Hamás vs Izrael: Jak zvítězit v diplomatické hře

Počet zobrazení: 2051


wallerstein_new_0.jpg

Už víc jak století je v zeměpisném pásmu, které dnes můžeme nazvat Izrael/Palestina, spousta násilí. Jde o kontinuální boj mezi palestinskými Araby a židovskými osadníky o práva na tuto zemi. Obě skupiny se snaží právnickou cestou o potvrzení svých práv. Obě skupiny se snaží svou legitimitu podpořit historickými příběhy. Obě skupiny se snaží získat podporu od svých „lidí“ ve světovém společenství. A obě skupiny se snaží získat na svou stranu světové veřejné mínění.

Způsob, jakým se hra hraje, se vyvíjí v souladu se změnami geopolitické reality. V roce 1917 britská armáda obsadila celou oblast a vytlačila z ní Osmanskou říši. Akce byla později posvěcena mandátem Společnosti národů na zemi zvanou Palestina. Ještě v roce 1917 britská okupační vláda vydala tak zvanou Balfourovu deklaraci, která stanovuje jako cíl vytvoření židovského národního domova v Palestině. Termín „domov“ je nejasný a jeho význam je od té doby předmětem diskuse. Řadou rozhodnutí bylo mandátní území rozděleno v roce 1920 do dvou částí. Jednou bylo Transjordánsko (to, co je dnes Jordánsko), které bylo definováno jako možný budoucí nezávislý arabský stát. Druhým mandátním územím byla Palestina na západ od Jordánu. Ta se řídila jinými pravidly

V roce 1947 Spojené národy schválily rozdělení oblasti západně od Jordánu do dvou samostatných států – jednoho židovského a jednoho arabského. Na základě tohoto usnesení sionistické vedení vyhlásilo 14. května 1948 stát Izrael. Následovala válka. To už bylo násilí větší intenzity, neboť se ho účastnily ozbrojené síly několika států – nového židovského státu a několika arabských. Boje byly ukončeny příměřím, které ovšem zafixovalo jiné hraniční linie než byly ty, které vyhlásila předtím Organizace spojených národů. Pak následovaly ještě další dvě velké války – v roce 1967 a 1973. Ty vedly k dalšímu posunu hranic, až se do držení Izraele de facto dostala celá oblast na západ od Jordánu.

Opakované válečné střety změnily charakter a úroveň podpory obou bojujících stran. Zatímco v roce 1947 podpora sionismu stále představovala menšinový proud v rámci světového Židovstva, války v roce 1967 a zejména ta v roce 1973 vedly k transformaci postojů a podpora Izraele se stala prakticky neomezenou. A zatímco ve všech třech válkách bojovaly proti Izraeli arabské státy, po roce 1973 převzali politickou kontrolu svého boje samotní palestinští Arabové. Jejich nové zastoupení bylo nazváno Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Šlo o konfederaci široké škály palestinských hnutí. Jejím největším členem bylo Hnutí al-Fatah, a jeho vůdce Jásir Arafat se stal prezidentem OOP.

OOP měla své sídlo v Bejrútu. V roce 1982 izraelské ozbrojené síly vstoupily do Libanonu a snažily se OOP zlikvidovat. Toho využily některé libanonské maronitské (křesťanské) organizace a zmasakrovaly odhadem 2000 Palestinců a šíitských Libanonců v táborech Sabra a Šatila, zatímco izraelská armáda nečině přihlížela. Dokonce i izraelská komise později odsoudila morální odpovědnost izraelského velitele, Ariela Šarona, který byl nucen odstoupit ze své funkce. Pod ochranou jednotek OSN vedení OOP opustilo Bejrút a přesunulo se do Tuniska. Válka Izraele s Libanonem kromě toho inspirovala vytvoření libanonského šíitského hnutí Hizballáh. Hizballáh rychle sílil a jeho aktivity přinutily Izrael ke stažení vojsk z Libanonu (po druhé libanonské válce z roku 2006).

V okupované Palestině samotné proběhla mezitím dvě palestinská povstání (tzv. intifády), která Izrael potlačoval jen s obtížemi. Takové jsou tedy souvislosti a pozadí současné války mezi Hamásem a Izraelem, která probíhá nyní a bude pravděpodobně pokračovat po dlouhou dobu. Hamás není vážným vojenským nebezpečím pro Izrael. Ekonomicky vzato je Izrael v dobré kondici, zatímco izraelská blokáda způsobila, že Gaza trpí akutním nedostatkem všeho. Diplomatická sféra může za to, že boj je vyrovnanější, než by se zdálo.

Pozice Izraele zdá být poměrně jasná. Chce použít svou vojenskou sílu k „zničení Hamásu“, jak je uvedlv názvu svého článkuv New York Times Amos Yadlin, bývalý šéf izraelské vojenské rozvědky. Michael Oren (až do nedávné doby izraelský velvyslanec ve Spojených státech) ve Washington Postu je otevřenější. Naléhá na západní přátele Izraele, aby zůstali mimo a nesnažili se dosáhnout příměří, dokud Izrael nedokončí svou práci.

Pozice Hamásu je stejně jasná. Jeho vůdce, Chalid Mašál řekl, že příměří je možné pouze v případě, že osm let trvající blokáda Gazy bude zrušena, protože Gazánci umírají „pomalou smrtí v největším světovém vězení“. Stále neúměrně rostoucí ztráty na životech Palestinců a masivní ničení Gazy vedou po celém světě k volání po „humanitárním příměří“ – včetně jednomyslného návrhu v Radě bezpečnosti OSN.

Diplomatická hra je o tom, kdo vyjednává s kým. Zpočátku Egypt (zákonitě nepřátelský k Hamásu) vyhlásil podmínky příměří – po konzultaci s Izraelem – aniž by informoval Hamás. Později se svět snažil zahrnout Hamás do hry tím, že do jednání zahrnul Katar a Turecko. Podpora této iniciativy ze strany amerického ministra zahraničí Johna Kerryho však vedla k odstoupení Izraele z jednání pro jeho „zradu“.

Obě strany hrají na světové veřejné mínění. Izraelci počítají s de facto uznáním jejich pokračující okupace Palestiny. Premiér Benjamin Netanjahu znovu potvrdil záměr Izraele udržet navždy svá vojska na hranicích s Jordánskem a Sýrií a trval na „demilitarizaci“ Hamásu. Hamás naopak počítá s pomalým kolapsem světové podpory Izraele. Analyticky se zdá být jasné, že ve středním horizontu Hamás tuto diplomatickou hru vyhraje. Je také zřejmé, že Izraelci se prostě zakopají na svých pozicích. Místo toho aby byli přístupní nové dohodě mezi Hamásem a palestinskou samosprávou, což vlastně znamená implicitní zahrnutí Hamasu do dvoustátního řešení konfliktu, Izrael bude požadovat řešení ve formě jednoho státu. Izrael může zničit Hamás jako organizaci. Nezíská tím ale Palestince toužící po míru, ale stoupence islámského chalífátu, který zatím ještě nemá v Palestině podporu.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 381, 15.7.2014. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984