Levice: Když nemůžeš, přidej!

Prinášame časť vystúpenia politológa Oskara Krejčího na konferencii Medzinárodné a domáce súvislosti tridsaťročia v Českej republike, ktorú usporidala Knižnica a vzdelávacie centrum Miloslava Ransdorfa.

Relativní neúspěch strany Směr-SD ve volbách na Slovensku potvrzuje obecný evropský trend: tradiční levici byť v novém kabátě se přestalo dařit. Hlavní důvody jsou dva. Předně radikální levice se zostudila ve středovýchodní Evropě a nedokáže čelit propagandě proti sobě. Zároveň umírněná levice není schopná vstřebat nová témata svébytným způsobem a příklonem k liberalismu se stává nadbytečnou.
 

Náplava z Ruska
 

Radikální levice v podobě komunistického hnutí je představována pro Česko a Slovensko jako cizí element, naplavenina z Ruska, silou vnucený řád. Ve skutečnosti se ale jednalo o součást globální vzpoury, reakce na nešvary kapitalismu a imperialismu 19. a první poloviny 20. století. Tato vzpoura čerpala sílu ze dvou propojených zdrojů: z erudice klasiků marxismu a z věčného plebejského snu o rovnosti. Tento ideál byl ale jen částí socialistického hnutí, které pak bylo jednou z větví levice.

Toto spojení vědy a emocí vedlo ke zjednodušení výkladu marxismu a povýšení disciplíny nad společenskovědní tvořivost. Příkladů může být pohříchu mnoho. Odmítání ideje lidských práv s odkazem na Karla Marxe je jen jedním z nich. Zpravidla se v této souvislosti poukazovalo na Marxovu studii K židovské otázce, kde je k ideji lidských práv kritický. Jedná se ovšem o studii z roku 1844, tedy práci takzvaného mladého Marxe, přičemž nic nebrání tomu, aby modernizovaná marxistická definice člověka postavila požadavek ochrany lidských práv jako jeden z rozměrů spravedlnosti. Kritika etického socialismu za to, že nevidí efektivní nástroje vytvoření socialistické společnosti, neměla bránit důrazu na to, že socialismus má mnohem vyšší mravní potenciál než kapitalismus. Orwellovo sžíravé odsouzení totality mělo být chápáno jako varování – už proto, že George Orwell se hlásil k myšlenkám socialismu.
 

Socialismus budovatelských písní
 

Východiska komunistické levice byla postavena na kontrapozici vůči individualismu a kapitalistické přeměně všeho, včetně lidské pracovní síly, ve zboží. Bolševická revoluce v Petrohradě měla dva dnes opomíjené rozměry. Především obsahovala směřování k novému kolektivistickému člověku osvobozenému od všech forem odcizení. Měl se zrodit v sociálně homogenní společnosti rovných lidí a na výrobní základně s vyšší produktivitou práce. Přitom správa věcí veřejných měla být svěřena do rukou sovětů – což původně byly instituce přímé demokracie.

Druhým rozměrem bolševické revoluce byla představa, že se jedná o dílčí součást započaté globální proměny. Ostatně Vladimír Lenin pro nový stát navrhl jiný název, než později přijatý Svaz sovětských socialistických republik – doporučoval vytvoření „Svazu sovětských socialistických republik Evropy a Asie“. Také 7. listopad byl původně oslavován  jako první den světové revoluce. Maďarská republika rad – to byly sověty; Mao Ce-tungem zakládané revoluční oblasti nesly po určitou dobu název Čínská sovětská republika. Komunistické strany byly vytvářeny v rámci jednotlivých států, ale jako sekce Komunistické internacionály. Porážka Rudé armády u Varšavy zaznamenala konec snu o tom, že se revoluce v agrárním Rusku spojí s proletariátem v Německu. Na pořad dne se tak dostal problém, zda se má nový režim rozpínat silovými nástroji bez ohledu na výsledky, nebo se má pokusit o záchranu ostrova s novými pořádky.

Stalinův model socialismu v jedné zemi měl svůj předobraz v Brestlitevském míru, kdy  se Lenin střetl s Trockého politikou „ani válku, ani mír“. Podřízení ideálu politické realitě bylo spojeno s dvojím zásadním posunem. Předně muselo sovětské Rusko urychleně splnit úkoly ekonomické, sociální a kulturní modernizace, které podle původních představ měla naplnit kapitalistická společensko-ekonomická formace. Za druhé, protože se tak dělo v podmínkách „zostřené občanské války“, měly být komunistické strany organizovány „způsobem co možná nejvíce centralistickým“ a vládnout v nich měla „železná disciplína“ – jak praví Leninem sepsaných Dvacet jedna podmínek pro vstup do Komunistické internacionály. Kombinace těchto dvou posunů vyústila v to, že se za Stalinovy vlády spojily dodnes fascinující úspěchy s temnými zločiny. Revoluce nepožírala jen své děti…  Zabíjení lidí bylo ale zcela v rozporu s původním záměrem – vždyť hned druhý den po uchopení moci bolševici zrušili trest smrti. V krutých podmínkách občanské války se však zrodily nové politické návyky a mladší generace vůdců na původní sny zapomínala.
 

Byrokratický socialismus
 

Socialismus se v etapě budovatelských písní opíral o masovou emoci, euforickou představu rychlé změny k dokonalosti. V evropských lidově-demokratických zemích tato fáze skončila s XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu. Tento sjezd neznamenal jen  politicky krajně neprozíravý způsob vyrovnávání se se zločiny. Kritika postrádala elementární představu, jak se vrátit k původním ideálům nebo jak tyto ideály upravit. Je pravda, že nový režim vykazoval celou řadu nesporných předností, jako byly například sociální jistoty, odbourání většiny bezpracných zisků, demokratizace školství a zdravotnictví, finanční odpovědnost státu. Nevytvořil ale nového člověka a tuto skutečnost kompenzoval dvěma způsoby:

• Systémové problémy byly spojeny s tím, že takzvaný reálný socialismus místo přímé demokracie omezil svobodu slova, shromažďování a pohybu. Oficiálně se tak dělo ve jménu vedoucí role komunistické strany, která jako předvoj zná vědeckou pravdu. Tento vztah komunistické strany a veřejnosti byl pojímán jako poměr mezi žákem a učitelem, který ve výsledku měl znamenat to, že se žák učiteli vyrovná. Jednalo se o paternalismus opírající se o naivní představu pravdy. Kasárenský centralismus následně vedl ke ztrátě iniciativy a k bezbrannosti vůči  chybám elit.
• Doprovodné problémy zapříčiněné nekvalitními elitami byly spojeny se špatně stanovenými prioritami. Mezi nimi bylo nepochopitelné podcenění nutnosti rozvíjet spotřební průmysl pro naplnění oprávněných potřeb obyvatel, malý důraz na inovace a rozvoj služeb, nesmyslná ekologická zátěž výroby a stavebnictví, chyby v zahraniční politice i ve vojenské doktríně a podobně.

Žádná emoce nemůže v politice vydržet dvacet let. Májové průvody dokázaly zaplnit ulice i v roce 1989, ale dostaly zcela formální ráz. Propad víry v rychlou změnu se projevil během československého jara 1968, přičemž zklamání u řady lidí postupně nabíralo novou emoci – odpor až nenávist. I když se časem podařilo vystříhat se nejdivočejších excesů, žádný nový socialistický člověk se neobjevil. Těch, kterým se i nadále líbily budovatelské písně, zbyla jen hrstka. Upřednostňování společenského zájmu a osobní pracovní nasazení příslušníků této malé skupiny nestačily na dynamizaci systému a v konečném důsledku ani na jeho záchranu. Fungování nového řádu dostala na starost stranická a státní byrokracie. Politický život řídili úředníci, jejichž základní kvalitou byla často jen předstíraná loajalita k nadřízenému. Tvůrčí neschopnost a absence ideové upřímnosti se pak u většiny z nich projevila v přelomové dny sametové revoluce.
 

Komunismus a fašismus
 

Hypertrofie násilí při formování údajného reálného socialismu je v současné prorežimní propagandě využívána ke ztotožňování komunismu a fašismu. Tento přístup poukazující na některé politické nástroje ignoruje zásadní rozdíl těchto dvou doktrín.

• Socialismus, a to i komunismus jako jeho radikální podoba, je z doktrinálního hlediska upořádání, které směřuje k odstranění vykořisťování a odcizení, k likvidaci rozdílu mezi vládnoucími a ovládanými. Je to pojetí lidských práv se spravedlivým vybalancováním rovnosti a svobody, se všeobecnou rovností, svorností a bratrstvím. Násilí je chápáno jako obrana. Socialismus a komunismus jsou ideje patřící k levicovému humanismu, který navazuje na racionalismus radikálního osvícenectví a na ideály revoluční demokracie.
• Fašismus je totalita směřující k upevňování vztahu nadvlády a podřízení. Neusiluje o odstranění násilí ze sociálního života, ale o jeho maximální využití. Opírá se o upevňování vůdcovského principu. Holocaust a plánování likvidace Slovanů nebyly nacistickou odchylkou, ale programový cíl. Fašismus je politizací nenávisti, směsí sadismu a destrukce. Je neoddělitelně spojen s naturalismem ve společenských vědách, navazuje na sociální darwinismus.
   

Co dělat?
 

Také sametová revoluce, tak jako revoluce předchozí, byla původně pojatá jako vykupitelská: pravda a láska měla zvítězit nad lží a nenávistí. Akcent na svobodu aktuálního jednotlivce měl nahradit směřování k naplánovanému lepšímu uspořádání a ušlechtilejšímu člověku. Výsledkem je občanská společnost bez občanských ctností. Volební demokracie vede ke střídání vlád, které se opírají o různá křídla liberalismu. Ten ve své podstatě prosazuje anarchokapitalismus, dravý individualismus spojený s trhem, který vnucuje občanu-konzumentovi odcizené potřeby a módní ideje nespoutané morálkou. Jedinec je vykořeněn ze sociálních vazeb nejen v prostoru, ale i v čase. Svoboda byla pojata jako volnost výkladu dějin nezávisle na faktech, a to ve školách, ve sdělovacích prostředcích či na radnicích. Liberalismus, který překročí limity individualismu, obhajuje menšiny: zdánlivě hájí etnické či sexuální minority, fakticky ale především nejbohatší menšinu.

Vítězem sametové revoluce není individuální svoboda, ale magnát, který se mění na oligarchu. V jeho stínu pak v maličkém Česku žije 23,8 tisíc bezdomovců, z toho 2,6 tisíc dětí, a 230 tisíc nezaměstnaných. Svoboda slova, shromažďování a pohybu je relativizována u 800 tisíc lidí v exekuci, ale také v domácnostech, jejichž zadluženost přesáhla 1,7 bilionů korun – což je částka vyšší než na letošek naplánované státní výdaje. To vše při inflaci 2,8 %, která nenasytně hltá růsty důchodů i platů a okusuje úspory. Bůžkem, k němuž se liberálové modlí, je růst hrubého domácího produktu, protože při zastavení jeho růstové dynamiky se majetkové rozdíly projeví propadem životní úrovně středních vrstev – a to s patřičnými politickými důsledky.

Narůstá nespokojenost s odnárodněním, s předstíranou demokratičností veřejnoprávních médií, ale i s majetky získanými bez poctivé práce. Politická energie se dnes hromadí především kolem relativní deprivace, tedy kolem pocitu nespravedlivé distribuce majetku a informací, která je hůře uchopitelná než masová chudoba. Hrozí, že výsledkem bude prohloubení oligarchizace, nebo nástup radikální pravice. Tomu může čelit jediná síla: obrozená levice. Tu dnes svazují především dvě skutečnosti: programové nejasnosti a deprese z minulosti. Programová prázdnota je dána tím, že stará témata levice nedokáže pojmout nově, nová témata pak nedoceňuje. Je odintelektualizovaná, její vedoucí pracovníci nepotřebují teorii, stačí jim marketingová agentura.

Má-li levice plnit svoji roli, musí obnovit diskusi o skutečných lidských právech, které se opírají, symbolicky vyjádřeno, jak o Marxovu teorii beztřídní společnosti, tak o Orwellovu představu slušnosti a Einsteinovu vizi světového státu. Je třeba vítat každou příležitost k diskusi o historii či zahraničních tématech. Levice musí hledat vlastní přesah směrem k historickým i současným emancipačním hnutím Asie a Latinské Ameriky; autentická levice uvažuje globálně. Nesmí se ale zříkat tradice z obavy, že bude nařčena z konzervatismu: rodina, vlast či mateřština patří k lidským právům. Musí vidět, že humanismus není jen láskou k člověku, ale i k přírodě – zdravé životní prostředí je součástí moderního socialistického ideálu. Nelze dovolit zneužívání přitažlivosti těchto témat v podobě dolování nejrůznějších grantů a dotací, jako se to stalo v Česku při výstavbě slunečních elektráren. Zcela nedostatečný je odpor levice proti vojenskoprůmyslovému komplexu a válečnému násilí.

Česká a slovenská levice prožívá třicet let depresi z pocitu viny za bývalý režim. Vytratila se solidarita uvnitř hnutí a zpřetrhaly se mezigenerační vazby. Levice si nechala vnutit korektní jazyk, s jehož pomocí nelze identifikovat skutečné sociální problémy ani ve vnitrostátním, ani v globálním rozměru. Musí, jak v předvečer voleb na Slovensku v článku pro server Slovo.sk plasticky ukázal Eduard Šebo, rozkrývat a odstraňovat příčiny problémů v kapitalismu, nejen záplatovat díry a stavět dočasné španělské stěny. Kapitalismus je sociální totalita s organicky provázanými vrstvami problémů.

Levice se nechala uvěznit v parlamentu a je sebevražedně shovívavá vůči veřejnoprávním masmédiím. Chybí jí odvaha říct, že válka není mír, chybí nekompromisní veřejné odmítnutí korupce a zlodějny, na které, jak ukázaly slovenské volby, potenciálně levicová veřejnost čeká. Je třeba přijmout fakt, že v minulém režimu vládly utopie, dnes ale pozornost přitahují dystopie a političtí baviči. Zatím se zdá, že se levice vzpamatuje až po větším sociálním impulzu. Ten může přijít jako nečekaná náhoda – a náhoda přeje připraveným.