Ha-Joon Chang: Co vám neřeknou o kapitalismu

Počet zobrazení: 3482

23_veci.jpgTalmud “konce dějin” na grilu profesora Cambridge

“Celosvětové hospodářství je v troskách. V roce 2008 sice monetární a fiskální stimul, jaký neměl obdoby, zabránil tomu, aby finanční krize vedla k naprostému zhroucení globální ekonomiky. Obrovské deficity finančních rozpočtů způsobené krizí nutí vlády ke značnému snížení veřejných investic a sociálních programů, což negativně ovlivní ekonomický růst a zvýší chudobu a sociální nestabilitu – možná na několik následujících desetiletí. Některým z těch, kteří během krize ztratili práci a vlastní dům, se možná již nikdy nepodaří zapojit do hlavního ekonomického proudu. Jsou to hrozivé vyhlídky. Katastrofu ve svém důsledku způsobila ideologie volného trhu, která vládne světu od osmdesátých let dvacátého století,” startuje kniha 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu, která právě vyšla i česky.

Napsal ji Ha-Joon Chang, jihokorejský ekonom, přednášející v Cambridge. Léta působí i jako poradce OSN, Světové banky, EBRD či Oxfam. Živý zájem magnetizoval už knihou Špatní samaritáni: mýtus volného obchodu a skryté dějiny kapitalismu (Bad Samaritans: The Myth of Free Trade and the Secret History of Capitalism, 2008). Prospect Magazine ho letos zařadil do panteonu nejvýznamnějších žijících myslitelů.

“Tato kniha” – píše v té, co právě vyšla česky – “není žádný antikapitalistický manifest”. Je “kritikou konkrétní verze kapitalismu, která vládne světu poslední tři desetiletí, neboli kapitalismu volného trhu”. Ha-Joon Chang věří, že “to není jediný druh kapitalismu”. Že “existují cesty, jak by kapitalismus mohl a měl být vylepšen”. Fakta s tou vírou nakládají neurvale. Frustrace – je mu teprve padesát – nemine ani Ha-Joon Changa. O to víc vidí pod kůži reálného kapitalismu:

Vše, co nám “tvrdili zastánci volného trhu, byla přinejmenším jen částečná pravda a přinejhorším naprostá nepravda”. Je to “ideologie, založená na příliš pohodlných předpokladech a omezeném náhledu, ne-li přímo na čiré vypočítavosti”. Už proto, že “nic takového jako volný trh neexistuje”. Že to, “do jaké míry je trh ´volný´, je politická definice. Obvyklé tvrzení ekonomů volného trhu, že se pokoušejí trh chránit před politicky motivovanými zásahy vlády, je nepravdivé.” Je to jen “jejich ideologická zástěrka sestávající z předstírání, že jejich přístup není politický, že je to objektivní ekonomická pravda, zatímco přístup jiných lidí politický je”. Chce to se “osvobodit” hned od dvou iluzí: že vůbec “existuje něco jako objektivně definovaný ´volný trh´” – i že sám “trh je objektivní”. Právě to je “první krok k porozumění kapitalismu”.

Třeskutým “mýtem” je i “široce přijímané tvrzení, že pokud necháte trh být, každý dostane zaplaceno odpovídajícím způsobem, a tudíž spravedlivě”. Poněvadž “i když je průměrná mzda ve Švédsku zhruba padesátkrát vyšší než průměrná mzda v Indii, většina Švédů jistě není padesátkrát produktivnější než jejich indické protějšky”. Jsou to naopak “chudí lidé z chudých zemí, kdo je sto obstát proti svým protějškům v bohatých zemích”. To “ti bohatí z chudých zemí na to nemají”. Blouznivcům napoví i Warren Buffett: “Osobně si myslím” – svěřil se v jednom televizním interview – “že za velmi značnou část toho, co jsem vydělal, může okolní společnost… Postavte mě doprostřed Bangladéše nebo Peru nebo na nějaké podobné místo a uvidíte, kolik toho z mého talentu vzejde na nevhodné půdě. Ještě za třicet let by mi nezbývalo než se tvrdě ohánět. Pracuji v tržním systému, který to, co dělám, náhodou odměňuje velmi dobře – neúměrně dobře.”   

“Pokud by svět skutečně byl plný prospěchářských jednotlivců, jak tvrdí učebnice ekonomie” – trefuje autor další z dotěrných mrákot – “přestal by fungovat, protože bychom většinu našeho času strávili podváděním, pokoušením se chytit podvodníky a trestáním již chycených. Svět funguje, jak funguje, jen proto, že lidé nejsou zas takoví prospěcháři sledující jen své vlastní zájmy, jak věří ekonomové volného trhu.” Kdekoli se naopak “o lidech předpokládá jen to nejhorší” – a právě tomu šijí na míru i všechny ekonomické mechanismy – “také od nich to nejhorší dostaneme”.

Jen dogmatickou říkankou je i verze, podle níž snaha “rozvojových zemí rozvinout vlastní ekonomiku za pomoci státních zásahů, někdy i výslovným přijetím socialismu, vedla v lepším případě ke stagnaci a v tom horším přímo ke katastrofě” – kdežto “počínaje osmdesátými lety přišla většina z nich k rozumu a rozhodla se zavést volnotržní strategie”. I Ho-Joon Chang ví, že “výkonnost rozvojových zemí v období státem řízeného rozvoje převyšovala všechno, čeho dosáhly během následného období tržně orientovaných reforem”. A že – byť “státní zásahy tu a tam velkolepě selhaly” – “většina těchto zemí během ´špatných starých časů´ rostla rychleji, spravedlivěji rozdělovala národní důchod a zažívala daleko méně finančních krizí”.

“Navíc také není pravda, že téměř všechny bohaté země zbohatly díky volnotržním strategiím. Pravdou je víceméně pravý opak. Až na několik výjimek všechny současné bohaté země včetně Británie a USA – údajně domovů volného obchodu a volného trhu – zbohatly díky kombinaci ochrany trhu, subvencí a dalších opatření, od nichž dnes rozvojové země odrazují. V podstatě všechny současné bohaté země používaly na podporu svého průmyslu protekcionismus a subvence. Mnohé z nich (zejména Japonsko, Finsko a Jižní Korea) také přísně omezovaly zahraniční investice. Mezi 30. a 80. lety 20. století mělo Finsko zvyk klasifikovat všechny firmy s více než 20 % zahraničního vlastnictví jako ´nebezpečné podniky´. Některé z těchto zemí (zejména Francie, Rakousko, Finsko, Singapur a Tchajwan) využívaly k podpoře klíčového průmyslu státem vlastněné podniky.”

Ostatně i “Velká Británie zavedla volný obchod až v 60. letech 19. století, když došlo k její naprosté průmyslové dominanci. Podobně jako byly USA po většinu doby své světové převahy (od 30. let 19. století do 40. let 20. století) nejvíce protekcionistickou zemí na světě, byla Británie jednou z nejvíce protekcionistických zemí světa po většinu období svého ekonomického vzestupu (od 20. let 18. století do 50. let 19. století).“ Takže “díky volnotržním strategiím zbohatlo jen málo zemí a jen málo díky nim zbohatne v budoucnosti”.

Jen tuny písku sype do očí i legenda o “kapitálu bez národnosti”: “Většina nadnárodních společností ve skutečnosti zůstává národními společnostmi se zahraničními pobočkami. Většinu klíčových aktivit, jako špičkový výzkum a rozhodování o budoucí strategii, stále provádějí doma. Jejich vrcholní manažeři jsou většinou občany domácí země.” Proto i “největší prospěch z nadnárodní korporace má domácí země” – kdežto my ostatní, věříme-li v kosmopolitní legendy, “ignorujeme národnost kapitálu jen ke své škodě”.

Ač “většina z nás už nepracuje v továrně, ale v obchodě nebo kanceláři”, neplatí ani “postindustriální iluze”: “Mnozí lidé si například myslí, že Švýcarsko žije z ukradených peněz, které si v jeho bankách uložili diktátoři ze třetího světa, nebo z prodeje kravských zvonců a kukačkových hodin japonským a americkým turistům. Ve skutečnosti je tato země jednou z nejvíce industrializovaných ekonomik světa. V přepočtu na obyvatele má největší objem průmyslové výroby na světě (případně druhý po Japonsku, podle toho, který je rok a jakými údaji se řídíme).” Takže “postindustriální iluze neprospívají ani bohatým zemím, pro rozvojové země jsou však jednoznačně nebezpečné”. Zvlášť vážná rizika představuje “nápad, že by rozvojové země mohly víceméně přeskočit industrializaci a vstoupit rovnou do postindustriální fáze”.

Navzdory dalšímu z “mýtů” – píše Ha-Joon Chang – “Spojené státy nemají nejvyšší životní úroveň na světě”: “Větší kupní síla amerických občanů (ve srovnání s občany jiných bohatých zemí) je z velké části vykoupena chudobou a zaměstnaneckou nejistotou mnoha jejich spoluobčanů, zejména pracujících v oboru služeb. Američané mají také značně delší pracovní dobu než jejich protějšky v konkurenčních státech. Přepočteno na odpracované hodiny je příjem v USA nižší než v řadě evropských zemí, a platí to, i pokud jde o kupní sílu.” V úvahu třeba vzít i “mnoho dalších věcí, které utváří ´dobrý život´, jako je množství kvalitního volného času, jistota zaměstnání, bezpečí před zločinem, přístup ke zdravotní péči, poskytování sociální péče atd.”. V tom všem “USA vykazují daleko horší výsledky než srovnatelné země”.

Za uši dostává i naduté schéma o “předurčenosti Afriky k zaostalosti”: “V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, kdy také existovaly ty údajné strukturální překážky růstu a často byly ještě více svazující, se Afrika ve skutečnosti mohla chlubit solidním růstem”.

A také “neopodstatněné tvrzení, že vládní rozhodnutí týkající se firem musí nutně být horší než rozhodnutí přijatá firmami samotnými” (tím spíš, že “rozhodnutí, která jsou dobrá pro jednotlivé firmy, nemusí být nutně dobrá pro ekonomiku státu jako celek”).

Hezky si autor pohrává i s “trickle-down teorií” (žádající “Podpořte ty nahoře!”, protože jen tak “něco prosákne i k těm dole”): “První krok této argumentace – že když se bohatým dá větší díl koláče, bohatí celý koláč zvětší - neplatí. Druhý krok – že větší bohatství, vytvořené na vrcholu, nakonec ´prosákne´ dolu k chudým – nefunguje.” I růstu “může naopak pomoci jen přerozdělování příjmů směrem dolů”. Zvlášť “za ekonomické recese, jako je ta dnešní”, by právě “takové přerozdělení bylo nejlepším způsobem posílení ekonomiky, protože chudší lidé mají sklon utrácet vyšší část svého příjmu”. Proto “miliarda dolarů navíc pro domácnosti s nižším příjmem uvolněná na sociální výdaje pomůže ekonomice víc, než když stejnou sumu získají bohatí snížením daní”.           

Suchá nit nezůstává ani na blábolu, velebícím astronomické příjmy top manažerů: “Dnes američtí vysocí manažeři dostávají zhruba desetinásobek toho, co jejich předchůdci v 60. letech, navzdory faktu, že řídili firmy, které byly, relativně vzato, daleko úspěšnější než dnešní americké společnosti. Američtí manažeři krom toho nedostávají jen přemrštěné finanční odměny, ale dostává se jim i nepřiměřené ochrany ve smyslu, že nejsou postihováni za špatný výkon.” Pokud “mají manažerské třídy v USA, a v menším rozsahu i v Británii, takový ekonomický, politický a ideologický vliv, že jsou schopny manipulovat trhem a přesouvat negativní následky svého jednání na jiné lidi, je iluzí myslet si, že samotný trh může, a měl by, stanovit optimální úroveň a složení odměn vysokých manažerů”.

Autor bere po letech i “mýtus heroického individuálního podnikatele”: “Efektivní podnikání přestalo být čistě individuální záležitostí nejpozději v minulém století, pokud vůbec někdy takovým bylo. V současnosti je jen malý počet společností řízen charismatickými vizionáři, jako je Edison nebo Gates, většinou jsou to spíše profesionální manažeři…Kolektivnost podnikání v bohatých zemích se vysoce zvýšila i na úrovni firmy…Prosperitu státu dnes daleko zásadněji ovlivňuje kolektivní schopnost vytvořit a řídit výkonné organizace a instituce než hnací síla nebo i talent jeho jednotlivých členů.”

Navzdory jinému stereotypu platí, že “v chudých zemích jsou lidé podnikavější než v bohatých”. Musí “být velmi podnikaví už jen proto, aby přežili”. Všechny “chudé země nejsou chudé proto, že by jim scházela podnikavá energie na individuální úrovni, ale proto, že nemají výrobní technologie a rozvinuté společenské organizace, zejména moderní firmy”.

Jiný z kánonů, disponujících agilním fanklubem, míní: “Kdyby se vláda, která má nedostatečné informace, snažila aktérům na trhu bránit v činnosti, kterou považují za ziskovou, nebo je nutila dělat věci, které nechtějí, byla by to od ní opovážlivost.” Ha-Joon Chang kontruje neotřele: “Není jisté, že lidé musí vědět, co dělají, protože naše schopnost porozumět i jen záležitostmi, které se nás přímo týkají, je omezená – řečeno odbornou hantýrkou, naše racionalita je ´omezená´ (bounded).” A volí drastický případ: ekonomů Roberta Mertona a Myrona Scholese, kteří – třebaže “v roce 1997 obdrželi Nobelovou cenu za ekonomii za ´novou metodu určení hodnoty finančních derivátů´” – přivedli už rok nato “na pokraj bankrotu významný hedgeový fond Long-Term Capital Management (LTCM). Když držitelé Nobelovy ceny za ekonomii, elitní bankéři, ambiciózní manažeři fondů, prestižní univerzity i ty nejchytřejší proslulé osobnosti ukázali, že nechápou, co dělají, jak můžeme přijmout takové ekonomické teorie, které předpokládají, že lidé jsou zcela racionální? Závěr je, že jednoduše nejsme dost chytří na to, abychom nechali trh na pokoji…Vládní regulace často fungují, zejména v komplexních oblastech, jako jsou moderní finanční trhy, nikoli proto, že by vláda měla lepší znalosti, ale protože omezují možnosti volby, a tudíž složitost problémů, čímž snižují možnost, že by se věci mohly pokazit.”

Na tapetě je i fetiš “znalostní ekonomiky” (“znalostí jako hlavního zdroje bohatství” a “vzdělání, zejména toho vyššího, coby zásadní podmínky prosperity”). Autor to vidí jinak: “Existuje nápadně málo důkazů dokládajících, že by rozsáhlejší vzdělání vedlo k větší prosperitě země. Zavádějící je také názor, že vzestup znalostní ekonomiky radikálně zvýšil důležitost vzdělání. Především je problematická sama myšlenka znalostní ekonomiky, neboť znalosti byly hlavním zdrojem bohatství vždycky. Navíc se zvyšující se deindustrializací a mechanizací možná dokonce u většiny zaměstnání v bohatých zemích došlo ke snížení objemu potřebných znalostí…Prosperita země nezávisí na vzdělanosti jednotlivců, ale na schopnosti státu organizovat tyto jednotlivce do podniků s vysokou produktivitou.”

Šťavnatou ilustrací je “švýcarský paradox”: právě tato země “má ze všech bohatých států překvapivě nejnižší – vlastně zdaleka nejnižší – podíl vysokoškolského studentstva; do počátku devadesátých let to byla pouze zhruba jedna třetina průměru jiných bohatých zemí”.

Taranem bere autor i další chytlavý slogan. Sám ho razí přesně opačně, než zní: ”Co je dobré pro General Motors, nemusí být nutně dobré pro Spojené státy.” Už “Karel Marx popisoval vládní restrikce svobody podnikání ve společném zájmu kapitalistické třídy jako jednání ´výkonného výboru buržoazie´. Nemusíte však být marxisté, abyste viděli, že regulace omezující svobodu jednotlivých firem mohou podpořit společný zájem celého podnikatelského sektoru, nemluvě o státu jako celku. Mnohé pomáhají zachovat společnou zásobárnu zdrojů, kterou sdílejí všechny firmy, zatímco jiné pomáhají podnikání tím, že přimějí firmy dělat věci, které zvýší jejich dlouhodobou produktivitu.”

Škraboška padá i další z liberálních pověr: “Rovnost příležitostí je jen výchozím bodem spravedlivé společnosti. Sama o sobě nestačí. Samozřejmě, že za lepší výkon by jedinci měli být odměňováni, otázka však je, zda skutečně všichni soupeří za totožných podmínek. Pokud dítě nedosahuje ve škole dobrých výkonů, protože má hlad a nedokáže se ve třídě soustředit, nemůžeme říci, že neprospívá proto, že je skutečně méně schopné. Férového soupeření dosáhneme, jen když dítě bude mít dost jídla – doma díky sociální podpoře a ve škole díky programu bezplatných školních obědů. Dokud nebude dosaženo určité rovnosti podmínek, rovné příležitosti nemají skutečný smysl.” Sama “rovnost příležitostí nemusí být fér”.

Jiná módní floskule míní, že “sociální stát se objevil proto, že chudí lidé toužili po lepším životě, kdy budou bohatí muset platit změny, jež tržní síly neustále vyžadují”. Opačně to vidí i profesor Cambridge: “Dobře nastavený sociální stát může svým občanům dodávat sebedůvěru k tomu, aby se nebáli riskovat ohledně zaměstnání a byli vice přístupní změnám…Proto také evropské země s největším sociálním státem, jako je Švédsko, Norsko a Finsko, dokázaly růst rychleji než USA.”

Z hlavy zpět na nohy se vrací i jedno z ústředních témat. Už titulkem: “Efektivitu finančních trhů je třeba snížit, ne zvýšit”. Protože “finanční aktiva” – jakkoli to bez nich samozřejmě nejde - ”jsou pro svou likviditu pro zbytek ekonomiky potenciálně škodlivá”. Zatímco “postavit továrnu trvá přinejmenším několik měsíců, pokud ne spíše let”, “finanční aktiva lze přemístit a přeskupit během několika minut, ne-li sekund”. Finanční kapitál je “netrpělivý a usiluje o krátkodobé zisky”. Už tím “vytváří ekonomickou nestabilitu”, protože “světem cestuje rychle a ´iracionálními´ způsoby”. Právě “to ovšem vede v dlouhodobém horizontu k slabému růstu produktivity, protože kvůli uspokojování krátkodobého kapitálu dochází k omezení dlouhodobých investic. Takže právě proto, že finance dokážou tak efektivně reagovat na proměnlivé příležitosti k výdělku, mohou být pro zbytek ekonomiky škodlivé.”

Troufalou herezí neskrblí ani atak na poslední z 23 článků talmudu, devastujícího svět – o neskonalé a ničím nenahraditelné “kompetenci” ekonomů, odkojených tržní mantrou: “Dobrá ekonomická opatření nevyžadují dobré ekonomy. Ekonomiku mohou s velkým úspěchem řídit lidé, kteří vůbec nejsou ekonomové. Ekonomickou politiku v Japonsku a (v menší míře v Jižní Koreji) během ´zázračných´ let řídili právníci. Na Tchajwanu a v Číně řídili ekonomickou politiku inženýři. To dokazuje, že ekonomický úspěch nevyžaduje činitele dobře znalé ekonomie – zejména ne té volnotržní. Vždyť zvyšující se vliv volnotržní ekonomie během posledních tří desetiletí měl za následek celosvětově špatné fungování ekonomiky – nižší ekonomický růst, větší ekonomickou nestabilitu, zvýšenou nerovnost, nakonec vrcholící katastrofou globální finanční krize rou 2008. Potřebujeme-li ekonomii, pak jinou než tu volnotržní.”

I “možným vysvětlením východoasijské zkušenosti je, že ti, kdo řídí ekonomickou politiku, potřebují spíš obecnou inteligenci než specializované ekonomické znalosti. John Kenneth Galbraith, nejduchaplnější ze všech ekonomů, jistě přeháněl, když řekl, že ´ekonomie je nesmírně užitečná jako zaměstnání pro ekonomy´, ale možná nebyl zas tak daleko od pravdy. Nezdá se, že by ekonomie byla ve skutečném světě nějak podstatná pro řízení ekonomiky. Ve skutečnosti je to ještě horší. Existují důvody se domnívat, že ekonomie může ekonomice jednoznačně škodit.”

“Ekonomičtí činitelé” v zemích, jež dosáhly skutečných rozvojových průlomů – ve východní Asii i leckde jinde – “sice nebyli vzděláním ekonomové, leccos však v tomto oboru znali. Přinejmenším do 70. let to ovšem povětšinou nebyla volnotržní ekonomie. Pravděpodobně to byla ekonomie Karla Marxe, Friedricha Lista, Josepha Schumpetera, Nicholase Kaldora a Alberta Hirschmana. Tito ekonomové zastávali radikálně odlišná politická stanoviska (vedoucí od krajně pravicového Lista ke krajně levicovému Marxovi). Mezi jejich ekonomickým učením nicméně existovala shoda.” Tkvěla v poznání, že rozvoj závisí na “dlouhodobých investicích a technologických inovacích, jež transformují výrobní struktury, a ne pouhém rozšiřování existujících struktur, jako když se nafukuje balón…Kdyby se východoasijské země, a samozřejmě většina bohatých zemí v Evropě a Severní Americe před nimi, řídily principy ekonomie volného trhu, nerozvinuly by se jejich ekonomiky v takovém měřítku.”

Talmud “konce dějin” už griluje i profesor Cambridge.

Vyšlo na StřípkyZeSvěta.cz

O knihe sa dočítate aj v Kniháreň - december

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984