Kdo si v Čechách kope hrob?
No přece strany, které se dostaly do sněmovny, i když některé jen s odřeným hřbetem, ale pak nechtěly jít s vítězem voleb do žádné vládní koalice a teď se zase pro změnu zaklínají, že jeho jednobarevnou vládu nepodpoří ani omylem.
Šéfové zmíněných stran tomu, že si kopou hrob, ovšem nevěří a dokonce si docela fandí, protože mají hned tři želízka v ohni.
Tím prvním je naděje, že Miloš Zeman neobhájí v blížících se prezidentských volbách svůj mandát a že ho na Hradě vystřídá nějaký amorfní nástupce bez chuti a zápachu, který napodruhé jmenuje premiérem někoho z nich. Ale koho, to nevědí ani oni sami, protože se mají navzájem rádi jako kočka s křečky a jediné, na čem se shodnou, je verbální odmítání bruselských kvót pro přerozdělování migrantů. Další pražskou defenestraci z pudu sebezáchovy přece jen už nechtějí riskovat.
Tím druhým želízkem, které zatím trpělivě žhaví, je šance, že se ANO zalekne mediální mobilizace proti sobě a v dalším kole nominuje na funkci předsedy vlády někoho jiného ze svých řad, někoho, kdo ještě nebude trestně stíhaný. Pak by se oni (možná, snad) milostivě obětovali a v zájmu národa a státu (ač neradi) by do takové vlády vstoupili, i kdyby tam měli dostat jen ministerstvo pro svobodné matky nebo post státního tajemníka na ministerstvu kouzel.
A konečně třetím jejich – zatím jen vlažným – želízkem je možnost, že staronový prezident nakonec couvne a než by nechal vládnout vládu bez důvěry, raději vypíše předčasné volby. (Ostatní kandidáti to slibují jak jeden muž.)
Kdo si to v Čechách kope hrob?
A kdo nám zavařil na oukrop?
Podivné postavy k podpírání,
co před kvótami nás neuchrání.
Ale právě to by byl ten jejich hromadný politický hrob, který si v potu tváře a s falešnými nadějemi v srdci nepochopitelně kopou. A pokud to opravdu dokopou až k předčasným volbám, tak je hlasy naštvaných voličů v tom hrobě s vysokou mírou pravděpodobnosti na dlouhou dobu zasypou. Je sice možné, že se z něj čas od času nějaký ten zombie Kalouskova typu ještě vynoří, aby děsil normální lidi, ale to bude tak všechno.
Inu, kdo chce kam, pomožme mu tam! Ale docela by mě zajímalo, na kterou z těch možností by si vsadil profesionální hráč Michal Horáček. Tedy až bude sám coby prezidentský kandidát po prvním kole voleb ze hry. Mám takové tušení, že na žádnou. Proč? Protože před pár dny vyslovil nový americký velvyslanec v Praze naději, že nová vláda uspěje.
Český filmový režisér a jeden z listopadových studentských vůldců Igor Chaun kdysi dávno natočil dokumentární film Léčba Klausem. Zcela nedávno se pak nechal slyšet, že výsledek říjnových voleb ho sice zděsil, ale že Češi nakonec nezvolili úplně špatně, protože tak zvaní demokrati tu 28 let kradli.
Aby ho tak jeho hodnocení spolu s prohlášením amerického velvyslance a tvrzením béčkových kandidátů na prezidenta, že volby u nás ovlivňuje Rusko, inspirovalo k natočení nového filmového dokumentu – to by bylo!
Teď jde o to, jak by se takový film měl jmenovat. Léčba Babišem? Léčba Zemanem? Nebo snad rovnou Léčba Trumputinem?
Ale to je otázka, na kterou neumím odpovědět.
Český oukrop, vyskytující se v dnešním průvodním verši, je totéž co slovenský úkrop. Tedy polévka z česneku utřeného se solí a zalitého horkou vodou, do které se přidával na kostičky nakrájený chleba. Bývalo to typické jídlo chudých lidí, jak dosvědčuje i písnička, ve které se zpívá: „Švec se najed oukropu, na ženu se lepí, že má ruce od popu, tak má plno dětí...“ Dneska jsme ovšem dál! Pop je druhem kultury a ne ševcovským lepidlem, plno dětí má už málokdo, a česnečka (ovšem z vývaru, s osmaženým chlebem, šunkou a sýrem), která stojí v pražských restauracích plus minus šedesát korun, už není jídlem chudiny. Ale co není, může v Česku – a v brzku! – zase být, není-liž pravda. Samozřejmě že jen z vody a bez šunky či sýra.
