Reklama
Reklama

Krásný vzhled je na ten boží svět

Počet zobrazení: 1380

1. kapitola

Počátkem devadesátých let Syndikát novinářů České republiky prodal někdejší zámek Českého svazu novinářů Roztěž jednomu asijskému velkokapitalistovi.

Tehdy se odehrál jeden příběh. 

Při cestě na místo šlechtického sídla zastavilo vozidlo bohatého člověka a z něho vystoupila dáma, říkejme ji paní kněžna.

Podivila se, že ve škarpě vedle silnice rostou v trávě kopretiny, pampelišky a sněženky. I jitrocel. Kolem nich bylo všude plno včel, čmeláků a motýlů

„To u nás už dávno nikdo a nikdy neuvidí.“

Pravila dáma jenom tak do větru. České noviny uveřejnily zprávu o tom binci přírody ve srovnání s cizinou.

Netrvalo dlouho a začali jsme se dohromady všichni kochat.

Anglické trávníky máme dneska všude, sekaček jakbysmet. V městských parcích a v sídlištích máme stříhačky i na traktorech. Bzučí. Radost pohledět, pravda, nevrátili jsme se ke středověku, ke vzoru SSSR, kde leckde sekali v parku zahradníci trávu ručními, nejenom zahradnickými nůžkami.

Když do vedlejších záhonů sázeli tulipány.

Náš pokrok postoupil mílovými kroky.

Všude stříháme trávníky, neobjeví se na nich jediná kytička. Zmizel hmyz, drobné ptactvo, zůstali holubi. Z ostříhaných trávníků se stala nepsaná povinnost, nestříhat je, to je provinění, které se šíří rychlostí blesku, jakými se šířily zprávy domovních důvěrnic.

Zkuste si to nerespektovat!

I my jsme se přizpůsobili, chceme být slušní a mít mezi lidmi dobrou pověst!

Pod naším kostelem, kdysi románským, se dříve pěstovaly kulturní plodiny, lucerka, pšenice, žito, brambory... Už drahná léta tu neroste skoro nic, jenom koukol. Ten se musí s pravidelností dvakrát do roka sekat.

A oko vlasti milené i té evropské – dokonce vyplácí odměny těm, kdo si lehli ve stínu blízké banky.

Všemocný pod televizními kamerami běžel hned počátkem roku 1990 k soukromému zemědělci, aby dal najevo, že dáme vale včerejšku a ukážeme záda násilnému kolektivnímu zemědělství; v Bítovčicích na Jihlavsku dokonce otec se synem zapřáhli kravku do pluhu – a ukázali směr.

Nedaleko odtud vyklučili staletou ovocnářskou školku, koupil ji bohatý Angličan, jablka prý budeme vozit z ostrovů.

O pár kilometrů odtud ten stejný cizák vyhubil početné stádo krav a telat.

Maso dovezeme.

V pražském sídlišti na Jižním Městě vystoupila hlava státu na stavební armaturu a ošklivě nám zhanobila naše střechy nad hlavou, nazvala je králíkárnami.

Byl jsem u toho a děsil jsem se, jak se chovali tleskající nadšenci, většinou odchovaní na králičím mase. Naplavenina jásotem bouřila nad výroky státníka.

2. kapitola

Dneska je český státní svátek, slaví se – ne již 9. května – ale 8. května 2019.

Pod okny mi znovu a opakovaně hučí sekačky trávy. Té trávy, na níž kromě ní roky neroste ani jediná květina.

dsc_5212.jpg

Od rána mi návrat do historie připomínájí moderátoři s Vyčítalovou písní ala „snad v čtyřicátom pátom, kdy nás osvobodil Patton“  – na vlnách rozhlasu i televize. Zdá se, že to vlastně oslavujeme americké osvobození – a ozdobenou cestu amerických tanků po plzeňské klatovské třídě.

V novinách nadávají a spílají koloně ruských motorkářů. Deník Právo (dříve Rudé právo) – má titulek „Noční vlci přiburáceli na Olšany“. Dokonalá fotografie Jana Hendrejcha přibližuje dva klečíci motorkáře, jak se dotýkají rukou kamene Památníku rudoarmějce. Přítomný dav musí i letos uklidňovat policejní těžkooděnci a Antikonfliktní tým ministerstva vnitra. Znovu po krátkém odstupu od letošního pražského 1. máje dáváme novou lekci Rusku, ale i Číně.

Msta běží na plné a prudké obrátky.

Dodávám: jenom včerejší blbci – zabedněnci na okresní a na celostátní úrovní mohli hned blízko klatovské Černě věže – na klatovské starobylé radnici, kde stanuli američtí osvoboditelé města v květnu 1945, zavěsit bronzovou tabulku na počest 30.výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.

Uvědomovali si tito strůjci lidské blbosti, že se jim to jednou zcela nepokrytě vrátí jako bumerang?

Blbost se opakuje. Ti, co lžou dneska, dopadnou stejně jako ti s bronzovou deskou na klatovské radnici. Po svém si vykládají, jak to vlastně bylo v květnu 1945, když Češi tak nelidsky ublížili německým soukmenovcům, když si s nimi vyřizovali své účty. Jak si vůbec může představitel jedné současné politické strany, sedící v české parlamentní lavici, brát jako „demokrat“ do pusy slovo „komouš“, když ještě včera profesně posluhoval skoro s pukrletem, jako jeho zakladatel, s úsměvem sudetoněmeckému spolku?

Proč pražská Knihovna Václava Havla poskytuje svou tribunu Berndu Posseltovi, aby nám právě tento muž uděloval lekce,když prý jeho rod měl v naší zemi krásné a milované domovské právo déle než osm set let?

Ani slovo o tom, co všechno bylo tenkrát a co bude zítra.

Panenky se mi protáčejí.

Příroda si to nakonec vyřídí za nás za všechny.

Foto: Autor       

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama