Reklama
Reklama

Kdo za koho a za co se stydí?

(2. května 2020 a 1945)
Počet zobrazení: 1133

Povolenou procházkou jsem se v májovém dopoledni 2. května 2020 vypravil do okolního pražského lesoparku; ten park skoro zcela v posledních letech zahynul hřmotnou masivní developerskou výstavbou. Rezidenční budovy v pražských ulicích Novomeského a Jurkovičově jsou z poloviny obydleny, zejí na rozdíl od „králíkáren“ prázdnotou, jejími místnostmi se prohání již skoro dva roky jenom a zase jenom vítr. Do očí mi v májovém dni letí soukromý bilbord, zavěšený na okraji jedné lodžie: „Stydím se za svého premiéra.“

novacek.jpg

Nově jmenovaný ústavní soudce mi sděluje, že se stydí za své členství v KSČ. Oblíbený televizní moderátor si neodpustí v zábavném pořadu, v rozmluvě s oblíbeným slovenským hercem, že se stydí za to, že byl v dětství pionýrem a s odporem přiznává, že musel nosit něco tak odporného a zmuchlaného na krku a ještě zdravit zdviženou prackou nad očima, když se hrála československá státní hymna. Herec narážku s úsměvem přechází poznámkou, že byl také pionýrem.

Stydlivost přijímám, je to dobrá lidská vlastnost. Je to jakési křesťanské rozřešení po přiznání omylu. Jeden ze sedmi trpaslíků se ve Sněhurce dokonce jmenuje Stydlín. Jako kluk jsem ho měl moc rád. Jakož mám slabost pro mnohé jiné trpaslíky, i pro ty, co jim čouhá nad sebechválou košile z kalhot. Stydlín se na rozdíl od jiných nesnažil být velkým. Vytahovačným trpaslíkům se nezmění jejich výška, ani když si vylezou třebas na velikááánský kopec. Za takové se stydím.

Třebas se stydím za to, že v době, kdy jsem brázdil ulice s rouškou, s náhubkem z povinnosti i nutnosti na obličeji, takoví trpaslíci přikrývali své tváře ani ne rouškou, jako stálou a obyčejnou podlostí, klukovinou nebo obyčejným grázlovstvím.

A nikdo nad jejich hrubiánstvím dosud jasně ani necekl.

Stěhovali známou sochu (kdoví za žold od koho), aby urazili, ano aby urazili mnohem větší národ než je ten náš – někdy velký a někdy i trpasličí.

Jakoby za rouškou pandémie neprozřeli, že si zadělávají pořádně do svých kalhot! Nedbali, že u nás – ne jako v sousedním Německu, hlavně v Bavorsku, se nešijí rozpustilcům kožené kalhoty s laclem.

V krásné a oblíbené pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících bylo trpaslíků, jinak liliputů, jenom sedm, v nynějším příběhu českého „nouzového rouškového stavu“ byli a jsou na očích hlavně tři – jeden  mér a dva bűrgermajstři!

Jistěže nečetli ani nezpívali ve sboru Voskovcovu „Konšelskou“. Jinak by určitě prozřeli:

„Zvolili jsme ho
Abychom ho měli
Teď ho tu máme
Zdalipak ho znáš?
Jakpak bychom to všichni nevěděli
Že je to zlatý bűrgermajstr náš!“

Dokonce se jim všem dohromady nakonec dostalo policejní ochrany – jakou si může dovolit jenom málokdo, kdo leze po schodech nahoru a nezdraví ty, co jdou po schodech dolů.

Vím, že hážu zase hrách na zeď.

Těch, kdož se nyní ani dříve nestydí, je u nás ještě a bude i napříště kolem nás hodně. Pár mi jich to dalo – jistě ne všichni se zlým úmyslem – v časech o nichž se nyní vychloubáme, jak jsme si v nich byli zase jednou blízcí, když se lámal svět, najevo. Nejsem ani anděl, ani citlivka. Výroky zlých si však z pravidelných a povolených nákupů budu pamatovat asi do konce svého života:

„Hni sebou chcípáku?“ nebo „Ty už máš bejt dávno pod drnem!“

Ale nakonec, přese všechno, když si uvědomím, že právě dneska, v druhý květnový den před 75 lety dobyla vojska, kterým veleli maršálové SSSR Georgij Žukov a Ivan Koněv Hitlerův Berlín, nebude a nemůže být tento den navěky z lidské historie nikdy a nikým vymazán.

Zatím co taškařice několika českých trpaslíků v roce 2020 upadne v hluboké zapomnění, ne-li v opovržení.

Foto: Autor

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama