Reklama
Reklama

Krysař – pokušitel davu

Esej o emoci a racionalitě
Počet zobrazení: 1617

Krysařem nemyslím na tomto místě náboráře (locator), vyslaného do Saska Brunem von Schauenburg (1205-1281), původně poradcem a diplomatem Přemysla Otakara II. – později olomouckým biskupem (1245-1281). Onen hanácký locator na začátku osmdesátých let 13. století, na objednávku biskupa Bruna – po mongolském plenu ve střední Evropě (1241) – přivedl na Moravu, katastrofálně vylidněnou vražděním ze strany tzv. tatarů, ale i útěky těch šťastlivějších – přivedl jako v epoše amerických krytých vozů pracovní sílu, mladé Sasy. ––– Šlo zřejmě o druhorozené a mladší členy sedláckých rodin z dolnosaského Hammeln, čímž si rodiče vyřešili problém jejich budoucnosti, protože otcovskou usedlost dědil zpravidla prvorozený syn. Šlo zároveň o první pozemkovou reformu u nás. Na vylidněná území přivezli kolonisté s sebou také pozemkovou normu, tzv. Saské právo, což byla jejich podmínka pro přesídlení. ––– Tento příběh se pak stal předlohou symbolického převyprávění skutečné události (snad i událostí), převyprávění v legendě, která vytěsňuje popřením (ve freudovském smyslu slova) stesk rodičů za jejich potomstvem – a jistě i výčitky svědomí. Mládež totiž zmizela v nenávratnu středověku. Co s tím? Jasně, co jiné?… Kdo za to může, když ne démonický Krysař?! – Ve 13. století nebylo možné zavolat domů: Maminko, tatínku, jak se vede? Zde u nás na Moravě je krásně. A dostali jsme nádherné lány polí jen za přijatelnou saskou rentu!

krysar_grimm_deutsche_sagen.jpg
Ilustrace k vídeňskému vydání grimmovských Deutsche Sagen z roku 1912.

Mnohem horší na celé této věci je ovšem role jiného Krysaře. Protagonista legendy je stále – jakoby živý… Zasahuje podnes do našich věcí občanských. Vlastně ne jakoby živý. Krysař žije, chyťte ho! Krysař jako dramatická postava je však jednoznačně aktuálně funkčním archetypálním symbolem citového, emocionálního selhání jedné lidské komunity (dolnosaského městečka Hammeln). Vidím v tom potvrzení nauky Carla Junga (1875-1961) – psychoanalytické hledisko, žel, zdrcujícím způsobem tvrdě aktuální v Česku, a možná právě teď zejména na Slovensku posledních měsíců. Společnost je rozklížená jako starý promoklý domeček pro děti na zahradě. A co děti? Jdou do ulic, hledajíce Krysaře. Přízrak. A iluzi svaté Spravedlnosti – odjinud. Odkud, je moudrému jasné i bez onoho napověz… Těm ostatním nevysvětlíte nic, než si namlátí kokos. A to už bude pozdě. Namlátí ho nám všem… Protože právě dnes prožíváme reprízu, či spíše organizovanou repliku, historického okamžiku, jakých tu už bylo mnoho. Avšak dnes se opakuje, naštěstí podle, překvapivě hloupého, sorosovského – stupidum detinet – scénáře (tudíž ne náhodně, a ani organicky z hlediska dějinného). Opakuje se – z vůle hypnotizéra Krysaře – pávě jeden historický okamžik, ten, popsaný v 19. století Ludevítem Štúrem slovy: „Je načase, aby sme sa dohovorili, bratia! Smutná doba nás vážnym, dôstojným hlasom vyzýva k činu, a tu je najviac potrebné dohodnúť sa.“ (Slovanstvo a svet budúcnosti. Bratislava 1993, s. 30). –––– Americký psychiatr Kevin Dutton (Moudrost psychopatů. Brno 2013) tuto krysařovsky věčnou, archetypální dimenzi člověka označuje termínem „zabezpečení kognitivního prostoru“. Tedy jako silnou, slabou, nebo nulovou ochranu egosféry subjektů (individuálních i skupinových) před nenáležitými vlivy, včetně těch, jenž jsou spojeny s masírováním mozků propagandou, se lhaním a klamáním, až po různé jiné formy sugesce, včetně hypnózy, vyvolané melodií slova lživého. Neníť to ovšem jen cosi zlého, nýbrž i ničemného… Ať jim huba upadne! ––– Kdo má však vyzrálý onen bezpečnostní systém sejfu své mysli, nemůže být, když nechce, dokonce ani hypnotizován. Je to tudíž otázka vůle a kompaktního „ideálního Já“ (Freud). Otevřenost k manipulaci a k davovému, iracionálnímu (rozuměj: fašizoidnímu) chování je atributem frustrovaných charakterů, ne univerzální vlastnosti člověka, lidstva, lidu, třídy, národa. ––– Na tento patogenní segment společnosti se však zaměřuje 25 let trvající úporná kampaň. Zatím trapně neúspěšně. Nepíšu naštěstí neúspěšně, protože hra ještě není dohrána, byť stále víc diváků odchází z auditoria do bufetu. Jenže to je také součástí hry. Nakonec totiž ještě hlubší katastrofu přinesou opět, jako kdysi – Krysařovy děti. I ocelová hřídel se někdy zlomí. A zkorumpovaní politici? Nic. Už po třetí desetiletí jdou oné kampani na ruku. Těch druhých, jinačích politiků (navzdory kultu jinakosti), se elita (rozuměj: pseudoelita) zbavuje rychle a mafiánsky důsledně. Je to huj! anebo fuj! býti dnes politikem? Stále více z nás začíná pociťovat jako klíčové to druhé. Kde vzít státníka, který vytvoří protiváhu digitálnímu Bludu?… Genoví inženýři, do práce!

Autor je docentem teorie a dějin masmédií na Filozofické fakultě UP v Olomouci

Priemer: 4.4 (7 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama