Historie jedné fotografie a jednoho tílka

Při jediné oficiální návštěvě prezidenta Vladimíra  Putina v Praze  mně nedovolili vstoupit na Olšanské hřbitovy – a tak jsem jej vyfotografoval při příchodu na pietní pohřebiště.  Zastavil se a ke zděšení ochranky se mně optal, zda jsem si přál fotografovat, odpověděl jsem, že ano.

Momentka se mi podařila.

Foto: autor

Už ani nevím, v kterém to bylo roce!

Později mi přišel balíček a v něm tílko s Putinem v maskáčích a na koni.

S nápisem v azbuce: „Nas ně dogonjat“.

Jednou jsem se oblečen do  darovaného trička vypravil ve vagonu metra na Václavské náměstí. Spolucestující si ode mně odsedávali, jakoby se mně štítili.

Nevěděl jsem tenkrát, že se z tohoto státníka jednou u nás stane i pro nás ne přítel.

Tílko z Moskvy, sekyrka ze Zlatoústu! 
Foto: Archiv autora

Přesto to byl  zajímavý příběh.

Na střeše protilehlého pražského nádraží Žižkov byly toho dopoledne desítky odstřelovačů.

Namísto pietního aktu jsem si však  odnášel z této novinářské práce poněkud otřesný zážitek. Z docela zajímavého všedního  momentu.

Konal se totiž v samé blízkosti hrobů padlých rudoarmějců, které po létech označil po zboření sochy I. S. Koněva za „nouzového stavu v Covidu-19“ pražský pirátský primátor, čerpaje z „dějinné dokumentace“, ve své většině za zemřelé nikoli v boji – ale jako následek  jejich stavu – zemřelé v opilosti.

Brrr!