Reklama
Odmena za nákup na ZľavaDňa
Reklama

Jako v šejkru

Světové hospodářské a politické trendy roku 2018
Počet zobrazení: 359

Ilona Švihlíková shrnula ty nejzásadnější světové hospodářské a politické trendy roku 2018.

Ekonomické ohlédnutí za rokem 2018 vybízí k opakování teze o „velkém interregnu“, tedy o přelomovém období, v němž se střetávají protichůdné trendy, objevují se nové myšlenky, kritizují staré přístupy i paradigmata, systém se restrukturalizuje.

Obrovská dynamika, kterou zažíváme a kterou se náš časopis !Argument snaží dlouhodobě zprostředkovat, je dána tím, že tato restrukturalizace ve smyslu myšlenek, aktérů a vztahů mezi nimi probíhá na řadě rovin: v mezinárodní politice, v ekonomice a také ve vnitřní politice jednotlivých států.

Ve sféře mezinárodních vztahů se objevuje naděje na mír v řadě oblastí (Korejský poloostrov, Sýrie, Afghánistán, mírová smlouva mezi Ruskem a Japonskem), zároveň ovšem rapidně roste napětí mezi USA a Čínou, které už má podobu boje za zachování americké hegemonie, nelze přehlédnout militarizační rétoriku, pokles důvěry mezi významnými zeměmi, za níž se rýsuje hrozba války. Bohužel až příliš mnoho aktérů bere válku jako nástroj dosažení svých politických cílů a zdroj zisku.

shaker.jpg
Foto: pxhere.com / CC

Ve sféře vnitřní politiky vidíme boj establishmentu a anti-establishmentu. Z hlediska poměřování sil budou v Evropě významným indikátorem volby do Evropského parlamentu. Protestní hnutí, jako třeba francouzské Žluté vesty, budou muset zvolit další směřování. Je možné, že celé hnutí i z důvodu vnitřních rozporů a vyčerpání mobilizačního potenciálu vyšumí. Nebo jeho agendu, či prvky z ní převezmou již existující struktury (třeba Mélenchonova Nepoddajná Francie), podobně tomu bylo v případě Occupy Wall Street, některé jeho progresivní prvky za své vzali politici spjatí s Demokratickou stranou v USA. Je tu i třetí možnost, a sice, že se hnutí přetaví v reálnou politickou sílu, která ale musí mít určitou vedení a strukturu, jinak nemůže obstát – to je případ italského Hnutí pěti hvězd.

Dynamické změny jsou patrné ve sféře ekonomických idejí i přístupů a teorií. Uvádím několik příkladů, které ilustrují kvas, v němž žijeme.
 

Obchod
 

Prezident Donald Trump má tendenci otevřít určité důležité téma a narušit jeho tradiční vnímání. Jeho vlastní návrhy jsou ale bohužel často mnohem horší, než je současný stav. Nicméně to, že „vytváří vlny“, má minimálně z teoretického hlediska stimulující funkci. Tak je tomu i v případě obchodu. Nejen otázka obchodních deficitů/přebytků, ale fungování WTO (a jejich pravidel) jsou důležitá téma. Obchodní zapojení má vliv na pracovní místa (počet, kvalita) i na strukturu ekonomiky. WTO je nefunkční organizace, jejíž pravidla jsou brána jako svaté dogma, ale ve skutečnosti jako každá pravidla jsou prostě politickou výslednicí sil a priorit nejmocnějších aktérů – což je dobře vidět třeba u restriktivní ochrany duševního vlastnictví.

Horší je ovšem, jaká řešení americký prezident volí. Jeho konfrontační přístup ho nutí zvolit bilaterální formu jednání, případně i použít přístup „rozděl a panuj“ (viz jednání o nové NAFTA s Kanadou a Mexikem). Aktuálně běží jednání s Čínou, jehož hlavním účelem je zmařit její program Made in China 2025. Trump dohodu za „spravedlivou“ považuje tehdy, když je jednostranně výhodná pro USA.

Tento přístup vede k vytváření blokového ekonomického uspořádání, které dále prohlubuje nedůvěru mezi hlavními aktéry. Jak ukázal summit APEC, řada zemí se může brzy ocitnout v situaci, „výběru“, buď USA, nebo Čína, což je další stupňování napětí a zadělávání na další konflikty, které mohou snadno přerůst ve vojenské.
 

Deset let po Velké recesi
 

Minulý rok uplynulo deset let od vypuknutí Velké recese. V situaci konjunktury (která dokonce měla podobu synchronizované konjunktury u hlavních ekonomik) se může zdát, že jde o vyčpělé téma, ale není tomu tak. Podíváme-li se na fundamenty světové ekonomiky, nevidíme zlepšení, často právě naopak.

Pokračuje oslabování faktoru práce (stačí se podívat na pracující chudobu v EU, aktuální čísla vydal Eurostat), dobývání renty zesiluje, což se nutně odráží na míře nerovnosti. Nespokojenost se sociální situací může vybouchnout tak jako ve Francii, vést k experimentování s návrhy na nepodmíněný základní příjem, ale může se odrážet i v nárůstu důrazu na ekonomickou suverenitu – tedy manévrovací prostor pro hospodářskou politiku (ne nadarmo měli zastánci Brexitu heslo „take back control“). Obtížnost realizace tohoto hesla (viz Itálie, které se budeme věnovat ve zvláštním článku) ukazuje, s jak mocnými protihráči, kteří drží pro ně výhodný status quo, máme co do činění.
 

Monetární politika
 

Deset let po Velké recesi ukázalo, že monetární či peněžní politika musí nasadit extrémní nástroje (kvantitativní uvolňování, záporné úrokové sazby), aby alespoň trochu přispěla k oživení ekonomiky. Nicméně také ukázala, jak naprosto zásadní je politika fiskální – koneckonců přineseme článek Laurence Boone z OECD. Fiskální politika je údernější, přímější, monetární zdlouhavá, nemluvě o riziku bublin. Z pozitivního zmiňme, že ve Švýcarsku proběhlo referendum o reformě bankovnictví směrem na „Vollgeld“, tedy plnohodnotným penízům. Referendum sice dopadlo negativně, ale minimálně se zásadní téma dostalo do centra pozornosti. Privilegium soukromých bank, které mohou tvořit peníze (veřejný statek) úvěrovou emisí, by mělo být v centru pozornosti těch, kteří usilují o progresivní politiku a ne jen kosmetické regulativní změny.

Ke konci roku se Trump negativně vyjadřoval k politice americké centrální banky FEDu (jejíhož guvernéra sám vybral). Otevřel tím téma tzv. nezávislosti centrálních bank – dobrý počin. Ona nezávislost totiž velmi často znamená také nezodpovědnost a demokratickou nelegitimitu. Také to je téma pro progresivní síly.

A ke konci roku Japonsko de facto vzdalo svůj boj s deflací. Protože Japonsko je v řadě ekonomických témat předvoj (bylo první zemí, která aplikovala kvantitativní uvolňování) a protože je rozvaha japonské BoJ větší než HDP celé země, je zaděláno na pořádný kvas – jak z hlediska role a možností centrální banky, tak i zvažování, jestli si vůbec centrální banky kladou správné cíle. Šířeji může zpochybnění inflačního cíle přenést třebas i na obsesi HDP, které nám sice něco o ekonomice a jejím vývoji řekne, ale omezovat se čistě jen na tento indikátor je ukázkou provozní slepoty.
 

Hledání anti-dolaru
 

Ruský prezident vystihl situaci, když řekl, že USA si svou politikou podřezávají pod sebou větev, na které sedí. Podíváme-li se na dolar, který je stále dominantní světovou měnou, dělají USA vše pro to, aby bylo hledání alternativy urychleno. Americká záliba v extrateritoriálních sankcích (viz Írán), které spočívají mimo jiné v hrozbě odříznutí od dolaru a od Spojenými státy ovládaného finančního systému, přímo volá po tom hledat či aplikovat masivněji alternativy. Nabízí se euro, či spíše čínský yüan, ale i platební systém, které budou americký obcházet (třeba přes využití blockchainu, když už z kryptoměn zbyla víceméně jen ta splasklá bublina). USA dělají vše pro to, aby jejich hlavní síla – celosvětová poptávka po dolaru, která jim umožňuje provozovat poněkud – ehm – netradiční kombinace hospodářské politiky, který by si nikdy jiný dovolit nemohl – byla oslabena a nahrazena něčím jiným.
 

Neokolonialismus pokračuje
 

Vždycky mě pobaví, když se o světové ekonomice hovoří jako o volné hře tržních sil. Tato „volná hra“ je dominována nadnárodními firmami, de facto oligopoly na čím dál koncentrovanějším trhu, který je navíc charakterizován rozšiřováním možností dobývat rentu (viz patenty, copyrighty, arbitráže proti státům atd.).

Přestože se často předhazuje Číně, že svým široce rozkročeným projektem „Jeden pás, jedna stezka“ vytváří dluhově závislé kolonie, jednání EU se zástupci afrických zemí a následně nově vydaná americká strategie k Číně, ukázaly jiný obrázek.

Zatímco Čína v Africe investuje a na rozdíl od evropských zemí a USA nemá za sebou koloniální minulost, pak Afrika je znovu vnímána jako kořist.

Profesor Krejčí zmiňoval ve svém článku zklamání z reakce rakouského kancléře, který vidí pomoc v Africe jen v kontextu toho, že „je tam Čína.“ V případě Johna Boltona naopak vůbec nepřekvapí, když Afriku vylíčil jako místo střetu velmocí. Africká strategie navíc, jak uvádějí Financial Times, nezmiňuje ani Nigérii či Jihoafrickou republiku, zato se to tam hemží „Ruskem a Čínou.“

Jedná se o další úkaz toho zásadního trendu – ekonomické otázky jsou zneužívány a deformovány pro geopolitické cíle, což je dobře patrno na oblibě užívání sankcí, včetně těch extrateritoriálních, které jsou v rozporu s mezinárodním právem.

Obrovská dynamika bude pokračovat i v roce 2019, z prachu starého se bude těžce vytvářet nové, staré a nové síly na sebe budou narážet, kvasit budou nové ideje, které budou volat po realizaci, aby setřásly struktury statu quo. Posuny, dynamika, střety. Jako v šejkru.

(Text vyšiel v českom internetovom časopise !Argument 3. 1. 2019)

Zatiaľ nehodnotené

Blogy a statusy