Kocáb versus Krejčí (1989 – 2019)

Epilog 1 z knihy Michaela Kocába Vabank
Počet zobrazení: 6443
kocab_vabank.jpgNa pulty kníhkupectiev prichádza kniha Michaela Kocába Vabank (Praha: Euromedia, 2019, 592 strán. ISBN 978-80-7617-844-1). So súhlasom autora prinášajú servery !Argument a Slovo epilóg z prvej časti tejto knihy, ktorý sa týka jedného z našich spolupracovníkov.


Celých předcházejících 355 stránek jsem věnoval vítězům sametové revoluce. Těmi byli, podle mého názoru, nespokojení občané Československa, kteří svým revolučním vzmachem během jednoho týdne ochromili obranyschopnost komunistů, během čtrnácti dnů donutili čelné normalizační diktátory k opuštění všech pozic, během měsíce přivedli k moci vládu národního porozumění a během šesti neděl umožnili Václavu Havlovi stát se prezidentem republiky. Michail Gorbačov v tomto stádiu ještě neskrýval obdiv k naší sametové revoluci, která se stala prototypem epochálních politických změn uskutečněných bez jediné kapky krve. Rád by býval uchoval těsné politické svazky se státy bývalého Sovětského svazu, tuto radost jsme mu však už udělat nemohli.
 


 

EPILOG I.: POLEMIKA PŘES TŘICET LET


Epilog bych ale chtěl věnovat poraženým. Ovšem pouze těm z nich, kteří pochopili, že všechno má své meze a že přicházejí dějinné okamžiky, kdy se člověk musí vzdát svého celoživotního přesvědčení ve prospěch hodnot vyšších. Třeba s takovouto úvahou – i když ztrácím vše, v co jsem celý život věřil, udělám, co je v mých silách, aby můj poslední pokus zachránit, co se dá, nebyl poskvrněn lidskou krví. Krve už bylo v průběhu naší vlády dost. Motivace těchto poražených byly různé, ale pokud se zásadním způsobem podíleli na udržení nekrvavého průběhu revoluce, nerozpakuji se nazvat je poraženými hrdiny protistrany.

Z mého hlediska bylo těchto poražených hrdinů ve vysokých vlivových pozicích celkem pět. S ohledem na jejich nasazení a při vědomí rizika pro sebe a svojí rodinu bych je uvedl následujícím pořadí: Oskar Krejčí, Ladislav Adamec, Mojmír Zachariáš, Miroslav Vacek a Marián Čalfa. Vlastně sedm, ještě Eduard Vorobjov a Michail Gorbačov, jak uvidíme později. Tito komunisté svůj boj prohráli a ztratili i podporu vlastního tábora, ale významnou měrou přispěli k tomu, aby po nenásilném historickém zlomu mohlo svobodné a demokratické Československo, a v případě Gorbačova státy Sovětského svazu, zahájit novou etapu své existence. A za to i jim patří uznání. To prohlašuji s plným vědomím, že mi někteří přátelé vytknou neuhasitelnou důvěřivost a naivitu.

Když se první etapa sametové revoluce na konci roku 1989 dostala do vítězného finále a naplnil se i můj druhý nejvyšší cíl a Václav Havel se stal prezidentem, zmizel z mého obzoru Oskar Krejčí. Jako by se po něm zem slehla. Celých následujících třicet let jsem se s ním už ani jednou nesetkal. Vedl jsem s ním jenom jeden telefonický rozhovor, a to hned v roce 1990, vzápětí po jeho odchodu z Úřadu vlády. Až v lednu 2019, když jsem se pustil do psaní této knihy, jsem si obstaral jeho publikace o tomto období a při jejich četbě jsem se nad ním zamyslel. V knize jeho vzpomínek z roku 1991 Proč to prasklo mne zarazily, a dokonce i příjemně překvapily některé jeho úvahy.
 

OSKAR KREJČÍ: Zdá se, že nejblíže pravdě o předávání moci během sametové revoluce jsou ti, kdo odvozují mechanismus, nikoli důvod zlomu od aktivity skupiny MOST. […] Iniciativa MOST nikdy nepředstavovala kompromis. […] To, co zásadním způsobem pomohl [MOST] zabezpečit, byla nekrvavá forma pohřbu byrokratického socialismu. […] Při pohledu zpět je možné říci, že postupovali podle nejlepšího možného modelu, jakým lze předávat moc ve státě. Někdo může namítnout, že jejich výkon nebyl nijak originální, neboť v Čechách se moc zpravidla předává u stolu. Právě tak ale platí, že vždy to musel někdo zcela konkrétní zajistit. Někdo jako Ladislav Adamec, Michael Kocáb, Michal Horáček.
 

Na sebe zapomněl a od toho se odpíchnu. S Ladislavem Adamcem jsem před jeho smrtí mluvil, ale bez zápisků či nahrávky, s generálem Zachariášem jsem udělal hodinový televizní rozhovor, Miroslav Vacek napsal dvě knihy, s Mariánem Čalfou jsem se sešel, ale nepodařilo se mi ho přemluvit k veřejné výpovědi o jeho tehdejší roli, s Vorobjovem jsem se setkal asi dvakrát a s Gorbačovem jen jednou a krátce. Ale Oskar Krejčí, shodou okolností ten první a klíčový protihráč, mi poskytl vhled do tehdejšího myšlení odcházejících komunistů, a samozřejmě hlavně do svých vlastních motivací. Krejčí je člověkem, o jakém by se mohl natočit americký politicko-špionážní thriller. Pro následující úvahu využívám některé citace z jeho knihy Sametová revoluce.

Paradox 1: ve své knize sice varuje, že „špionománie je společenská choroba“, ale sám musel být touto chorobou vrchovatě zasažen. Po maturitě rok fáral jako horník v Ostravě na dole Generál Jeremenko. Už v devatenácti letech byl ale během základní vojenské služby zatčen při pokusu o překročení státní hranice do Rakouska a byl odsouzen ke čtrnácti měsícům podmíněně. Následně pracoval jako strojník. Jestliže po tom všem vstoupil do KSČ, podílel se na normalizaci Filozofické fakulty UK, stal se rezidentem StB, aby se nakonec usídlil v blízkosti jednoho z vrcholů mocenské hierarchie, ve funkci premiérova poradce, svědčí to o jednom: Oskar Krejčí byl schopný se přesunovat mezi krajními póly politického hřiště v duchu Machiavelliho Vladaře, ve kterém tento filozof odděluje politiku od etiky a tvrdí, že politická věda, resp. politika se má zabývat tím, co je, nikoli tím, co by být mělo, a že i když se časy mění, lidé zůstávají stejní.

„Nutno chápat, že vladař nemůže vynikat všemi vlastnostmi, pro které jsou lidé považováni za dobré, protože je často nucen k udržení vlády jednat proti věrnosti, proti milosrdenství, proti lidskosti, proti náboženství.“

Paradox 2: Krejčí v letech 1969 až 1974 studoval na Filozofické fakultě UK v Praze sociologii a filozofii, poté pracoval v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV a absolvoval vědecké stáže v SSSR a v USA. Své vzdělání završil titulem univerzitního profesora, jehož ale dosáhl až po revoluci a na Slovensku. Svůj dodnes neutuchající marxistický zápal, odhodlání a taktické schopnosti však Krejčí využil k významné spolupráci na zajištění nenásilného pohřbu socialistického zřízení. Tím se podobá samotnému Michailu Gorbačovovi, kterého ale za podobnou roli ostře kritizuje.
 

OSKAR KREJČÍ: Po pravdě řečeno, Michael Kocáb a Michal Horáček nikdy nebyli mostem v pravém slova smyslu. Patřili neoddělitelně do řad opozice, pouze se začali v určitou dobu chovat originálně. Vydali se hledat na druhé straně barikády lidi, kteří usilovali o nenásilnou koncovku pro prohranou šachovou partii. Našli je. Na několik měsíců pak jejich snahy rezonovaly s chováním či přáním těch druhých. Nikdo nikoho nezneužíval – část přání a zájmů těchto jedinců či skupiny byla v určitý okamžik shodná.
 

Paradox 3: nikdo nikoho nezneužíval – s tím souhlasím. Bylo dobře, že jsme nic nevěděli o Krejčího spolupráci s II. správou StB zaměřenou na boj proti vnitřnímu nepříteli. Kdybych to tehdy věděl, okamžitě bych práskl do bot. Přístup, který jsme u Oskara Krejčího pozorovali, spíše poukazoval na to, že jsme našli svého Stauffenberga. I Krejčímu se tehdy chtělo z úrovně tehdejšího „byrokratického socialismu“ (Krejčího eufemistická terminologie) zkapalněného do projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku opít do němoty. Ten ztrouchnivělý jakešovský vehikl už nebyl schopen unést původní étos marxistických ideálů. Takhle nějak to Krejčí vnímal.
 

OSKAR KREJČÍ: Projev byl tak trochu politickým dadaismem: v návaznosti na Nezvalovu definici lze říci, že se jednalo o plošné myšlení s volnými asociacemi bez argumentace, která by směřovala k logickým závěrům; nevázaná hra slov, pohrdání jakýmkoli plánem a řádem, využívání náhody, nesmyslu až absurdity. Předseda vlády odvětil, že Jakeše dobře zná ze schůzí předsednictva ÚV KSČ a že jej nic nepřekvapí. Když si však s manželkou nahrávku vyslechli, vracel kazetu poradci s prorockými slovy: „To je konec…“
 

Oskar Krejčí však došel dál než jenom k demontáži socialismu. Přesvědčoval Čalfu, aby podpořil Václava Havla na úřad prezidenta, a napsal pro něj v tomto smyslu projev do FS ČSSR. Krejčí dokonce připravoval programové prohlášení vlády národního porozumění a byl i hlavním redaktorem programového prohlášení federální vlády vzešlé z voleb roku 1990.

Tyto tři paradoxy stavějí Krejčího do těžko čitelné polohy, která nedává, alespoň podle mého názoru, právo na jakékoli schématické hodnocení. Krejčího vliv na průběh sametové revoluce byl mohutný a výsledky jeho kroků, odhlédnu-li od motivací, o nichž dodnes mnoho nevím, byly pro její zdárný průběh pozitivní. Můj názor na něj nevychází z tehdejší doby. Získávám ho až po přečtení některých jeho textů a v souvislostech se vzpomínkami na jeho tehdejší jednání. Choval se korektně, byl spolehlivý, v rámci možností vstřícný a nepostrádal i určitou velkorysost. A hlavně alespoň já jsem z jeho strany nezaznamenal žádný podraz či úklad, a už vůbec ne pokus přivést někoho z nás ke spolupráci s bezpečnostními orgány. Byla-li to všechno jen zpravodajská maska, nasazená kvůli snaze o zachování alespoň nějaké podoby socialistického systému, potom svůj boj očividně prohrál. Chtěl nás využít jako užitečné idioty? V tom případě si v zápalu šachové partie pozdě uvědomil, že naopak posloužil záměru našemu.

„Pro každého člověka je tragédií přežít vlastní ideály,“ napsal Krejčí. Pokud z toho vyvodil, že je třeba sprovodit zločinné praktiky komunistického režimu ze světa, pak je jeho postoj podobný reformním komunistům, kteří po roce 1968 své síly nasměrovali k boji s partajní diktaturou.

Neodpustím si ale i po třiceti letech polemiku jak s Oskarem Krejčím, tak s Ladislavem Adamcem, který už mezi námi není. Měli jste to, hoši, těžké. Obhajovat neobhajitelné. A ještě k tomu na čtyřech šachovnicích. Urbánek byl zcela mimo, veřejnost měla socialismu plné zuby, a Moskva? Gorbačovovi jste už nedůvěřovali a KGB, podobně jako StB, oslabovaly vnitřní boje a fatální ztráta odvahy se jakkoli mísit do tak zásadního dějinného zlomu. Naposledy to u nás zkoušeli možná 17. listopadu, ale po tomto datu už jsem žádnou podstatnou ingerenci tajných služeb nezaznamenal.

My jsme to měli snazší. Snažili jsme se svým dílem přispět k tomu, aby byla naše země definitivně zbavena komunistického zla a přivedena zpět mezi demokratické státy. A aby to proběhlo bez potoků krve. Jediným naším kritériem bylo biblické „Zlo musí být vykořeněno“ při zachování čistého svědomí. Moje a Horáčkova komplikace však spočívala v tom, že jsme z křesťanských rodin, kterým je pořád někoho líto. Dokonce i svých nepřátel.

Při četbě Krejčího knih jsem narazil na tuto psychologickou analýzu: „Badatelé, kteří se snaží porozumět událostem, se nejdříve vrhli na zaznamenávání vyprávění přímých účastníků. Jenže takzvaná orální historiografie má své přirozené hranice. Problémem není pouze výše zmíněné vytváření mýtů. Každá krizová situace jako každý stres mění schopnost vnímat a rozumět. Adrenalin zvyšuje aktivitu a zaujetí, emoce mění řazení priorit, únava potlačuje asociace, snižuje schopnost racionálně předvídat důsledky vlastních rozhodnutí atd. Stres vyplývající z politické krize navíc významně ovlivňuje paměť.“

Když jsem si ji přečetl, rozhodl jsem se Krejčího vyhledat, aby mi pomohl si vybavit některé časové a obsahové souvislosti. Již v klidu, s odstupem a snad i s nadhledem. Sešli jsme se v únoru 2019 za podobných okolností jako tenkrát, v poloprázdné zastrčené čínské restauraci, a diskutovali a diskutovali. Měli jsme si mnoho co říci k dodatečnému vyjasnění a pochopení. Oskar Krejčí mi vysvětloval, jak byl na konci 80. let v nestabilním postavení. K Adamcovi přišel počátkem února 1989 a v krátké době na něj získal zásadní vliv, zatímco jako komunista, byť byl členem OV KSČ Praha 1 a ideologické komise Městského výboru KSČ, z hlediska funkce premiérova poradce nomenklaturně spadal jen pod základní organizaci KSČ na Úřadu vlády.

Při dokončování této části jsem se rozhodl k nestandardnímu kroku. Požádal jsem ho prostřednictvím e-mailu o písemné vyjasnění osobních motivací, tedy o něco, čeho je schopen jen člověk, který má dostatečný odstup od sebe sama, odvahu a schopnost formulovat velmi intimní zpověď. Ptal jsem se, čeho vlastně chtěli docílit a jak by dnes vypadala naše země, kdyby ten boj vyhráli. Ne podle jeho ideálních představ, ale podle reálných možností, s lidmi, kteří nás obklopovali. Oskar mi odpověděl.
 

OSKAR KREJČÍ: To je dobré, třicet let se nevidíme, neslyšíme, a ty teď chceš po mně osobní zpověď?! Především: na „mé“ straně neexistovala žádná zorganizovaná skupina, spiklenecké centrum. Obdobně jako ty jsi byl solitér v disentu, já byl solitérem ve vládních i stranických institucích. Téměř všude jsem ale měl známé, někde dokonce přátele, a to nejen nad Vltavou. Abys mi rozuměl: když jsem nastupoval do sekretariátu premiéra, měl jsem jasno o tom, jak to dopadne. Přicházel jsem na Úřad předsednictva vlády měsíc či dva poté, kdy se Šárka, to je manželka, vrátila z nějaké akce nakladatelství, v němž pracovala, a se slzami v očích mi vyprávěla, jak jí kolegové nadávali kvůli jejímu členství v KSČ. Tehdy jsem ji uklidňoval slovy: „My už jsme dávno všechno prohráli!“

Jenom symbolicky pro charakteristiku svého postoje uvedu několik skutečností. V prosinci 1988 jsem byl v delegaci Městského výboru KSČ na družebních dnech v Moskvě. Navštívil jsem Filozofický ústav Akademie věd SSSR, kde jsem kdysi pod přísným dohledem psal kandidátskou práci – a viděl tamní organizaci KSSS, jak v převratných dnech zavřela oči a na schůzi projednávala otázku „Milosrdenství“. V té době jsem byl jako místopředseda ideologické komise OV KSČ Praha 1 instruktorem v Národním divadle. Měl jsem mimo jiné na starosti stranické vzdělávání v tamní činohře, opeře, baletu… A znal jsem tedy alespoň zčásti politickou situaci v kultuře. Přibližně patnáct let jsem pracoval na Ústavu pro filozofii a sociologii, gardovém ideologickém pracovišti naší Akademie věd, a viděl, jak tam ve stranické práci bylo přesvědčení nahrazeno rituály. A už vůbec jsem nevěřil, že je možné, aby Gorbačov, který vzdával Polsko a NDR, projevil byť jen nepatrný zájem o Československo, které leží mimo hlavní geopolitické osy Evropy. Suma sumárum, věděl jsem, že KSČ je nepolitická strana, která není schopna věcně reagovat na kvapem se blížící bouři – a že ji veřejnost nepodpoří, že stávající poměry se v Československu dají udržet pouze zcela nepřijatelnou mírou násilí, a to jen na velmi krátkou dobu. To, čemu se říká „dialog s opozicí“, bylo pro mne kulturní samozřejmostí, protože opozici jsem dlouhá léta potkával všude kolem sebe a mluvil s ní. A sám sebe jsem dávno pokládal za příslušníka miniaturní, poněkud staromilské názorové menšiny. S touto náladou jsem v únoru 1989, tedy necelých deset měsíců před sametovou revolucí, převzal funkci poradce premiéra Ladislava Adamce. Ten měl tehdy o mně víc informací než já o něm, věděl i o mých skvrnách v životopise – a dal mi prostor pro partyzánštinu.

Můj tehdejší osobní cíl? Kromě toho, aby netekla krev? Zachránit ze socialismu, co se dá, přejít do aktivní obrany. Vzít pod ochranu těch pár lidí, co měli podobné názory jako já. Měl jsem obavu z uplatnění principu kolektivní viny a zaplnění stadionů politickými odpůrci nových pořádků podle Pinochetova vzoru. O sebe jsem se nebál (Husák prý prohlásil cosi v tom smyslu, že vězení se člověk bojí jen poprvé), spíš o rodinu. Přál jsem si, aby byl zachován rozhodující vliv státu ve strategických podnicích a družstva na venkově. I proto jsem si později tak rozuměl s některými představiteli pražského jara a pomáhal například Zemědělské straně. A v době privatizace jsme si se Šárkou nekoupili ani jednu kuponovou knížku.

V průběhu sametové revoluce mi taktika byla jasná – dělat to, co bude chtít OF, ještě předtím, než si uvědomí, že to chce. Útěkem určovat trasu vývoje. A strategický cíl? S využitím kanceláře předsedy vlády vybudovat novou, moderní levicovou stranu. Jaký byl výsledek? Prohra téměř ve všech bodech. Nenašel jsem spoluhráče a, proč to nepřiznat, udělal jsem řadu chyb. Pravda, netekla krev. Ale to byla především zásluha Adamce a inciativy MOST. Zásluha tvrdě odpracovaná v mimořádně riskantních a nepřetržitě se měnících podmínkách. Pokud jde o poradce premiéra, ten nemá žádné výkonné pravomoci. Mně pomáhala jen lety budovaná autorita u některých lidí ze stranického aparátu a jednoho silového resortu; ti mi v nastalých zmatcích věřili a někdy i pomáhali. Ovšem hlavním mým politickým kapitálem bylo názorové souznění s Ladislavem Adamcem, které se v letech po sametové revoluci přeměnilo na přátelství.
 

Tato výměna aktuálních názorů byla momentálním nápadem vzniklým při psaní této knihy. Uvědomil jsem si totiž, že vlastně dodnes nevím, o co tehdy premiérovi a jeho poradci skutečně šlo. Oskarova odpověď mne překvapila jak svojí upřímností, tak i samotným obsahem. Nyní se v jeho motivech orientuji lépe. Ten jeden silový resort, tj. ministerstvo vnitra a StB, dnes už Krejčí nezakrývá. Kdyby ho však odkryl na počátku naší spolupráce, skončila by dříve, než by začala. Tehdy jsem však nevěděl nic a Oskar Krejčí tak mohl významně pomoci nekrvavému průběhu listopadové revoluce.

Na jednu otázku mi však neodpověděl. Jak by naše země vypadala, kdyby komunisté vyhráli? Ale na to odpovědět nemohl. Špatně položená otázka. Ve hře bylo tolik neznámých, že by to bylo věštění z koule. Měl jsem se zeptat jinak: jak by se situace vyvíjela, kdyby se komunisté rozhodli potlačit sametovou revoluci silou?

Odpovím si částečně sám. Zavedli by stanné právo, to se dá předpokládat. Pokud by ho občané nerespektovali a demonstrovali dál, použili by zbraně. To je také skoro jisté. Pokud by do toho nevstoupily západní mocnosti, tak by komunisté protesty nejspíše potlačili a síla „Biľaků“ by opět vzrostla. V takovém případě by nejspíše i Ceaușescu udržel moc a vše by záleželo na reakci Moskvy. Pokud by se prosadilo protigorbačovské křídlo, nejspíše by srpnový puč posunulo o něco dříve. V takovém případě by se stala sovětská armáda na našem území opět „stabilizačním prvkem“ a bylo by na nějaký čas zase vymalováno. Co netuším, je to, jak by politbyro naložilo s protestujícími občany, se studenty a také s námi – Havlem, OF a VPN. Nejspíše připravovanou akcí Norbert, takže by 9,5 tisíce lidí skončilo za mřížemi. Prý měli nachystané jmenné seznamy. I to by bylo asi součástí té nerealizované Zifčákovy cesty.

(Poznámka redakcie: Farebné rozlíšenie písma použil autor v knihe na odlíšenie politického zaradenia citovaných.)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984