Reklama
Reklama

Jestřáb kontra Hrdlička?

Počet zobrazení: 1234

V Paříži se setkal český premiér slovenského původu Andrej Babiš s francouzským spisovatelem českého původu Milanem Kunderou. Jejich tříhodinové setkání rozpoutalo jak v médiích, tak na sociálních sítích nemalé vášně. Proč asi?

Inu proto, že české protofašity – tedy začínající fašisty, které vždy charakterizoval nejen extrémní nacionalismus, ale také nenávist ke všemu levicovému – naštval Kundera tím, že se s Babišem vůbec setkal, české stalinisty – tedy ortodoxní komunisty, kteří už pochopili, že Babiš není jejich člověk – rozčílilo, že požádal o setkání s člověkem, který podle nich zradil svou levicovou minulost, a mnohých obyčejných a politicky nevyhraněných občanů se dotklo, že se český premiér vtírá člověku, který podle nich opustil svůj národ a emigroval.

Pěkný názorový a emoční galimatyáš! Narazil jsem v něm i na otázku, proč české občanství, jehož navrácení Kunderovi Babiš nabídl, nevrátil slavnému autorovi už Václav Havel. Ale na to je velice jednoduchá odpověď: Havel Kunderu nesnášel za jeho dávný výrok, že on (tedy Václav Havel) je zpovykaný panský synek, a navíc Kunderovi záviděl jeho literární úspěchy, se kterými se ty jeho nedaly srovnat.

Václav Havel byl ovšem natolik soudný, že věděl, že na Nobelovu cenu za literaturu, na kterou byl Kundera opakovaně navrhovaný, prostě nemá. Ale při své nominaci na Nobelovu cenu míru byly jeho šance na její získání poměrně značné. Bylo mu však jasné, že Kundera má téhož roku na získání Nobelovy ceny za literaturu šance větší – a také, že v jednom roce dva Češi „nobelovku“ nezískají ani náhodou.

A tak se někomu (nevím komu), vylíhl v hlavě ďábelský plán. V týdeníku Respekt, respektovaném především většinou českých pravicových intelektuálů, byla rozpoutaná kampaň proti Milanu Kunderovi za jeho údajné udání „agenta chodce“ ve studentských letech.

To by mohla být samozřejmě práce redakce, ale to, že dotyčné číslo Respektu vyšlo v několikanásobně vyšším nákladu než obvykle a rozdávalo se zdarma lidem na pražském Hlavním nádraží (ale jistě nejen tam), muselo být rozhodnutí někoho jiného. Nejspíš majitele časopisu, kterým byl pan Bakala, přítel a příznivec Václava Havla.

To jsou věci, že? Ale aby bylo jasno, za koho kopu. Za nikoho!

Václava Havla jsem si vážil nejvíc v dobách, kdy jsem jako student chodil na jeho – v té době pro nás mladé úžasné – hry do Divadla na Zábradlí. Každou z nich jsem tenkrát viděl nejméně třikrát. Vážil jsem si ho i v normalizačních dobách jako disidenta. Málo platné, být v té době v disentu chtělo kus odvahy. Ale jako prezident mě hrubě zklamal popřením většiny svých předchozích slibů. Takže jsem sice přispěl na vytvoření a umístění jeho pamětní desky na Divadlo na Zábradlí, ale nepodpořil jsem přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla ani jiné snahy o vytváření jeho kultu.

Andreje Babiše jsem bral, dokud se do politiky jen dral a sliboval, že vymete Augiášův chlív české politiky a přeruší penězovody k těm největším kmotrům české ekonomicko-politické mafie. A chápal jsem, že vrátil kus ztracené hrdosti uraženým a poníženým. Ale že bych byl nějaký jeho bezvýhradní fanda, to také nejsem. Čapích hnízd jsou u nás desítky a možná stovky, ale to neznamená, že mohu přehlédnout to jeho. Ale jeho setkání s Kunderou je mi zase sympatické, to nemůžu popřít.

No a Milana Kunderu jsem miloval za jeho Směšné lásky a Žert, ale jeho první romány napsané v emigraci mě zklamaly. Dokonce jsem ho za jeden z nich kritizoval. Možná že jsem ho špatně chápal. Naopak jeho emigraci jsem chápal dokonale. A našel jsem si cestu i k jeho novějším knihám a mrzelo mě, že tak dlouho nechtěl souhlasit s jejich překladem do češtiny. Ale že do České republiky jezdil jen inkognito a za svými přáteli, z nichž někteří leželi a leží v žaludku polistopadovému establishmentu? Tomu jsem rozuměl až moc dobře.

Z Kunderových esejů jsem přijal za svou větu: „Nic není hloupějšího než obětovat přátelství politice.“ Ale vykládejte to lidem, kteří jsou plní křivdy, závisti a personifikované nenávisti vůči těm či oněm! Známé rčení říká, že přesvědčovat přesvědčené znamená nasírat nasrané. A to bych dělal opravdu nerad.

Takže už raději skončím. A přeji všem klidnou listopadovou neděli a následující dny.
 

podpis_cejka_180.jpgNebýt nevinných hrdliček


jestřábi chcípnou hlady.


Dnes ovšem každý správný Čech


chce z masa žít a to tady.

 

 

 

 

 

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama