Reklama
Reklama

Jene, sebevraždy nefungují, musíme se přičinit živí v boji

Počet zobrazení: 1451
palach_2012.jpgpíchnul ses do prstu

a na půlstoletí zmrzlo všechno v čem je voda

kluci na ulici kopou do láhve se sodovkou
které je škoda

chlápek s kartónem svíček tesco sopel slíznul

musí se pohnout spěchá na tvou tryznu

jeho žena v silonkách a minisukni kráčí bílou ulicí

kolega píše mi vtip o tobě co končí počkej zajíci

slunce nad královstvím v kterém tvé jméno zamrzlo v kýč

přineslo oheň další život je pryč

je to tvůj nástupce celkem třicátý čtvrtý

neměls to dělat jene škoda vašich smrtí



Žil jsem s jeho lidmi
 

Jako člověk, který dřív, než se stal novinářem, vyrostl v téže vesnici jako Jan Palach, a měl celá léta (dávno předtím než to bylo v módě) potřebu mluvit s jeho blízkými, jsem u příležitosti padesátého výročí upálení Jana Palacha v Deníku N shrnul vše, co jsem díky tomu zjistil o jeho osobnosti a jejím kontextu. Potěšilo mě, že deník, který nyní nově vychází v papíru, vydal na prostřední dvojstraně můj text i s pro mě klíčovými větami o vzpomínce nejen: „…na Jana Palacha, ale i Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Jana Bereše, Michala Lefčíka a dalších 22 Čechů a Slováků, stejně jako Poláka Ryszarda Siwiece, Maďara Sándora Bauera a Ukrajince Vasyla Makucha, kteří se tehdy zabili ze stejného důvodu jako on: aby protestovali proti zmařenému pokusu o znovuobnovení demokracie v socialistickém Československu roku 1968. Zapomínat bychom ale neměli ani na ty, kteří inspirováni Palachem protestují svou smrtí proti marasmu a lhostejnosti současné společnosti.“ Že jsem do článku zapomněl napsat to hlavní, jsem si uvědomil, až když se v pátek 18. ledna v horní části Václavského náměstí upálil další muž, o němž nám média řekla jen tolik, že mu bylo 54 let a že byl viděn s jakousi cedulí. V sobotu své sebeupálení předem nahlásil policii další muž, kterému bylo 47 let. Jeho akci bylo zabráněno.
..

Janovi následovníci
 

Historici a média se po padesáti letech od Palachovy smrti a po třiceti letech svobody o něm publikovat předhánějí, kdo o něm co odhalí (objevila se dokonce svědectví, že jel po okupaci do Prahy se zbraní osvobozovat Český rozhlas „jako bratři Mašíni“) a kdo dokonaleji zmapuje techniku jeho upálení a smrti (žáci jedné základní školy si jako doprovodný program dokonce odlévali posmrtné masky). Poselství upáleného se redukuje na skutečnost, že „bojoval proti komunismu“, což je pro mladší generaci, která nepamatuje minulý režim, mlhavý pojem, zatímco ti starší, kteří minulý režim zažili a měli na školách marxismus, vědí, že už sám ten obrat je blbost, protože komunismus je utopické harmonické komunitní zřízení bez peněz, které ve světových dějinách nikdy nenastalo. Záplavy rozhovorů, reportáží a komentářů v rozhlase, televizi, novinách a na webu tak vytvářejí dojem, že „Pochodeň číslo 1“ bojovala proti jakémusi dávnému zlu, kterého jsme se zbavili před třiceti lety a od té doby zde máme zřízení, v němž panuje jen pravda, láska a spokojenost. S tímto pojetím ale opstře kontrastuje skutečnost, že už na začátku 90. let se objevují další jména lidí, kteří přijali Palachův impulz a snažili se proti palčivému pocitu nespravedlnosti protestovat stejně palčivou smrtí. Zemědělec Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa. Téhož roku se na protest proti šikaně zabil nejmenovaný voják ve Vyškově, v roce 1996 propuštěný železničář v Táboře a 1998 zřejmě ze stejných důvodů řidič sanitky v Prostějově. Před Komerční bankou (!) se v roce 1999 upálil muž v Uherském Hradišti a jiný v Mariánských Lázních. Známe jména studentů Zdeňka Adamce (19) a Romana Mášla (21), kteří se stejným způsobem zabili v roce 2003, zanechavše po sobě manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu. Údaje z téhož roku hovoří i o ženě z Brna a mužích z Velké Chyšky na Pelhřimovsku, Jankovic na Kroměřížsku a Frýdku-Místku. Prezident Klaus (podobně jako Ludvík Svoboda v roce 1969) tehdy „vyzval mladé lidi, aby se neupalovali“, aniž by zreflektoval, nakolik je se svou asociální politikou sám příčinou jejich odchodu. V roce 2003 mediální statistika končí a nahrazují ji náhodně "uniklé" zprávy o obětech asociálního exekučního zákona č. 120/2001 Sb., které nabyly intenzity ve druhém desetiletí 21. století. V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili kurátor Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že jej v souvislosti s tím, že byl organizátorem antiexekučních demonstrací, vyhodili z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení z toho, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře (byl to exekutor a Janotův trest měl očividně odstrašit onu tímto zlořádem trpící desetinu národa, který má českých exekutorů, co dokáží ze čtyřiceti korun za lístek udělat dluh ve výši šest tisíc, plné zuby). Strnadův a Janotův případ jsou ovšem pro naše média možná „mimo téma“ tím, že se neupálili: Strnad se zřejmě „jen“ otrávil a Janota skočil z okna…
 

Zamést pod koberec
 

Když se minulý pátek upálil onen 54letý muž s cedulí, vzpomněl jsem si na Stanislava Smetanu, který byl známý tím, že se léta pohybuje kolem sochy svatého Václava s transparenty, na nichž popisuje svůj příběh člověka, který kvůli českému exekučnímu systému přišel o dům, a skončil jako bezdomovec. Byl jsem naštěstí upozorněn na rozdíl v uvedeném věku. Pan Smetana, letos šestašedesátiletý, tedy zřejmě žije. Chtělo by se říct: Zaplaťpánbůh, kdyby tu nebyla další oběť: onen opět neznámý. Už Jan Palach, který byl nesmírně citlivý k proměnám mediálního pole, si během onoho „kristovského třídenní v kryptě“ (na popáleninové klinice) všiml, že po vzkazech od papeže a projevech podpory nastává tichá izolace, která potom naplno stihla jeho následovníky. Systém nechtěl, aby se o jeho nejpalčivějších problémech, kterými tehdy byla okupace a počínající normalizace, mluvilo, ani aby se mluvilo o těch, kteří na ně upozorňují. Ani dnešní systém to nechce. Byl jsem právě na síti, když Jaroslav Janota zveřejnil své rozloučení, v němž popsal své motivy, a než mu to mohl někdo rozmluvit, spáchal sebevraždu. Server okamžitě stáhnul jeho vysvětlující závěť, kterou se jen díky tomu, že si někdo udělal snímek obrazovky, podařilo zachovat. Zatímco jména Palachových následovníků z doby minulého režimu se po padesáti letech (!) dostala do učebnice, oběti těch, kdo protestovali a protestují proti stávajícímu režimu jsou opět z velké části bezejmenné. Pokud příběh některého z nich pronikne do veřejnoprávních či oligarchických médií, pak s povinným komentářem psychologa/psychiatra, který zpochybňuje duševní způsobilost sebevraha (srovnejme fenomén "psychušek", speciálních vězeňských oddělení psychiatrických klinik, které se staly osudem mnoha těch, kteří od 70. let dále protestovali proti některým metodám socialismu sovětského typu). Skutečných příběhů a motivů Zdeňka Adamce, Romana Mášla či Tomáše Strnada se namísto "slušného mainstreamu" ujímají soukromé blogy, periodika umělci, kteří jsou obecně označováni za "dezinformátory" či "beletristy" (o Zdeňku Adamcovi například napsal hned v roce 2003 svou píseň Čest, pravda, talent písničkář Pepa Nos, v roce 2006 mu pak kapitolu ve své knize Gottland věnoval polský reportér Mariusz Szczygieł). 
 

Protestujme živí
 

Proč to všechno píšu. Abych připomněl tři klíčové věty Jana Palacha z jeho manifestu a z jeho úmrtního lůžka: „Člověk musí bojovat proti zlu, na které právě stačí. Ať už to (co já) nikdo nedělá. Ať se přičiní živí k boji.“ Nejde jen o šrám, který zanechal Janův v konečném důsledku neúspěšný čin na jeho okolí (jeho matka Libuše zemřela po 11 letech boje s depresemi v 67 letech věku, jak vypadal jeho opuštěný dům, ukazuje úvodní fotografie a galerie fotografií zde). Jde především o to, že dějiny počínaje Janem Palachem a Ryszardem Siwiecem s Vasylem Makuchem (kteří ho roku 1968 ve Varšavě a Kyjevě předešli), nás učí, že burcující aktivistická sebevražda nemá smysl. Protože ať už panuje jakýkoli systém, přičiní se, aby se o naší nejvyšší oběti pokud možno nikdo nedozvěděl, a dozví-li se o ní někdo, stejně nakonec onen systém nepřetlačí.

Sledujme, jak dopadne upálený z minulého pátku a zda budou či nebudou zveřejněny jeho požadavky, které podle některých zpráv shrnul na svém transparentu a v dopise svému bratrovi. Přál bych mu, aby přežil, a mohl se o to, aby byly zveřejněny a prosazeny, zasadit sám, podobně jako Lotyš Iļja Ripss, který byl v dubnu 1969 po svém sebeupálení a záchraně jeho života, zavřen do psychušky, z níž ho zachránil disident Vladimir Bukovskij, který ze SSSR propašoval zprávu o jeho věznění. Ripss se později se vystěhoval do Izraele a jako světoznámý matematik, neúnavně kritizující poměry v bývalém SSSR, měl svůj podíl na nastolení Gorbačovovy přestavby. 

Měl jsi pravdu, Jene. Musíme se přičinit živí v boji.

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 4/2019)

Titulné foto:Wikipedia

Priemer: 5 (1 hlas)
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama