Jak důležitá je pravda o Ukrajině?

G7 je především neformální politickou organizací zformovanou podle zastaralých, a tudíž i nebezpečných geopolitických kritérií, říká tvrdě v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

PZ: Necelý týden po skončení summitu států skupiny G7 a dva týdny před summitem Evropské unie se nabízí otázka, zda lze očekávat změnu sankcí vůči Rusku. Mám na mysli jejich zrušení, zachování či zostření.

Ze summitu G7 lze dovodit rozporné závěry. S jistotou pouze víme, že média byla před tímto setkáním plná siláckých protiruských prohlášení. A také nejeden politik z obou stran Atlantiku se nechal slyšet, že je třeba v sankcích proti Rusku přitvrdit. Ze samotného summitu států uskupení G7 je však zřejmé jedině to, že problematika Ruska nebyla prioritou. To může znamenat pouze dvě možnosti. Zaprvé, že dochází ke změně politiky Západu, že boj proti takzvané agresivitě Ruska není prioritou. Nebo při jednání státníků z G7 nedošlo ke shodě, a proto nebylo žádné zásadní společné stanovisko vydáno.

PZ: Jinými slovy, že jednání G7 bylo bezzubé? Že hora porodila myš?

Velký problém vidím v poznámkách, které z jednání G7 zazněly ve vztahu k Jihočínskému moři. Zdá se, že se Evropská unie nechává zatahovat do dalšího konfliktu, kde má hájit podivné zájmy USA. V daném případě se jedná o udržení kontroly Spojených států nad západním Pacifikem. Zvláště nad Malackým průlivem, kterým vede životně důležitá trasa pro dopravu arabské a íránské ropy do východní Asie, tedy hlavně do Číny a Japonska.

Tento posun je krajně nepříjemný, protože jde o další z podivných geopolitických her, které byly rozehrány během vlády Baracka Obamy – od Ukrajiny přes severní Afriku, Sýrii a Irák po Jihočínské moře. Spojené státy se chovají jako kdysi španělská koloniální říše, první říše, nad kterou slunce nezapadalo: Madrid vedl nepřetržitě války na více frontách, až se zcela vyčerpal. Zatím to vypadá, že se Evropská unie nechá stáhnout do propasti nepromyšlenou washingtonskou strategií.

PZ: Proč nepromyšlenou? Dá se říci, že nepřetržitý tlak na potenciálního protivníka je z jejich phledu logický. 

Logický je v rámci klasické geopolitiky. Především je to v duchu odkazu amerického admirála Alfreda Mahana. Ten psal, že na Rusko coby pozemní moc je nutné tlačit na křídlech, tedy ze západu i z východu najednou. Další z amerických teoretiků geopolitiky, Nicholas Spykamen, požadoval tlak v Rimlandu, v celém okrajovém pásu Eurasie. Jenže ten první ze jmenovaných autorů psal své knihy koncem 19. století a druhý během 2. světové války. Mezitím se situace v Eurasii výrazně změnila. Z Číny se stává supervelmoc a specifická váha Evropy i Japonska coby spojenců USA ve světě klesá.

Sebestředný pohled Washingtonu přes prizma klasické geopolitiky má za následek sbližování Ruska a Číny. Tlačit zároveň na Moskvu na ukrajinských hrancích a na Peking v Jihočínském moři – to se může jevit jako logické, jen když kreslíte šipky na slepé mapě světa. Když ale sečtete současný mocenský potenciál těchto dvou států, ukáže se, že je to sebevražedná politika. Nemluvě o rostoucí přitažlivosti Číny a Ruska pro ty, kdo dnešní uspořádání světa nepokládají za příliš rozumné, nebo dokonce spravedlivé. A tak bylo v tomto týdnu oznámeno, že koncem srpna proběhne společné cvičení ruských a čínských válečných lodí v Japonském moři a Přímoří, což je pobřežní oblast ruského Dálného východu. Zároveň v minulých dnech proběhlo společné cvičení válečných lodí Ruska a Egypta ve Středozemním moři, kdy byla zkoušena obrana před útoky letadel F-16, amerických víceúčelových stíhačů čtvrté generace.

PZ: Zdá se, že právě proto se konají summity skupiny G7. Hledají odpověď na takovéto výzvy. 

Uskupení G7 je relikt studené války…

PZ: Opravdu? Jsou to největší ekonomiky světa, které…

Jestli největší, potom kde je Čína? Podle údajů Mezinárodního měnového fondu čínský hrubý domácí produkt soutěží ve velikosti se Spojenými státy a je dramaticky větší než HDP kteréhokoliv dalšího státu z uskupení G7. Na tom nic nemůže změnit ani fakt, že se na jednáních skupiny G7 jako nezapočítaný člen objevuje vedení Evropské unie.

PZ: Existuje tvrzení, že předpokladem příslušnosti k uskupení G7 je sdílení demokratických hodnot.

Dobrá, ale proč tedy nebyla přizvána Indie, která je pokládaná za demokratický stát a jejíž hrubý domácí produkt je srovnatelný s kanadským? Nebo Brazílie, která měla loni HDP větší než Kanada?

PZ: Tak třeba jinak: jedná se o nejrozvinutější demokratické země s nejvyšším hrubým domácím produktem na jednoho obyvatele. V tomto kritériu neobstojí ani Čína, ani Indie, ani Brazílie.

Ale kde je potom Švédsko? Jeho HDP per capita byl loni přibližně 59,6 tisíc dolarů – což je více než u kteréhokoliv státu G7. Ve skupině G7 se loňský hrubý domácí produkt  na jednoho obyvatele pohyboval v rozpětí  od 35,1 tisíc v Itálii a 54,1 tisíc v případě Spojených států.  

PZ: Nechoďme kolem horké kaše. Říkáte, že bez Ruska to nejde? 

Ne zcela. Má-li se uvažovat v kategoriích ekonomiky, jediný trochu rozumný formát je uskupení G20, kde jsou i nově se rodící ekonomické mocnosti. Tam bývají vedle výše zmíněných mocností k jednání přizvávány takové státy, jako je Argentina, Turecko, Jihoafrická republika, Austrálie či Jižní Korea. Washington se snaží udržet si privilegované postavení a porcuje globální ekonomiku na skupiny – například G7 versus zbytek světa, smlouva o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství Evropské unie s USA (TTIP) bez Ruska, nebo obdobná dohoda USA s Asií bez Číny.

McGovern: Americký klacek a přejmenování G7 na „G1 plus šest“

Pozůstatkem studené války je uskupení G7 proto, že se jedná o mocenské jádro NATO plus Japonsko. Tento rys částečně skupina G7 ztratila přizváním Ruska, ovšem nyní je to opět bratrství podle zásady: schůzka nás, „co spolu mluvíme“. Nejsilnější se ekonomiky států G7 zdají jen proto, že mezi nimi není žádný Zilvar z chudobince. Propaganda mluví o hospodářsky nejvyspělejších zemích, ale G7 je především neformální politickou organizací zformovanou podle zastaralých, a tudíž i nebezpečných geopolitických kritérií.

PZ: Možná více než jednání skupiny G7 předjímá závěry chystaného summitu Evropské unie nejnovější rezoluce Evropského parlamentu o vztahu k Rusku. Ta vyzývá k ukončení strategického partnerství Unie s Ruskem. 

Strategické partnerství Evropské unie a Ruska bylo vždy více cílem, který nikdy nepřijali za svůj všichni západní politici, než skutečností. A pak je tu fakt, že rezoluce Evropského parlamentu mají propagační, maximálně doporučující charakter. Každoročně jsou takovýchto rezolucí v Europarlamentu přijaty stovky – a slyšel jste někdy alespoň o několika? Důležité se stávají tehdy, když si je někdo z těch, kdo se podílí na reálném rozhodování, objednal.

PZ: Což ale může být tento případ.

To máte pravdu. Osobně doporučuji každému si tuto rezoluci „o situaci v oblasti vztahů mezi EU a Ruskem“ přečíst. Je dostupná i v českém jazyce. Byla přijata 494 hlasy proti 135 hlasům. Je to shrnutí všech nešvarů Ruska, ať již faktických, nebo vyrobených nenávistnou propagandou. Chybí tam snad jen, že Rusové jedí malé děti. Ale vážně – podstata oné rezoluce je spojena s tézí, že Rusko porušuje mezinárodní právo, a my jsme ti hodní. Je to svévolně vytvořený bod nula. V daném případě připojení Krymu k Ruské federaci, z kterého se prý vše odvíjí.

PZ: To je obecný hlas mainstreamových médií u nás. 

Nejen. Tento přístup si v posledních měsících osvojila německá kancléřka Angela Merkelová. Jako by nevěděla o německém podílu na rozbití Jugoslávie, o odtržení Kosova od Srbska a o dalších akcích Západu. Obdobně o nutnosti čelit ruské agresi a hájit mezinárodní právo mluvila před několika dny v Kyjevě Samantha Power, velvyslankyně USA při OSN. Velmi kultivované vystoupení – ostatně paní velvyslankyně působila několik let i na Harvard University. Jen by tento svůj referát měla zopakovat například v afghánském Kábulu, iráckém Bagdádu – či v libyjském Tripolisu a syrském Damašku, které Spojené státy začaly ničit v době, kdy už byla ve funkci.

Myslím, že toto je zásadní poznatek ze současné krize. Jak Angela Merkelová, tak i Samantha Power velmi dobře vědí, že to byly USA a NATO, kdo jako první po skočení studené války vsadily na brutální sílu bez ohledu na mezinárodní právo. Že jejich nesmyslným výkladům povahy událostí na Ukrajině mohou věřit snad jen redaktoři veřejnoprávní televize. Jenže paní kancléřka a paní velvyslankyně také vědí, že takováto televize jakýmkoliv nesmyslem snadno překřičí rozhádaný šepot na internetu. A citlivě vnímají, za jakých podmínek se udrží ve funkci. Suma sumarum, v politice nejde o to, kdo má pravdu, ale kdo má větší moc. Pravda je jen slabý pomocný argument. Pravda může zvítězit jen tehdy, až nejdůležitější státnici Západu pochopí, že se změnil poměr sil.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího