Ideál evropské federace je krásný, ale i ty nejlepší ideje se dají zprofanovat

!Argument: Velkou pozornost vzbudil návrh předsedy německé sociální demokracie mířící na vytvoření federální Evropy. Zároveň uvedl, že země, které s tím souhlasit nebudou, by měly vypadnout. Proti tomu se postavila vládnoucí CDU/CSU. Co o návrhu federalizace soudíte?

Oskar Krejčí: Ideál evropské federace je hezká myšlenka, s pozoruhodnými historickými kořeny – vždyť jedním z prvních jejích hlasatelů byl český král Jiří z Poděbrad. Zpravidla tato idea obsahuje silný humanistický náboj. Její moderní pojetí začíná v první polovině 19. století, kdy někteří významní intelektuálové a pacifisté vnímali evropskou federaci jako něco, co může zaručit mír. Nelze zapomínat na Mírový kongres v Paříži roku 1849 a procítěný projev Victora Huga! Velkou inspirací byla zkušenost z USA, kdy se státy dohodly a vytvořily federaci. Jenže pak přišel šok v podobě občanské války v USA.

Ve 20. letech 20. století se objevil další proud, řekl bych „suchá větev“ tohoto uvažování, kdy konzervativní síly v čele s hrabětem Coudenhove-Kalergi přišly s projektem Panevropy. Vzniklo hnutí, které přilákalo mnohé významné osobnosti, ovšem jeho zakladatel příliš koledoval s fašismem. No a v průběhu druhé světové války se centrem federalistického uvažování stala – možná překvapivě – Velká Británie. Je třeba připomenout, že v té době i takové postavy, jako je guru libertarianismu Friedrich von Hayek, se zapojily do federalistického hnutí. Na rozdíl od dnešních Hayekových žáků, tento ekonom a filosof požadoval menší ekonomickou a větší politickou integraci Evropy.

Po druhé světové válce důležitou roli sehrál Winston Churchill, jeho návrh Rady Evropy původně smiřoval k federalizaci našeho subkontinentu.

Vidíme tedy, že to společné, co se v průběhu staletí ukázalo jako významné pro vizi federalizace Evropy, byla jednak idea míru a jednak to, že impulsy zpravidla vycházely ze země, která byla v danou dobu nejsilnější. Dnes je touto zemí Německo.

Pro úplné porozumění kontextu ještě uveďme, že česká sociální demokracie nepodporovala v roce 1918 rozbití Rakousko-Uherska, protože v duchu tehdejšího internacionalismu tvrdila, že všichni budeme žít v jednotné socialistické Evropě – tak proč rušit to, co pak budeme stejně stavět.

!A: Vy tedy pokládáte ideu federální Evropy v té podobě, kterou navahuje Martin Schulz za nosnou? Za reálnou a výhodnou? 

O.K.: Obecně platí, že instituce samy o sobě nejsou zárukou realizace nějaké myšlenky. Můžeme si to ukázat z opačného konce. Hodně se hovoří o národní suverenitě, kterou chceme všichni zachovat. Garantem této suverenity je stát. Ale co když se k moci v dané zemi dostanou zdivočelí libertariáni, kteří rozprodají národní bohatství? Nebo NATOhujeři, kteří zemi zatáhnou do nesmyslných válek někde v Asii či Africe? Zaručí vám jimi personifikovaná suverenita národní zájmy?

Martin Schulz se zařadí k těm, kteří jsou schopni zprofanovat i tak hezkou ideu, jako je evropská federace. Když on hovoří o federaci, tak myslí – ač to možná sám neví – německou federaci. A svým obhroublým, zupáckým stylem, bez empatie činí takovýto návrh nepřijatelným. Politik, který prohraje doma volby, má nakročeno k tomu stát se ministrem zahraničí a následně se pak chystá vychovávat Evropu. Ukazuje se, že i ty nejlepší ideje se dají zprofanovat. Socialistická Evropa ano, ale musí ctít práva či svébytnost jednotlivých národů. Ale evropské instituce s jejich dnešním možným vedením naznačují, že federální idea je z hlediska národních zájmů prostě nepřijatelná a nerealizovatelná.

Nemám moc v oblibě historické analogie, ale jedna z 10. a 11. století se tu skvěle hodí. Císař Oto III. chtěl vytvořit jednotnou Evropu křesťanského lidu, chtěl sjednotit katolíky a pravoslavné dohodou. Dlužno dodat, že jeho matka byla neteří byzantského císaře a za ženu si vzít měl byzantskou princeznu. Po jeho předčasné smrti na trůn usedl Jindřich II., pragmatik a – dnes bychom řekli – machiavelista. Stále tu byl sen o jednotné Evropě, ovšem pomocí ohně a meče: Jindřich nastartoval druhý Drang nach Osten, pochod na východ. Ze svaté říše římské se neměla stát křesťanská Evropa, ale svatá říše římská národa německého. A to připomíná dnešní situaci. Ne diskuse, ne vyvažování zájmů, ale silou – to je Schulz. Chtělo by se v duchu moudrých německých klasiků říci, že všechno se odehrává dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.

!A: Když hovoříme o federalizaci, je potřeba si zmínit také první kroky učiněné k obranné Unii.

O.K.: Federalizace předpokládá nejen soulad v ekonomické oblasti, ale spojení právě v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. V zahraniční politice se zatím Evropské unii daří jen tehdy, když není špatné mezinárodní počasí. Jakmile se Francii zachce bombardovat Libyi, tak se Unie neptá, a prostě to udělá. Když se některé státy EU rozhodu uznat Kosovo jako samotný stát a jiné zase ne, prostě toto téma pro Brusel neexistuje.

Evropská bezpečnostní politika má však jiný biorytmus. Idea společné evropské armády se již mnohokrát objevila, původně v antisovětské podobě. Ale co si pod tím představit dnes?

Možná je renezance této myšlenky ovlivněna poznáním, že vztahy EU s USA nejsou dnes zrovna ideální. A že tedy někdo nechce zcela spoléhat na NATO.

Jenže jak postavit moderní armádu připravenou na globální výzvy? Bude mít evropská armáda vlastní raketo-jaderné zbraně? Vlastní zpravodajské služby, vlastní špionážní družice? Pokud ne, pak nemůžeme hovořit o armádě použitelné pro dnešní dobu. A v jakém jazyce se bude velet, když je Velká Británie na odchodu z EU? Kdo tuto armádu bude financovat, když tak utrácíme v rámci NATO?

V této fázi je vize evropské armády nereálný projekt. Byl by to vlastně jen chudý příbuzný NATO. A nezapomínejme, že i NATO je pouze částečnou integrací – nemá vlastní jaderné zbraně, ty zůstávají plně pod „národním“ vedením ve Washingtonům, Londýně a Paříži. V čem se bude ještě NATO a evropská armáda lišit? Každá aliance funguje především podle zájmů toho nejsilnějšího. Rozdíl tedy bude v tom, že v evropské armádě nebudou Američané a místo toho budou příkazy dávat Němci. Tak nevím, jestli je to pro nás ta dobrá zpráva, na kterou čekáme.

Představy, že by se nová evropská armáda mohla srovnávat s tureckou, či dokonce s ruskou armádou, jsou mimo realitu.

Kdy už v Bruselu konečně začnou přicházet s inciativami, jak stavět svět míru a ne dál plýtvat penězi na zbytečné zbraně a generály? Nemá-li vysněnou jednotnou Evropu čekat nějaká varianta občanské války, pak je nutné již dnes pochopit, že evropský mír je víc než Pax Germanica.