informací, na jehož činnosti se podílejí Írán, Irák, Sýrie a Rusko. Takto se formuje předpoklad pro sladění vojenských akcí, hlavně těch pozemních. Irácký premiér Hajdar Abádí už prohlásil, že by uvítal účast ruských letadel na bojích proti tzv. Islámskému státu v jeho zemi.

PZ: Moskva to však odmítla.

Válka má jinou logiku než diplomacie. Riziko zatažení Ruska do širšího a delšího konfliktu z důvodů „vojenské potřeby“ existuje. Doufejme, že k tomu  nedojde – a že se na Blízkém východě nevytváří konfliktní linie „Západ + sunité“ versus „Rusko + šíité“.
 
PZ: Pentagon vyjádřil nad vytvořením zmíněného zpravodajského centra v Bagdádu údiv. Francie jako první dala oficiálně najevo, že ruskou účast v bojích pokládá za komplikaci. Ale následovali i další členové NATO a Saúdské Arábie.

Tak to se dostáváme už do oblasti propagandy. Pentagon jistě o přípravě tohoto centra věděl. Již před prvním útokem ruských bitevníků začalo ve Francii to, co bylo nazváno vyšetřováním zločinů syrského prezidenta. Po začátku operací se objevily snímky, o jejichž původu sice nikdo nic netušil, ale mainstreamová média „věděla“, že se jedná o ruské zásahy civilních objektů...

PZ: A zasáhla ruská letadla civilisty?

To v Česku nezjistíme. Chyby vyloučeny nejsou a válečné chyby jsou vždy tragické. Ostatně sama válka je tragédií. Ale zpět k propagandě. Někteří politici ve Francii, a to napříč politickým spektrem, mají prazvláštní komplex odpovědnosti za své bývalé kolonie a pokládají okolí Středozemního moře za francouzskou sféru vlivu. Po 1. světové válce byla Sýrie francouzským mandátním územím; poslední francouzské vojenské jednotky odtud odešly až v roce 1946. To v neokoloniálním myšlení znamená: „My tam můžeme podněcovat války, vy tam ale nesmíte bez našeho souhlasu nic podnikat.“

Oskar Krejčí: Iluze a chyby atlantické elity

Zásadním příspěvkem k protiruské propagandě bylo ale vystoupení amerického prezidenta Baracka Obamy na Valném shromáždění OSN. Prezident již sice nepřiřadil ruské nebezpečí na úroveň eboly a tzv. Islámského státu, jak to učinil loni, ale mluvil o ohrožení kohokoliv tím, co nazval ruskou agresí na Ukrajině. A zdůraznil, že se podařilo Rusko ekonomicky potrestat a izolovat. Což se vzápětí ukázalo jako problematická teze, neboť sám se ještě tentýž den s ruským prezidentem sešel. Následující den pak bylo jasné, jakou podporu má Rusko při svých akcích v Sýrii – a že má na jejich vedení i dostatek prostředků. Je zřejmé, že z pomyslného souboje Obama–Putin na tribuně OSN vzešel jako vítěz ruský prezident. Pravdou je, že Západ izoloval od Ruska především sebe, což ale neznamená, že je Rusko osamocené. Svět již dávno nezačíná a nekončí v okolí severního Atlantiku. Rusko-čínské vztahy…

PZ: Podle médií ale Čína již není tak věrohodný partner jako dříve. Má ekonomické problémy.

Čína si pro letošek stanovila jako cíl růst HDP o sedm procent. Podle vyjádření premiéra Li Kche-čchianga je tento cíl stále reálný. A i kdyby byl výsledek o něco nižší, stále bude vysoko nad dynamikou USA a Evropské unie. Většina médií reaguje na výkyvy na burze, tedy na virtuální ekonomiku…

PZ: Vy tyto výkyvy nepokládáte za důležité? 

Jsou významné, protože ovlivňují rozhodování podnikatelů, spekulantů a politiků. Neodrážejí sice přesně stav ekonomiky, ale mohou jej prostřednictvím špatně informovaných  aktérů trhu zhoršovat.

Popravdě řečeno ale těmto otázkám příliš nerozumím. Účastnil jsem se však tento týden semináře, kde o stavu globálních financí hovořil dr. Pavel Fabini. Ten se zabývá světovými a národními penězi stejně dlouhou jako já teorií politiky. Podle něho by měl světový finanční trh zažít dramatické turbulence počátkem příštího roku. 

PZ: Takových předpovědí jsou na internetu stovky! Proč vás zaujala tato? 

Dr. Fabini hovořil o kumulaci problémů. Například se vyčerpalo umělé udržování úrokových sazeb poblíž nuly – jejich zvýšení by mohlo vyvolat nezvladatelnou vlnu požadavků na výplaty obrovského množství pojistek proti ztrátě zisku. Je tu pokles věrohodnosti takových bankovních domů, jako je Deutsche Bank, kde hodnota derivátů mnohonásobně převyšuje německý HDP. Umělé udržování nízké ceny zlata, protože její zvýšení by znamenalo znehodnocení dolaru, se dostalo k bodu nezvladatelnosti. Přitom veřejný nákup zlata Ruskem, Indií a Čínou – u té bez informací o nákupu zlata Centrální bankou – je více než tisíc tun nad roční těžbou. Nakupuje se tedy ze západních rezerv. Údajný vývoz měnového zlata z Ukrajiny hned po převratu v Kyjevě do USA a neochota Washingtonu vrátit zlato Německu i dalším žadatelům naznačují, že oficiální údaje o zlatých rezervách ve Spojených státech nejsou korektní. Navíc by koncem roku měl být dokončen světový bankovní systém východních států, jejich vlastní SWIFT, tedy systém mezistátní mezibankovní finanční komunikace, bude dokončeno osamostatnění bankovních karet i internetu. Suma sumárum, struna světových financí je napjatá k prasknutí, přičemž přetrhnout se může v libovolném místě – třeba ve zmíněném Německu.

PZ: A vy sám tomu věříte? 

Jak jsem již řekl, nejsem v této oblasti žádný odborník. Je ale jasné, že manipulace s dolarem jako světovou měnou se od roku 1944 zdokonalila na úroveň tunelování, což nové mocnosti nehodlají snášet. Když to ale fungovalo dosud, proč by struna měla prasknout právě příští rok? Spíš věřím na plynulejší odchod dolaru ze slávy. Na druhé straně, pokud má něco prasknout, tak poslední rok druhého období amerického prezidenta se může jevit jako dobrý termín. Je to na koho svést…

PZ: Generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu paní Christine Lagardeová tento týden prohlásila, že se musíme připravit na „novou průměrnost“, dlouhodobý menší růst. To je mnohem opatrnější vyjádření nedůvěry k předchozím prognózám. Stále si myslíte, že Čína dokáže udržet stanovené tempo růstu?

Především menší růst není žádné velké neštěstí – neštěstím je nespravedlivé a nehumánní rozdělení světového bohatství. Pokud jde o Čínu, prezident Si Ťin-pching se při cestě za americkým prezidentem a na Valné shromáždění OSN zastavil v Seattlu. Přiletěl Boeingem a za jeho účasti dvě čínské firmy podepsaly kontrakt na nákup tří set nových Boeingů. Kdo může udělat takový nákup? Prezident Si pak v OSN mimo jiné řekl, že Čína dá dvě miliardy dolarů na spolupráci Jih-Jih, pro mírové operace OSN poskytne osm tisíc vojáků, 100 milionů dolarů věnuje na vojenskou pomoc Africké unii, v příštích deseti letech poskytne fondu míru a rozvoje OSN miliardu dolarů, do roku 2030 dá 12 miliard dolarů na pomoc nejchudším zemím. V New Yorku také oznámil zahájení programu „Šestkrát 100“, to je nových projektů pro boj proti chudobě na příštích pět let: 100 programů omezení chudoby, 100 zemědělských projektů mezinárodní spolupráce, 100 programů pro obchod a pomoc, 100 environmentálních programů, 100 nemocnic a 100 škol a tréninkových zařízení. Plus 120 tisíc stáží, 150 tisíc stipendií pro studenty a pomoc pro 500 tisíc techniků z rozvojových zemí.
 
Takto nemůže v současné době mluvit nikdo jiný než čínský prezident. Není to jazyk státníka ze země s ekonomickou krizí. Spíše jde o řeč odpovědného globálního hospodáře hledajícího novou podobu mezinárodních vztahů. Je to snaha řešit chudobu Jihu, čelit sobectví některých mocných ze Západu a vzdorovat narůstajícímu chaosu.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)