Ivan Hoffman: Kauza Notre-Dame

(A pár myšlenek Tomáše Koloca)
Počet zobrazení: 3489

O požáru katedrály bylo sepsáno množství článků a komentářů. Některé si pak všímají, jak se podobná kauza v médiích reflektuje. Ladislav Větvička v komentáři „Když hoři symboly, přichaza blba doba“ mimo jiné píše:

„…enem v loňskem roce proběhlo ve Francii 1063 utoku na kostely a svatostanky. To je skoro 20% narust proti roku předtym, kdy takych utoku bylo „enem“ 878.

To všecko robi zločinni „neznami pachatele“. Proč vam nevadi, že třeba v městečku Thonon-les-Bains roztřiskal neznamy pachatel dva oltaře aji kazatelny, zničil sochy, vyrazil dveře a rozbil okna?

Ja vim, proč vam to nevadi. Bo o tym nevite. Bo se o tym nesmi psat. To prostě neni politycky korektni...“

Synonymem politické korektnosti je stará dobrá cenzura. V každé době se najdou horliví editoři – propagandisté, kteří chrání čtenáře a posluchače před nežádoucími informacemi, nevhodnými komentáři a podezřelými autory. Cenzor byl nepochybně veden ušlechtilými úmysly i v případě mého komentáře „Dva rozsudky“, jehož odvysílání zabránil před dvěma lety. Neřešil jsem to, vždyť kdo já jsem, abych odmlouval editorovi! Text jsem ale nevyhodil. Řekl jsem si, že se ještě bude hodit.


Dva rozsudky

Pro Rozhlas Plus 22. 2. 2017 (neodvysíláno)

Vojenský soud v Tel Avivu odsoudil v ostře sledovaném procesu vojáka Elora Azariu k 18 měsícům vězení. Palestince, útočícího předtím nožem, zastřelil zraněného na zemi. Podle obžaloby ze msty, podle vojáka pro jistotu, neboť měl podezření, že útočník má na sobě vestu s výbušninou. Palestinec by se ovšem dnes s vysokou pravděpodobností těšil dobrému zdraví, kdyby se nepokoušel ubodat izraelské vojáky.

V jiném procesu, v sicilském Palermu, se řešila vražda dvanácti křesťanských běženců, které před dvěma lety během plavby přes Středozemní moře utopila šestice běženců muslimských. V tomto případě soud udělil osmnáctileté tresty. Svědci uvedli, že muslimové pojali nápad obracet spolucestující na svou víru, a kdo se neobrátil, toho vyhodili z člunu. Dá se tedy říct, že se křesťané dnes mohli těšit dobrému zdraví coby muslimové.

Co mají oba zmíněné procesy společného je, že oba rozsudky byly nižší, než požadovala obžaloba. Vojákovi, kterého hodně Izraelců vnímá jako hrdinu, hrozilo tři až pět let, muslimům, kteří se nejspíše mezi svými těší respektu coby horliví šiřitelé pravé víry, hrozilo v Itálii doživotí. Na rozhodnutí izraelského soudu mohlo mít vliv veřejné mínění, které není nakloněno teroristům. V Itálii pak soudci neshledali topení křesťanů nenávistí z náboženských důvodů, čili přehlédli vážnou přitěžující okolnost.

Z náboženského pohledu jsou jak mrtvý palestinský atentátník tak utopení křesťané mučedníky, kteří zemřeli za svou víru, byť nejspíše neskončili ve stejném nebi. U muslimských migrantů je ovšem na zvážení, zda patří do žaláře v katolické zemi, tedy z jejich pohledu u nevěřících psů, a zda by pro ně nebylo z náboženského hlediska přijatelnější, kdyby byli vyvezeni na moře a tam dostali na výběr konvertovat ke křesťanství, anebo být vyhozeni z člunu s tím, že se o ně postará Alláh, v jehož jménu vraždí. Takovým verdiktem ovšem v Itálii ani nikde v Evropské unii nemůžeme horlivým muslimům posloužit, protože nejsme jako oni.

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 17/2019)


Nápady vášnivého etnologa aneb pár myšlenek k úvodníku Ivana Hoffmana

TOMÁŠ KOLOC

Když si autor přečetl úvodník Ivana Hoffmana, ruče ve svém zápisníku našel několik poznámek k tématu.

„Víš jaká je jednotka politické korektnosti? Dvojí metr.
(česká lidová hádanka)

18. února

O hlouposti házení všech do jednoho pytle

Izraelský premiér Netanjahu (vlastním jménem Mileikowski) a ministr zahraničí Katz, jejichž rodiny pocházely z Polska, si právě před chystaným summitem V4-Izrael v Jeruzalémě vzpomněli na polský antisemitismus. Jisrael Katz (věren svému příjmení – pan feldkurát Katz ze Švejka to taky uměl) dokonce plácl, že "Poláci nasáli svůj antisemitismus s mateřským mlékem", čímž summit zničili, protože polská delegace se odmítla zúčastnit. Všichni, kdo bydlíme ve střední Evropě, známe polský antisemitismus (přinejmenším všichni ti z nás, kdo viděli film Toman, jehož umělecký projekt bude v budoucnu ještě předmětem autorovy recenze, nicméně faktograficky je dokonalý) a že v Polsku se zabíjeli Židé ještě po druhé světové válce. Na druhou stranu ale Polka Irena Sendlerová (1910–2008) zachránila z varšavského ghetta při povstání 2500 židovských dětí, a třeba můj přítel Kacper Kuźnicki antisemita taky není. A co by bylo Polsko bez Židů jako jsou/byli Roman Polański (kterého za války taky zachránila polská rodina tím, že ho vydávala za své dítě) či Ludwik Zamenhof, Stanisław Lem, Stanisław Jerzy Lec, Agnieszka Hollandová, Janusz Korczak, Julian Tuwim, Zygmunt Bauman, Adam Michnik nebo Bronisław Geremek?

Je dobré, že po nás Češích Izraelci tak „nejdou“, což má své důvody. Třeba dnes jsem se dočetl, že 17. února 1902 se v Třebíči narodil Antonín Kalina (+1990), zachránce devíti stovek převážně židovských dětí. V koncentračním táboře Buchenwald, kam ho jako komunistu zavřeli, se ihned zapojil do odboje, stal se vedoucím bloku a snažil se zachránit co nejvíce lidí, především dětí. Nemuseli třeba, na rozdíl od ostatních vězňů, každý den na apel (nástup), a sčítali se v baráku. Rovněž tak nemuseli pracovat a nebyli fyzicky trestáni. Kalinovi se pro chlapce podařilo zajišťovat kvalitnější přikrývky a příděly jídla navíc. Vyprávěl jim příběhy, zpíval písně, vytvořil pro ně táborovou školu. Když bylo v souvislosti s blížící se frontou nařízeno svolání všech Židů vězněných v Buchenwaldu, nechal všem židovským dětem přešít žluté nášivky, značící, že jsou Židé, a tak z nich udělal árijce, nebo měnil dokumenty odsouzených k popravě tím, že jim dal novou identitu již zemřelých, a se svým zástupcem, polským židovským komunistou Gustavem Schillerem, vykopal úkryt pro ty, které bylo třeba bezprostředně ukrýt. Když si 9. května 1945 příslušníci SS přišli pro židovské vězně do transportu, oznámil jim, že v jeho bloku již žádní Židé nejsou. Dva dny nato osvobodili Buchenwald Američané. Už jsem slyšel a četl o různých skupinách zachránců, ale o tak nápadité jsem slyšel poprvé!

Ještě v textu stálo, že v roce 2012 byl Antonínu Kalinovi in memoriam udělen titul Spravedlivý mezi národy (od kteréhož data si na něj vzpomněly i české organizace, které na komunistu, jenž neodevzdal svůj stranický průkaz ani po listopadu 1989, dvacet let zapomněly). Polka Irena Sendlerová izraelský titul dostala už v roce 1965. Přesto je její národ dnešními izraelskými představiteli častován dle zrcadlově obrácené logiky, s níž někteří svíčkoví křesťané obviňují Židy, že zabili Ježíše Krista – ale už zapomínají, že Ježíš Kristus sám byl Žid…


27. února

Kořeny indického dusna

Horkým kandidátem na novou Jugoslávii se stává indický orient. Indický hinduista Gándhí a muslim Džinnáh vedli půl století boj za samostatnou Britskou Indii, aby se Džinnáh v poslední fázi osamostatnění v roce 1947 přiznal Gándhímu, že jeho muslimské oblasti v novém společném státě nezůstanou, čímž vznikl umělý stát, nazvaný akronymem vytvořeným z názvů západních indických regionů PA(ňdžáb), K(ašm)Í(r), S(indh), (Balúčis)TÁN. Na obou stranách hranice žijí tytéž národy, mluvící týmiž jazyky: hindustánštinou (v Indii se jí říká hindi, v Pákistánu urdu), sindhštinou a paňdžábštinou, obě federace mají federativní regiony, v jejichž názvu jsou slova "Paňdžáb" a "Kašmír" – ale na rozdíl od bývalé Jugoslávie mají obě i jadernou zbraň. To je problém i kvůli tomu, že hranice v Kašmíru si bratři rozdělení náboženstvím nikdy pořádně nedohodli – nejen proto, že jde o strategickou oblast v předpolí Číny, ale nejspíš i proto, že pod chudým horským Kašmírem se předpokládá ohromné naleziště ropy, ačkoli toto brizantní téma dosud nikdo řádně neprozkoumal, a pokud Indie s Pákistánem budou dál rozvíjet stávající konflikt, už ani neprozkoumá. V úterý v noci totiž indická armáda udělala v Kašmíru nálet na pákistánské území na místě, kde oficiálně měl stát tábor radikálů, a Pákistán na oplátku sestřelil dva indické letouny. Pákistán v reakci na incident dnes uzavřel své území všem letům ze zahraničí, a neví se, co bude dál…
 

15. dubna

Hugo a Roth versus Macron, Bolsonaro a ti druzí

Dnes jsem v Mauroisově životopisu Victora Huga četl: "To je pruské dělostřelectvo. Včera rozstříleli v Les Foulons desítky domů. Granát zasáhl i Mariánskou kapli v Saint-Sulpice. Tam jste se, tuším, ženil, pane Hugo..." Vida, všechny stavby, s nimiž měl Victor Hugo co do činění, nyní hoří. V kostele Saint Sulpice, kde se ženil, hořelo 17. března, Notre-Dame, o němž napsal své nejznámější dílo, Zvoníka u Matky Boží, hoří dnes. Nicméně srovnávat dnešní dosud neodhalené pařížské žháře s někdejšími pruskými okupanty by nebylo fér, protože vina je i na straně postižených. To, že v Brazílii a v Paříži (kde vládnou prezidenti Bolsonaro a Macron, kteří zde a zde otevřeně říkají, že si neváží tradic původních národů své země) hoří brazilská Národní knihovna (v níž byly mimo jiné uskladněny jediné důkazy existence 600 vyhubených národů) a francouzský národní chrám, pokládám svého druhu za trest jejich voličům a výsostnou synchronicitu. A to, že před požárem v Paříži vidím "selfie" dívky, která si "váží" vlastního jazyka natolik, že své příjmení, které má v občanském průkazu česky přechýlené, veřejně používá v globálně maskulinním tvaru Smetana, pokládám za filigránskou třešničku na dortu této synchronicity. (O tom, co by si o fenoménu "dokumentární" selfie-fotografie v předním plánu národní kulturní tragédie řekl její praděd Jan Roth, mimo jiné kameraman dokumentárního filmu o cestě Edvarda Beneše z čerstvě osvobozených Košic do Prahy v dubnu - květnu 1945 Vlast vítá, či hraných filmů jako Dívka v modrém nebo Pyšná princezna, zase někdy jindy...)


21. dubna

Trocha demografie k útokům na Srí Lance

73 procent obyvatel Srí Lanky tvoří buddhističtí Sinhálci, kteří jsou indoevropského původu (jazykově příbuzní s národy severní Indie, Persie a Evropy) a připluli na ostrov z Indie v 6. století před Kristem. 14 procent tvoří hinduističtí Tamilové drávidského původu (příbuzní s jihoindickými národy), kteří sem připluli z Indie (kde dodnes většina Tamilů žije) ve 3. století před Kristem. 7 procent tvoří muslimští Mauři, kulturní "potomci“ arabských kupců, kteří po 7. století po Kristu některé místní Tamily obrátili na islám, čímž se zrodil nový národ. Křesťanští Burgherové jsou potomci kolonistů z Portugalska a Nizozemska, kteří sem přijeli v 16., respektive 18. století. Z výsledků vyšetřování vyplývá, že aktuální masakr spáchala předposlední menšina na té poslední - v době jejích největších náboženských svátků, a další návštěvníci kostelů se s tím „svezli“. Země, která v překladu znamená "Svatá zářivá země", se po léta zmítá boji mezi většinovými buddhisty Sinhálci a hinduisty Tamily – ale něco takového zaskočilo i je...

K fenoménu zrodu muslimských Maurů z některých hinduistických Tamilů je třeba dodat, že jde o fenomén, který se napříč dějinami a kraji opakuje. Takto v Číně vznikli z těch Číňanů, kteří se poislámštili, Chuejové, v Bulharsku z poislámštěných původně křesťanských Bulharů Pomáci, z muslimských Řeků Valádi, z Arménů Hemšinové, z Gruzínců Adžaři, z poislámštěné části hinduistických Bengálců Bangladéšané – a z celého národa raně středověkých křesťanských Bosňáků (kteří si kolem roku 1200 založili první „protestující“ křesťanskou "církev bosenských bogomilů“, již katolíci s pravoslavnými v dojemné shodě obratem smetli z povrchu světa) vznikli během turecké okupace Bosny novověcí bosenští muslimové.

V rámci férovosti je třeba říct, že kromě nových muslimských národů vzniklých z příslušníků národů nemuslimských, kteří si ponechali svůj původní jazyk, vznikaly národy i opačným mechanismem deislamizace: z některých muslimských Turků vznikli dnes pravoslavní Gagauzové  – a ze západních Paňdžábců Sikhové a ze syrských Arabů Drúzové (oběma posledně jmenovaným národům dala jméno jejich mladá náboženství, která se částečně zrodila i z prvků islámu a jejichž kosmologie - jak sikhská, tak drúzská - stojí na silné loajalitě k domovskému státu). Ve věci státní emancipace všech "nových" národů se ovšem výsostně projevuje úvodní motto: zatímco národy vzniklé pomuslimštěním jako Chuejové mají v rámci buddhisticko-taoisticko-konfucianisticko-trhosocialistické ČLR svou autonomní oblast Ning-sia (kde je sice režim jako řemen, ale oblast existuje), muslimští Adžaři v rámci pravoslavné Gruzie svou autonomní republiku, a muslimští Bangladéšané v buddhistické Zadní Indii dokonce svůj vlastní samostatný stát (který se v roce 1947 mírumilovně vydělil z Indie jako Západním Pákistán a v roce 1971 se vydělil z Pákistánu - a tak osvícené hlavy v zájmu nejnuznější země světa tu a tam hovoří o znovupřipojení k rostoucí ekonomice hinduistické Indie), deislamizované národy nemohou v „mateřském“ islámském světě v nejmenším projevit svou identitu. A tak suma sumárum stejně jako mnohé nové národy vzniklé islamizací, i národy vzniklé deislamizací hostí neislámský svět: Paňdžábští Sikhové a arabští Drúzové jsou národy se zákonem zaručenými právy v hinduistické Indii a judaistickém Izraeli (obě vlasti je využívají především jako elitní vojáky) a pokřesťanštění turečtí Gagauzové mají své autonomní Gagauzsko v pravoslavném Moldavsku…

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 17/2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984