Reklama
Reklama

Korejci se sešli, chtějí pokračovat

Počet zobrazení: 1941

Setkání prezidentů severní a jižní Koreje v demilitarizovaném pásmu v Pchanmundžomu potvrdilo to, co se ohlašovalo už předtím – KLDR a Korejská republika ukončí válečný stav, který se táhne od 50. let minulého století, budou usilovat o úplnou denuklearizaci Korejského poloostrova a zahájí kroky ke znovusjednocení. Americký prezident Donald Trump to přivítal radostným tweetem, zato reprezentanti „hlubokého státu“ na stránkách Foreign Affairs přetékají podezřením a doporučují zvýšit zbrojení.

Kdyby bylo jen na Korejcích a zítra platilo to, co dnes, bude mít svět o jedno krizové místo méně. Pozoroval jsem chování obou hlavních aktérů při setkání nad betonovým prahem, který vyznačuje 38. rovnoběžku, dělící Korejský poloostrov na sever a na jih. Kim Čong-un napřed udělal opatrný krok na jih, a po pózování fotografům vzal za ruku Mun Če-ina a dovedl ho na sever. Připomínalo to nadšení českých polárníků z Cimrmanovy Cesty na sever – Ono to funguje! Lze udělat krůček za symbolický předěl, a ono je pak líp, než předtím!

2018_inter-korean_summit_00.jpg
Najvyšší kórejskí predstavitelia počas summitu 27. apríla 2018
Zdroj: Wikimedia, foto: Cheongwadae / Blue House

Oba muži vypadali šťastně, a nehráli to. Těžko říci, kdo riskuje víc. Poměry v severní Koreji známe jen mlhavě. I když se tam dostanete, vidíte jen nástupy a tance, opery a muzea. Když jsem jednou dostal příležitost vstoupit do domácnosti vládního úředníka, všechno bylo naaranžované se stejnou pečlivostí jako sádrový partyzánský tábor z války pro Japoncům, který v muzeu oživovali japonští elektroničtí ptáci. Tento autokratický systém dokázal Kim Čong-un zvládnout jako mladý kluk, kterému umřel táta (jak jednou obdivně poznamenal Donald Trump). Zvládnul to, proto má doma svobodu vyjednávat.

Ale ani jihokorejské poměry nejsou žádnou selankou a dlouho tam vládly diktátorské vojenské vlády, které se taky s opozicí nemazlily. Proto mi při jednom vzácném setkání jihokorejský prezident Kim Te-džung řekl, že jeho vzorem byl Václav Havel. Ale ten nebyl tak blízko smrti z rukou vládních ozbrojenců jako jižní Kim. Současný prezident Mun Če-in je pokračováním liberálnějšího režimu, který Kim Te-džung zavedl. V jeho prostředí politicky vyrostl, a pak musel přečkat období, kdy byla liberalizace přerušena. Mimochodem, zákony, které považují sledování severokorejských médií za podvratnou činnost, platí dodnes.

Když se oba korejští prezidenti na demarkační linii drželi za ruce, vyzařovalo z nich, že se dotkli historie. Ten severní má samozřejmě nebetyčné starosti. Země je finančně vyčerpaná. Jaderný polygon po poslední zkoušce spadl. Další raketové zkoušky znamenají tahat tygra za ocas. A zásobování potřebným materiálem už je v podmínkách embarga prakticky nemožné. Ale účel to splnilo, dokázal si opatřit to, čemu Američané rozumějí. Je o čem jednat.

Ten jižní by se rád zbavil nebezpečí, že ať už konflikt rozpoutá kdokoliv, tím prvním na řadě, kdo to schytá, je jihokorejský Soul na dostřel od hranic. Na druhou stranu, tam naproti jsou taky Korejci, a docela se drží, na to, v čem musejí žít. Pokud jde o sjednocení, je tu příklad Německa, jaká z toho vznikla síla.

Ke sjednocování je daleko, pokud k němu někdy dojde. Ale obnova mírového stavu a denuklearizace představují aktuální agendu. Závěrečné prohlášení této první schůzky prezidentů, na kterou naváže „cik-cak diplomacie“ výkonných úředníků, slibuje mírovou smlouvu ještě letos. Technicky je to oříšek, příměří máme, ale válka předtím nebyla vyhlášena. Byla jen jakási „policejní“ intervence OSN, za kterou se skrývá americká invaze. Po ní následovala neformální čínská prostřednictvím „dobrovolníků“. Ale na tom nejspíš houby záleží, dohodne se sever s jihem, pak to Američané a Číňané podpoří nějakým závazkem, a bude.

U té denuklearizace Korejského poloostrova je to složitější. Koho se to týká? Jen KLDR? Zpravodajství zdůrazňuje, že Korejská republika jaderné zbraně nemá. Ale jihokorejské ozbrojené síly nejsou jediné, kdo na tomto území působí. Nicméně samotný fakt přítomnosti amerických ozbrojených sil na jihu poloostrova, stejně jako společná cvičení s jihokorejskou armádou, už nejsou překážkou dohody, jak prohlásil Kim Čong-un.

Uzavření smlouvy, kterou končí nepřátelství, stejně jako likvidace jaderných zbraní a sjednocení poloostrova jsou žádoucí věcí z hlediska uchování míru. Z hlediska geopolitiky je to však pro řadu účastníků problém. Japonci jsou zděšeni vyhlídkou, že jim u nosu vyroste mocný konkurent. Číňané jsou možná méně lekaví, ale zatím jsou raději zticha. A část amerického establishmentu vyjadřuje obavu, že jde o pokus vrazit klín mezi Jižní Koreu a USA.

Obavy „hlubokého státu“, který je v USA nejvíc rozrušen, nejotevřeněji vyjádřili dva autoři v revue Foreign Affairs pod titulkem Správný způsob jak zkrotit Severní Koreu (The Right Way to Coerce North Korea).

https://www.foreignaffairs.com/articles/north-korea/2018-04-01/right-way-coerce-north-korea

Jedná se o někdejší pracovnici Národní bezpečností rady USA (servis prezidenta pro otázky národní bezpečnosti) Katrin Frazer Katzovou a profesora Victora Cha, který se loni chystal nastoupit jako velvyslanec v Jižní Koreji, ale nevyšlo mu to. Článek je dlouhý, kdo je mocen, ať si ho přelouská. Nabídnu aspoň shrnující závěr:

„Promyšlená strategie přinucení pro potřeby vyjednávání o denuklearizaci musí výrazně zvýšit nátlak na Severní Koreu a posílit americká spojenectví v Asii proti hrozbám, které nepředstavuje jen Severní Korea, ale také Čína. Měla by zvýšit náklady podpory, kterou Peking věnuje Kimovu režimu. Nebude riskovat stovky tisíc amerických životů preventivním vojenským útokem. Ale posílí postavení Spojených států u vyjednávacího stolu způsobem, který Washingtonu umožní na úspěchu vydělat, ale zároveň se připravit i na případ selhání.“

„Případ selhání“ je kódové označení pro horkou válku. Jakmile jednání začne haprovat, je třeba udeřit. Aby nehaprovalo, musíme móc a móc tlačit, radí ti dobráci. Důležité je také zajistit rezoluci Rady bezpečnosti proti šíření jaderných zbraní ze Severní Koreje. Kdyby vzniklo podezření, někdo třeba něco řekne, nebo nechce říct, to je jedno, do nich. Musí tam být také právo prohledávat cizí lodě bez varování. Něco se tam najde, nebo nepodaří najít, to je jedno, do nich.

Pokud jde o to posilování spojenectví, má být na principu, že útok proti jednomu (z trojice Jižní Korea, Japonsko a USA) je útok proti všem. Autoři vysvětlují, že jedním z účelů severokorejských zkoušek raket dlouhého doletu bylo snížit důvěru Jižní Koreje v závazek USA zabránit útoku na Jižní Koreu. Mělo to vnést pochybnost do vztahu s Japonskem a USA, zda jsou v případě války ochotné vyměnit Tokio nebo Los Angeles za nejvíce ohrožený Soul. Jinými slovy, je třeba víc namočit Tokio (Los Angeles je daleko).

Klíčový je seznam zbraní, který autoři nabízejí na posílení míru. Především více protiraketových systémů, starty bombardérů B-1 a B-2 z nových stanovišť, podniknutí kybernetických útoků, které naruší program vývoje raket, a povzbuzení Jižní Koreje k dodatečným nákupům raket krátkého doletu proti severokorejskému dělostřelectvu. Spojené státy musí být navíc připraveny nabídnout další útočné konvenční prostředky Japonsku a Jižní Koreji. Je to tedy zajímavý nákupní seznam, který je třeba dodržet. A ti dva Korejci, kteří se dnes setkali v demilitarizované zóně, do toho vlastně nemají co mluvit.

Ale možná je to jinak. Poukazuje na to stručná poznámka, že Donald Trump ignoruje klasický úřední postup, kdy se vyjádří všechna kompetentní místa a všichni experti a tvůrci politik z celé administrativy prezidentovi poradí. Takže Trump prý poletí za Kimem „slepý“ a bude se držet jen svých instinktů a pocitů. Na jiném místě poukazují na Trumpovu nepředvídatelnost. Kdyby byl předvídatelný, dopadne to přece předvídatelně, tedy furt stejně.

Přál bych Korejcům jejich štěstí, ale se mnou se nemá cenu radit, jsem přízemní tvor, který nemá tušení o potřebách dominance nad světem. Byl jsem v obou Korejích a odnesl jsem si hluboký dojem, jak si jsou v základních rysech národního chování podobní. Jsou to vlastně takoví asijští Němci. Nesmírně organizovaní, schopní obrovského nasazení, mají úctu k národním tradicím i obrovské technické nadání.

Korejská válka je skoro stejně stará jako já. Vzpomínám, jak nastalo příměří a československé děti, podobně jako děti v dalších zemích na naší straně studeného míru, posílaly korunu na bagr pro Koreu. Rozumělo se samo sebou, že šlo o peníze vydělané sběrem starého papíru. Myslím, že to byla akce Československého rozhlasu. Nadšeně jsem si slabikoval v jeho týdeníku, když byl bagr zaplacen, ale svátek se opakoval víckrát, nakonec jich bylo sedm. Netuším, co z toho byla pravda, a co pouhá propaganda, ale já jsem se snažil doopravdy a měl jsem opravdovou radost, že i tam daleko končí válka, mizí trosky a rostou nové domy.

S tou válkou jsem se zmýlil. Vydržela dodnes, podepsáno bylo jen příměří a někdy docela křehké. Když jsem se stal novinářem, jedna z cest mne zanesla do československé dozorčí mise, která dohlížela nad příměřím ze stanoviště v demilitarizovaném pásmu v Pchanmundžomu. Vlastně nedaleko od místa, kde se teď setkali ti prezidenti. Náčelník mise tenkrát vyprávěl, jak nebezpečné tu byly i nepatrné konflikty. Roku 1976 po jednom sporu o strom, který zakrýval výhled americké hlídky a skončil jedním mrtvým na americké straně, začala konfrontace narůstat do té míry, že se vznesly strategické bombardéry. Ptal jsem se, co československá hlídka dělala. Vypili jsme strategické zásoby whisky, zněla rozumná odpověď. Nenechají to přece roztřískat bez užitku.

Uverejnené v spolupráci s českým názorovým portálom Vaševěc.cz

Priemer: 4.6 (9 hlasov)
     
Reklama
Reklama
Počúvanie je nové čítanie

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama