Jak se dělají sochy, ženy a portréty
České sochařství vyrostlo do národní podoby z dávných, prehistorických kořenů. Utvářelo se na dlouhé cestě ke své dokonalosti. Lidská figura, a to zvláště figura ženská, byla od dob pravěkých Venuší spojena se vznikem volného trojrozměrného sochařství. To čerpalo ze slávy, útrap a tragedie slovanského osidlování. Z nástupu a rozmachu křesťanství. Formovalo se k dokonalosti ve všech jednotlivých architektonických obdobích. Zda a jak se dále stejně vyvíjí i nyní – nemíním kvůli krátkému odstupu přesně vymezovat. Kromě toho už sám ze života vím, že i můj národ se nesčetněkrát projevil jako velký příznivec a ctitel sochařství, avšak i jako zdatný sochaborec. Nebyl a není sám.
Za svého života jsem poznal a sblížil jsem se s talentovaným, stále tvořícím, múzou nabitým akademickým sochařem Ladislavem Janouchem (14. 6. 1944). Bylo to tenkrát, když už jsem sám měl za sebou hodiny pohledů ze setkání se sochařskými tvůrci u jejich vlastních výtvorů – u soch, torz i u zkamenělých, pískovcových, dřevěných, bronzových i litinových děl.
Poznával jsem jejich duše, vyvíjel jsem snahu, abych jim byl nablízku a porozuměl jim.
Odvracel jsem se od těch, kteří ve vánicích revolucí a převratů doby proměňovali sebe, svědomí, často víru i přesvědčení z kariérních důvodů v pravý opak. Nebo kterým se z náhlého úspěchu pořádně zatočila hlava, jakou už nikdy neunesli. Aby někteří i mydlili – malíři malířům nebo sochaři sochařům – schody. Aby na těch schodech nejednou sami uklouzli.
Sochař Ladislav Janouch byl a je jiný.
Usiluje o svůj čistý štít a o čistý štít svých zemitých předků a nic nepředstírá. Vzešel z umělecké, hluboce české, křesťanské a slovanské vysočinské rodiny Janouchů.
V rodině byli učitelé, spisovatelé, písmáci, brusiči skla a kamene, kameníci. Blízko naklonění k sochařství.
Zářil otec, učitel a spisovatel a překladatel Jaroslav Janouch (1903 – 1970).
Ladislav Janouch prošel bechyňskou keramickou školou a pražskou akademií. Studoval v Itálii. Za svoji práci obdržel četné dekorace, uznání, také Evropskou cenu za celoživotní práci. Nic mu nikdy nespadlo z nebe, přesto k nebi nepřestajně vzhlíží. Zachycuji nejenom jeho konání v ateliéru a v plenéru – ale hlavně dýchám jeho tvůrčí invenci, soustředění a maximálně tvrdé zaujetí. Dneska náleží nikoliv v přebytku a v přemnožení svou tvorbou mezi klasické sochaře, kteří pracují ve všech rozměrech s hlínou, kamenem, dřevem a bronzem. Jako sochař umí dokonale i kreslit.
Jak se dělají sochy (silou)
Sochař musí mít talent především pro zobrazovací umění. Asi je důležité, z jakého prostředí do světa vchází, co ho v něm obklopuje, jaké jsou jeho podněty (platí to pro umělcovu rodinu i pro stát) v němž se rozvíjí.
Nemůže naplnit, ani předvídat tužbu vlastního ohlasu. Zcela scestné a krokem na křivou plochu by bylo líbit se nebo se zalíbit. Ale při každém svém kroku a pohledu nesmí nikdy ani ohlas na výsledky svého konání zcela pomíjet.
Cožpak se sochař může uživit, sebe a svou rodinu, bez společnosti, která mu poskytuje práci, skýtá mu hodnotný materiál a nechová se k němu ve svém úhrnu laskavě? Která by mu neposkytovala pracovní příležitost k sochařské tvorbě?
Kladu si otázky.
Proč jsou v řadách těchto umělců stále ještě živé rány osudu, jaké potkávají i jiné, kdož k práci používají hlavu i ruce.
V zamyšlení jenom vyřizuji na řádce svůj niterný vzkaz:
„Nebourejte sochařům pomníky!“
Ladislav Janouch nasává všechny podněty do svého bohatého díla kolem sebe, bez nich by ani jeho sochy nevznikly. Staví je sám i s jinými – někdy je i sám rozbíjí. Je to mnohem lepší, než když jej za tvůrce rozbíjejí nebo často poškozují i kradou nebo pomlouvají jiní.
Sochař i podle Ladislava Janoucha, ovlivněný mnoha generacemi, pracuje na sochách s hmotou a musí ji vyvažovat. Pokaždé hledá nejsprávnější linie a uměřenost, musí pracovat se strukturou. Nelze oddělit hlavu a ruce, jeho tvorba na soše je symbiózou talentu, vůle, trpělivosti i síly a zkušenosti a neodmyslitelně i emocí.
„Rád vycházím u každého námětu z reálné představy. Ale každý námět pak v následujících variantách stylizuji. Abstrahuji od záměru a od skutečnosti. Dalo by se to přirovnat k jakémusi stromu, třeba ke smrku. Ten kmen je základ a jednotlivé větve, každá z nich je variantou. Když zjistím, že jsem vyčerpal všechny možnosti experimentu a stylizace, vracím se zpět ke kmeni a tak to roste.“
Zní ke mně zvučná ozvěna sochařova hlasu. Ani, mám-li být konkrétní a srozumitelný nepotřebuji k sochám Ladislava Janoucha vysvětlení, nepotřebuji ani školené průvodce v galeriích ani v plenéru.
Líbí, nelíbí? Jak zavádějící a leckdy scestné!
Stačí namířit zrak pohledu na výzdobu Mostecké věže pražského Karlova mostu.
Symbolika Janouchovy sochařské tvorby je autorem pojmenována – Kořeny života, Ve válce mlčí múzy, Umučený, Poslední metry, Soutok Vltavy s Berounkou. Bloky.
Jak se dělají ženy (něhou)
Sochař bez ženy je neplodná bytost. Sochař se ženami je Rubikova kostka. (Matka, milenka, žena-věčný kolotoč života.) Vůči modelce je však z vyšší danosti umělec natrvalo božím tvorem. Nedotknutelný zrakem i tělem, myslí i pomyšlením. Kdo selže, sebe ani výtvor nikdy více zpětně už neopraví.
Bez vychloubání, býval jsem v sochařských ateliérech častým hostem. Střídala se v nich v modelech určeným učeným mistrům bujná krása rozkvetlých mladých žen i krása žen sešlých věkem. Teprve v nich se nakonec zračil skutečný život. To konečně neobjevili jenom umělci s objektivem, se štětcem a s paletou. Ke stejnému dospěli básníci.
Skvělý věštec, básník František Halas se ve „Starých ženách“ rozezpíval: „...klíny starých žen/jímko dětských nářků a slzí/ dusítka mužských vzlyků/ vy klíny starých žen…“ Ale ani ve svých „Mladých ženách“ stejný básník obdivem k symbolu lidské krásy nešetřil: „...Prsty mladých žen/ňadra mladých žen/ bříška mladých žen/ klíny mladých žen/ zadničky mladých žen“/ a vůbec všecko mladých žen“.
Nejskutečněji to ze všech umělců mohou hlavou i rukama potvrdit a asi všechno dokonale znají sochaři. Bez něhy se neobejdou. Ti co mají všude orlí zrak – stejně jakož i nevidomí v sochařské slepecké škole v Demlově Tasově.
Sochař Ladislav Janouch se cítí být hlavně českým sochařem, kterého ovlivnily všechny předchozí sochařské generace; ani zdaleka to vždycky nebyli jenom její výrazní sochařští představitelé Myslbek, Štursa, Lidický, Wagner, ale celé plejády jiných. Stačí si prohlížet jeho Bohyni Vítězství – Niké I. – III., Touhu, Ležící a Sedící, Skloněnou, Schoulenou. Odpočívající. Plně se nechat uhranout ženskými Torzy, Oblému, Ležícímu s drapérií nebo se přilnout zrakem k Dělenému torzu.
Sochař nemlčí: „Antické motivy využívám k asociacím na věčné téma – ,Člověk‘ s jeho vítězstvími a prohrami. Také žena v mnoha životních polohách je mým vděčným tématem, kde mohou uplatnit vše to, co jsem naznačil. Nemohu tvrdit, že mě ženy nepřitahovaly, ale snažím se je zpodobňovat v nadsázce a stylizací. Nemám rád naturalistické zpodobnění.“
Jak se dělají busty (vzájemnou projekcí)
Bulhaři využívají pietu na hrobech zesnulých nikoliv stavěním bust Velikánů, ale portréty jejich Matek, dárkyní života. Největší bronzová busta slezského barda v Praze Petra Bezruče byla po roce 1990 za noci zcizena. Stejně jako lapkové ukradli Napoleonskou mapu na vrcholu Žuráň u Slavkova. Rozřezanou ji našli ve sběrně v Dolním Rakousku. Portrét vždy patřil k neodmyslitelné výbavě sochařského řemesla. Na uměleckou akademii se vždy přijímalo na základě vytvořeného portrétu. Taková byla tradice vývoje a doby.
Sochař Ladislav Janouch nepatří k těm českým umělcům, kteří by jakkoliv a pro kohokoliv slovy básníka věštce „uplácávali kebule ze sádry, aby kebule odlité zbronzovatěly“ a aby je, nedej bože, ve vichrech času jiní za jejich tvůrce a bez nich zase roztavovali.
Vztah sochaře Ladislava Janoucha k bustám: „Osobně mám moc rád emotivní, nebo alespoň přátelský vztah k portrétované osobě. Třeba svého otce Jaroslava Janoucha jsem za jeho života dělal mnohokrát, ale vždy jsem jej rozbil. Až po jeho smrti jsem vytvořil zpaměti jeho bustu – otce a spisovatele ze sliveneckého mramoru. Architekta Václava Kaplického jsem dělal, protože mně vadilo, že jsme mu zde doma v Čechách nepostavili žádný „barák“. Třeba Václav Větvička, jako můj soused, chodí kolem nás denně se svým psem a taky seděl v jedné lavici s mým bráchou. Tak nebo podobně se zrodily i další moje portréty; prof. MUDr. Richarda Rokyty, prof. JUDr. Václava Pavlíčka, básníka Jaroslava Holoubka, portrét Ondry Špačka. Některé jsem vytvořil k jejich narozeninám, jiné pro jejich připomenutí.“
V každém případě by portrét, busta, měla být podobná modelu a měla by vyjádřit osobnost zpodobňovaného. Ale ani tím není obsah sochařovy práce zdaleka vyčerpán.
Mimo volné tvorby jsou také zakázky pro veřejný prostor, pro architekturu. Od tvůrce se očekává, že přihlédne k požadavkům zadavatele, k danému tématu či charakteru stavby.
Na něm je, aby pak dílu dal sochař křídla. Vždyť se lze domnívat, že chtěl pokaždé přispět ke kráse světa.
Foto: Autor a umělcův fotoarchiv
