Reklama
Reklama

Hrozby a naděje příštího roku

Počet zobrazení: 2517

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad rozpornými mezinárodněpolitickými tendencemi uplynulého roku a pomocí profilů Donalda Trumpa, Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga naznačuje, jak bude vypadat rok 2019.

Rozporný charakter roku 2018 nejlépe charakterizují dvě události: uklidňování situace kolem Korejského poloostrova a oznámení USA, že chystají odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Tyto dvě na první pohled proti sobě jdoucí tendence společně naznačují, k čemu je předurčen rok 2019.
 

Protikladné snažení
 

Prudké snížení napětí kolem jaderného programu Severní Koreje a obavy z útoku Spojených států proti ní ukazuje, že při rozhodování o největších konfliktech zpravidla bývá čas na zastavení a zamyšlení. Počátky konfliktu mají tendenci skrýt se za následnými událostmi, stát se neviditelné díky nejrůznějším heslům, slovním proklamacím či malicherným zájmům. V daném případě se stalo zřejmé, že harašení zbraněmi nemá objektivní základ – důvodem sporu nebyly existenční problémy, jako je nedostatek potravin či vody, nebo aktuální hrozba intervence. Příčinou těchto sporů především byly (a stále jsou) ideologické předsudky a uvěznění politiků v bludišti propagandy. Dostaví-li se dobrá vůle řešit problém bez snahy ponížit druhou stranu, mír by se mohl zhmotnit nejen v dohodách, ale i ve faktické spolupráci. Příslibem pro rok 2019 je tedy zvyšování vzájemného porozumění a racionalizace rozhodování.

Připravované vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu je trochu z jiného světa. Místo snahy o dohodu je tu jednostranný krok USA. Ten má vydíráním přinutit druhou stranu (Rusko) změnit povahu smlouvy, a zároveň tlačit na třetí stranu (Čínu), aby se raket tohoto druhu zřekla. Cílem je získat výhody, a to jak vůči Rusku, tak i Číně, protože sporné rakety mají ve zmiňovaných třech zemích odlišnou funkci. Politika America First! navíc hrozí, že příští smlouvou, od které by mohl Washington odstoupit, je Dohoda o snížení počtu strategických zbraní. Příslibem pro rok 2019 je tedy další rozbíjení smluvního základu důvěry mezi velmocemi, snížení čitelnosti jejich vojenských programů a rozevírání prostoru pro závody ve zbrojení.
 

Profily vůdců
 

V obou uvedených příkladech jsou nejvíce zaangažovány Spojené sáty a jako spoluhráči vystupují Čína a Rusko. Odhad chování těchto států v příštím roce by měl být založen na rozboru z celé řady zorných úhlů, komentář ale dává právo situaci zjednodušit do symbolů. Třeba pomocí politické psychologie. Jak by situaci viděl třeba následník Sigmunda Freuda prostřednictvím náhledu do nevědomí nejdůležitějších individuálních aktérů světové politiky?

  • Donald Trump (* 1946). Pochází z rodiny s německými kořeny, děd zbohatl během zlaté horečky na Klondiku, otec byl developer. Současný prezident USA původně studoval na vojenské škole v New Yorku, která později zkrachovala, ale byla obnovena díky investicím čínských podnikatelů. Pak se ve stopách otce začal věnovat podnikání s nemovitostmi. To je v New Yorku byznys, kde panují vzorové sociálně-darwinistické poměry, je tudíž i školou chování v mimořádně konfliktním prostředí. Podnikání pohybující se kolem hrany vedlo prý k více než čtyřem tisícům sporů současného prezidenta se státními či federálními zákony. Trump se nikdy nedostal do osobního bankrotu, ovšem šest z jeho firem zbankrotovalo. Ukázal, že je schopný odříznout bezperspektivní podnik a dynamicky podnikat v jiných. V politice se pohybuje jako otrlý utilitarista sledující bezprostřední prospěch. Ví všechno nejlépe a umí vyměnit ministra stejně snadno jako sekretářku ve firmě. Když se dostala vojenská mise v Sýrii do situace, kdy brání narovnání vztahů s Tureckem a vyřazuje USA z jednání o budoucím uspořádání Sýrie, zavelí vojákům stáhnout se.
     
  • Vladimír Putin (* 1952). Není v dějinách mnoho tak hrůzných příběhů, jako byla blokáda Leningradu nacistickými vojsky – a tak hrdinských příběhů, jakým byla jeho obrana. Při této obraně byl otec Vladimíra Putina několikrát raněn, matka celou blokádu prožila ve městě, starší bratr během blokády zemřel. Vyrůstat na ulici poválečného Leningradu vyžadovalo nejen nefňukat, když padla rána, a také umět ji vrátit. Být rezidentem KGB v Německé demokratické republice znamenalo vidět, jak vypadá rozdělený národ. Když se rozpadl Sovětský svaz, ve vysoké politice přežil jenom pragmatik, který umí počítat hlasy kolem Kremlu, cenu ropy i rakety. V okamžiku, kdy se NATO tlačí k hranici Ruska, je zbytečné si stěžovat na nedodržování dohod, je nutné přezbrojit; když proběhne převrat v Kyjevě, je vhodné vyslyšet hlas Krymčanů.
     
  • Si Ťin-pching (* 1953). Otec byl v době bojů proti Japoncům i Čankajškovi jedním z velitelů komunistického
    partyzánského hnutí na severozápadě Číny. Po vítězství v občanské válce zastával vysoké státní funkce, ovšem v době tzv. kulturní revoluce byl zatčen. Na zasedání ÚV KS Číny, na němž byla před 40 lety zahájena politika reforem a otvírání se světu, byl rehabilitován a poté zakládal první zvláštní ekonomické zóny. Během pronásledování za kulturní revoluce jedna ze sester současného prezidenta zahynula. Samotný Si Ťin-pching pracoval na vesnici jako pomocný dělník a zde též zahájil svoji politickou kariéru; podle některých zdrojů byl do komunistické strany přijat až na základě desáté žádosti. Takovýto přístup k životu vyžaduje nebývalou mravní konsistenci a romantického ducha. I proto se současný čínský prezident nebojí podstoupit riziko v boji proti korupční hydře a ani při oslavách úspěchů nezapomíná na lidi žijící pod hranici chudoby. Když Kanaďané zatknou finanční ředitelku Huawei, nevidí v tom dramatickou změnu, ale pouze jednu z mnoha překážek, které se na úspěšné cestě zákonitě objevují.

Systém formuje osobnosti, a to i ty, které se proti němu bouří. Tři zmínění politici však v sobě neodrážejí pouze nálady odlišných společností. Vyjadřují též odlišnou vizi globálního uspořádání a místa národních zájmů v něm. Nestává se ale, že by utilitární či pragmatický přístup umožňoval dohlédnout na střednědobý horizont. Romantici zpravidla vidí i za tuto časovou hranici, přičemž ten čínský má dokonce nástroje, jimiž může zmíněný horizont událostí ovlivnit.
 

Technologická válka
 

Při střetu protikladných tendencí uplynulého roku to ale byly Spojené státy, které se pokoušely převzít inciativu. Na přelomu let 2018/2019 tak činí opětovným přesunem pozornosti z atlantské do ticho-oceánské oblasti. Tento přístup už Washington signalizuje celou dekádu, ovšem vždy se znovu a znovu nechá strhnout chorobnou rusofobií. V poslední době se však v USA objevila řada článků (například Graham Allison v prosinci v časopise The National Interest) o tom, že současná politika Washingtonu dělá z Moskvy a Pekingu spojence, což je prý špatná strategie. Zdá se, že i za oceánem se někdo učí základní abecedu mezinárodní politiky. V posledních dnech už americká média nepřekypují „zprávami“ o ruské kyberšpionáži, ale opět – jako před pěti lety – o kyberšpionáži čínské. Na obchodní válku navázala technologická válka, k níž se okamžitě přidaly anglosaské země a následně další servilní spojenci, kteří si už dlouho pletou solidaritu s masochistickou disciplínou.

Technologická válka proti Číně není drahá jen proto, že někdo bude muset zaplatit za odstoupení od smluv a nakoupit pravděpodobně dražší – že by americkou? – elektroniku. Problémem je, že se součástí oficiální státní politiky na Západě stává snaha oddělit se od jednoho z nejvýznamnějších inovačních center. I když zaslepení politici a novináři donekonečna omílají povídky o čínských krádežích amerického duchovního vlastnictví, dynamika Číny je založena na něčem jiném. Jak ukazuje tabulka, podle statistik Světové organizace duševního vlastnictví loni 46,3 % patentových žádostí ve světě pocházelo z Číny, zatímco z USA to bylo 19,2 %. Izolování západního technologického prostoru od Číny bude ale pokračovat kvůli geopolitickým předsudkům, které umožňují snad každé lidské aktivitě přiřadit poplašný přívlastek „bezpečnostní“. Porostou snahy hlavních mocností zajistit si datovou suverenitu, a to na škále od kosmických globálních polohových systémů přes bankovní struktury až po drobné mobilní aplikace.

tabulka_oskar_1.1.jpg

Mediální dekadence
 

Větší koncentrace pozornosti Washingtonu na oblast Pacifiku by znamenala snížit aktivity USA na Ukrajině a Blízkém východě. Není ale jasné, zda Trump obrat od rusofobie k sinofobii ustojí. V Moskvě by jistě našel celou řadu spojenců. Když ale naposled přišel s myšlenkou, že stáhne vojáky ze Sýrie, přispěchal kdosi s příběhem o Asadově chemickém útoku na povstalce, po čemž následovalo americké bombardování pozic syrských vládních vojsk a dalších zařízení – a na stahování amerických vojáků se zapomnělo. I dnes se z Velké Británie a Francie ozývají hlasy, že stažení amerických vojáků ze Sýrie, kde jsou v rozporu s mezinárodním právem, je chybou, že je bezpečnostním rizikem. Zdá se, že postkoloniální rezidua v myšlení Londýna a Paříže jsou větší přítěží pro evropskou politiku než umrtvené vzpomínky na německý militarismus.

Velmi nepříjemnou zprávou pro rok 2019 je, že nejdůležitější západní média se přizpůsobila propagandistickým potřebám mocenské elity. Debaty, které pěstují, jsou jen odrazem sporů uvnitř této elity samotné, ani hodnotově, ani informačně tento diskurs nepřekračují. Nejpříznačnější v tomto ohledu se stala antitrumpovská hysterie některých médií v USA a rusofobní paranoia britských sdělovacích prostředků, které byly kdysi dávno vzorem objektivity. V malých středoevropských zemích pak vlastní žurnalistiku nahradilo zpozdilé opisování z těchto zdrojů.

Rostoucí mediální slepota se zpětně promítá do chování evropských politiků. Ti povětšině pocházejí z hedonisticky orientovaných středostavovských vrstev, které mají stále menší a stále černobílejší vzdělání. To jejich závislost na mainstreamových médiích zvyšuje. Příznačné je vyjádření Sebastiana Kurze minulý týden na fóru věnovanému vztahům Evropské unie a Afriky. Jinak sympatický rakouský kancléř přednesl výzvu, aby Unie nepřenechala africký kontinent Číně. Rozumný humanistický apel by bral ohled na zájmy Afričanů a volal by po spojení sil Evropské unie a Číny, což by mohlo zabránit hrozící vlně migrace do Evropy. Je jedno, zda si rakouský kancléř neuvědomuje rozdíl mezi kooperací a konkurencí při řešení globálních problémů, nebo zda se jen chtěl zalíbit médiím milujícím jazyk konfrontace. Obě možnosti totiž shodně naznačují, že Evropa není na prahu roku 2019 připravena na blížící se problémy. Zdá se, že v tomto ohledu čas neznamená změnu.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 1. 1. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama