Reklama
Reklama

Exteligence a deontologie

Esej o bázni a haně
Počet zobrazení: 1888

slon_1.jpg

Jazyk/terminologie moderní deontologie vychází z názvosloví klasické etiky a raně středověké morálky, přičemž tuto historickou terminologickou bázi rozšiřuje a uvádí ji do nových interpretačních kontextů, také, ne-li zejména, ve vztahu k aktuální legislativě a právnímu povědomí průmyslově-podnikatelské současnosti autora deontologického konceptu Jeremy Benthama (1748-1832). Dnes je deontologie quasi etickou interpretací práva na úrovni 21. století. Bentham se snažil deontologickými pravidly uspořádat divoké, nelidsky kruté liberální podnikání v období prvotní akumulace kapitálu, jak tento nelibý a nehumánní stav nazval kdysi Karl Marx. ––– Deontologie (řecky tó déón = co být) je nauka zdůvodňující – exaktně ve vztahu k aktuální legislativě a k aktuálním normám dané profese/profesí – příslušná pravidla profesionálního chování. Nezaměřuje se na kategorie, pojmy a zobecnění, nýbrž na fakta. V této novější podobě se pak stává moderní náhradou tzv. etiky – pragmatickou disciplínou. Bentham užil prvně tohoto termínu ve svém posledním díle Deontology or the Science of Morality (1834), kde se tento významný teoretik liberalismu pokusil vymezit, na pomezí práva a ekonomie, závazná pravidla, určující profesionálně ušlechtilý (angl. virtue) přístup a/ k podnikání a b/ k respektování zákonů jako svého druhu „sdružení zájmů a povinností“ (Bentham). Deontologie je pak „naukou o tom, co je správné nebo vhodné; a je speciálně aplikována na oblast morálky nebo na ta odvětví lidské činnosti, která nejsou předmětem veřejných právních předpisů. Je uměním přiměřených činů; jako věda pak poznáním, co je, při jakékoliv příležitosti, právě vhodné udělat“. (Bentham 1834)

Proč deontologie? Nuže proto, neboť už na začátku 19. století byla slova jako morálka či etika prázdnými bublinami, se kterými si až dodnes, jako s míčky, pohrávají velké politické děti. Proto i sama »etika«, na rozdíl od (historicky mnohem mladší) morálky, se pak profiluje – zejména v posledních desetiletích – jako deontologický kulturní zdroj principů formování profesních identit novinářů, lékařů, právníků a jiných profesí; jinými slovy: Jako jakási gramatika pro formulování profesního, – už ne vyčpělého etického (!) – nýbrž deontologického kodexu (novinářského, lékařského, právnického a podobně). ––– Ian Steward popisuje deontologické principy, jako přírodní/kosmologické energie, na přírodovědných/matematických základech. Je biolog a vytváří síť možných – kosmologických – daností či vlastností eventuálních inteligentních bytostí na jiných planetách, podobných naší, což není možné vyloučit (avšak v dané chvíli ani potvrdit). Píše, parafrázujíc amerického biologa Johna Cohena:

Cohen rozlišuje dva typy, kterým říká univerzálnost a lokálnost. Pět prstů na ruce je lokálnost, ale výrůstky, které mohou ovládat předměty, jsou univerzálnost. Křídla pokrytá peřím jsou lokálnost, ale schopnost létat ve vzduchu je univerzálnost. Sedmikrásky jsou lokálnost, ale fotosyntéza – získávání energie ze světla – je univerzálnost. Výraz »univerzálnost« neznamená, že takoví tvorové existují všude, dokonce ani nemusí být na každé vhodné planetě. Například k létání je třeba atmosféra, ale neočekáváme, že na každé planetě s atmosférou jsou létající tvorové. Univerzálnost jsou znaky, které se mohou s velkou pravděpodobností vyvinout i v jiných vhodných světech. Lokálnosti jsou naproti tomu náhody, které jinde neočekáváme. […] Test univerzálnosti pomocí ověřování »mnohokrát opakovaného vývoje« je úzce spojen s konkrétní evoluční historií Země. Podle této definice je inteligence univerzálnost. Vyvinula se jak u chobotnic a strašků kudlankových, tak u savců. Zdá se však, že inteligence lidské úrovně, kterou spolu s Cohenem nazýváme exteligence, schopnost ukládat vně sebe kulturní kapitál a znalosti v široce přístupné podobě, se na Zemi vyvinul pouze jednou. Delfíni jsou chytří, ale nemají knihovny. Exteligence tedy evolučním testem univerzálnosti neprojde. […] Měli bychom tedy svoji definici rozšířit a nahradit ji teoretičtější verzí. Lokálnost je specifický znak, který zřejmé vznikl náhodou [přesněji »arbitrárně«, jestliže se opřeme o sémiologickou terminologii Ferdinanda de Saussure – P. V,] a není pravděpodobné, že by se při opakování evoluce na Zemi vyskytl znovu ve stejné podobě. Univerzálnost je obecný znak, který se může projevit mnoha různými způsoby, poskytuje jasnou vývojovou výhodu a pravděpodobně by se objevil znovu, kdyby se evoluci spustila znovu a proběhla podruhé.

Využijme to jako deontologickou analogii. Je zřejmé, že exteligence není je zdrojem „kulturního kapitálu“, ale také dynamikou vývoje mravních představ o světě– od antického pluralismu, přes patristickou morálku, až po dnešní mravně difuzní a nábožensko-etickými normami válečně rozdělený svět. ––– Zde je na místě otázka, co bylo společné a co rozdílné ve strukturách exteligence nacistického Německa (tzv. Třetí říše)1 a bolševického Ruska (tzv. ZSSR).2  ––– Proč vznikla II. světová válka? Šlo jen (jak, že, i dnes) o suroviny a lidské zdroje na sovětském území, nebo také – ne-li především – o srážku dvou pseudomorálek, dvou patologických forem exteligence?… ––– Nezmýlíme se zřejmě, když řekneme, že jedno bylo – interaktivně/dialekticky – podmíněno druhým. Zacitujme stručný nacistický mravní kodex, jenž má formu jakési podivné modlitby:

Věřím v sílu zrajících klasů, věřím v práci rolníka, orajícího zem. Věřím v předky tohoto rolníka. Věřím ve svého nepřítele.

Na první pohled – kdybychom neznali celkový kontext nacistické ideologie – není této víře co vytknout. Podobně – na první pohled ušlechtile – je formulován Etický kodex budovatele komunizmu – soustava mravních norem vypracovaná v poválečném období státem v tzv. lidově-demokratickém neboli socialistickém zřízení, propojena na dobové ústavní právo (tzv. vedoucí úloha komunistické strany) a vládní i kulturně-vzdělanostní doktrínu, „historický materializmus“ (V. I. Lenin), podle kterého historický vývin nezvratně směřuje k tzv. spravedlivé beztřídní společnosti. Tedy formálně, při zběžném pohledu kultivovaný spinozovsko-stoický typ etiky jako poznané nutnosti, obsahově však z dnešního hlediska problematický pro a) totalitní typ vlády, kterou ospravedlňoval, a b) neschopnost komunistického establishmentu i samého plánovaného hospodářství konkurovat trhovým mechanismům západních ekonomik. (Žel, většina tehdejších soudruhů z toho vyvodila, že po velkém vítězství revoluce už stačí jen čekat na ten zázrak a točili palci na rukou mlýnky.) »Kodex« proto v praxi působil jen jako oficiózní zdůvodnění systému moci tzv. diktatury proletariátu a dodržoval se – jestli vůbec – jen v propojení na její právní systém. ––– Jonathan Haidt uvádí zajímavý metaforický paradox, zajímavý i v uvedeném kontextu:

Mysl je rozdělena na dvě části. Jedna se podobá slonu (automatické procesy), druhá jezdci (řízené procesy) na jeho hřbetě. Jezdec se vyvinul proto, aby sloužil slonovi. Jezdce v roli slonova služebníka můžete pozorovat například ve chvílích, kdy se lidé ocitají ve stavu mravního ochromení. Zmocňují se jich silné podvědomé pocity, které jim říkají, co je dobře a co špatně, a dělají, co mohou, aby si tyto pocity dodatečně zdůvodnili. Žel, i v případě, že snahy služebníka (rozumové úvahy) neustále vycházejí naprázdno, pán (intuice) svůj úsudek nezmění.

Přeložme tyto metafory do pragmatického jazyka: Je zde řeč o racionalizaci psychické, což je tzv. obranný mechanismus, způsob jak sám sebe logicky obelhat, když slon neposlouchá nebo nedosahuje kýžené výkony. Slon přitom není součástí jednotlivce, ale představuje společenské tělo – kulturně-civilizační epiorganismus etnika či lidstva (což je nyní, v dnešní hrubě, často násilně, globalizované světové populaci také velice důležitá položka). „Ochromen í mravního chování“, mravní panika vzniká ze sociální dezorientace, způsobené takovými a podobnými násilenstvími (dnes zejména masmediálními). Skutečně jsme povinni býti takovýmto způsobem slušní a poslušni? Určitě ne, ó, Múzo Mepromene, patronko tragédie!

x  x x

 (1) Přitom historicky chybí Druhá říše, kterou Fridrich Barbarossa nevybudoval, neboť byl spadnut z koně v brnění, když brodil rozvodněnou řekou Salef v dnešní Anatolii, cestou na Jeruzalém v období II. křížové výpravy.
(2) ZSSR – umělé soustátí vytvořené revolučním terorem po roce 1918 a zločineckými praktikami stalinského vedení po skončení občanské války r. 1921.
Bentham, J. (1834) Deontology or the Science on Morality. London: John Bowring 1834
HAIDT, J. Morálka lidské mysli. Praha: dybbuk 2013, s. 79
Steward, I. Matematika života – odkrývání tajemství bytí. Praha: Academia 2014, s- 335-337

Autor je docentem dějin a teorie masmédií na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Priemer: 4.4 (7 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Najčítanejšie

Reklama
Reklama
Reklama