Evropa před válkou

Úsporná opatření jako lék na ekonomickou krizi selhávají a ani jiné postupy nejsou jisté. Cesta k prosperitě se tak může změnit v přitakání válce.

Není od věci občas přemýšlet o možnosti války ještě v jiných souvislostech, než je Ukrajina a Putin. Rok před vypuknutím první světové války napsala Rosa Luxemburgová v Akumulaci kapitálu, že militarismus a válka jsou výtečným prostředkem, jak kapitalismus aspoň na čas dostat z potíží a obnovit hospodářský růst. Po sto letech se k nám její lekce vrací v nečekané podobě. Otázka zní: je ekonomická krize Evropské unie za námi, nebo je naopak tak odolná vůči všem ozdravným strategiím, že militarismus a válka se nakonec stanou jediným ekonomickým řešením?

Obnova se nekoná

Na začátku ekonomické krize Evropská komise hýřila optimismem a téměř levicovou rétorikou. V Plánu evropské hospodářské obnovy z konce roku 2008 se dočteme: „Současná ekonomická krize představuje další příležitost, aby Evropa prokázala, že slouží nejlépe svým občanům, když přijímá konkrétní opatření. Evropa může přispět ke změně. V obtížném období se často cítíme bezmocní. Evropa však bezmocná není (…) Evropa, která bude připravena přijmout rychlá, odvážná, ambiciózní a dobře zacílená opatření, bude schopna tento pokles zastavit a zvrátit. Všichni jsme na jedné lodi (…) Hlavní zásadou tohoto plánu je solidarita a sociální spravedlnost. V těžkém období musí být naše akce namířena na pomoc těm, kteří ji potřebují. Čili na ochranu pracovních míst prostřednictvím opatření v oblasti sociálního zabezpečení.“

Téměř všichni evropští politici a ekonomové dnes přiznávají, že růst je potřebnější než úsporná opatření, ale nikdo netuší, jak vyvolat růst.

A jaké jsou výsledky? Celkové zadlužení všech členských zemí Evropské unie v roce 2007 činilo 59 procent, v roce 2013 to bylo 87 procent. HDP od roku 2008 osciluje kolem nuly, v roce 2013 to bylo jedno promile. Nezaměstnanost se v roce 2007 pohybovala kolem sedmi procent, v první polovině roku 2014 byla téměř dvanáctiprocentní. Klesá důvěra v projekt evropské integrace. Podíl lidí příznivě nakloněných Unii se od roku 2007 snížil z 68 procent na 46 procent v roce 2013. Pouze 29 procent lidí věří, že evropská integrace posílila ekonomiku jejich země. A jen 17 procent lidí se kloní k názoru, že snižování veřejného dluhu by mělo být hlavní prioritou vlády. Jediným nástrojem v boji s ekonomickou krizí se stala úsporná opatření, která se nejvíce dotýkají práv pracujících a sociálních výdobytků. Evropské země prosazují reformy pracovního práva, které mají snížit náklady na pracovní sílu a sociální výdaje. Tyto reformy spočívají ve snížení minimální mzdy, zmrazení výplat, krácení penzí, zvyšování věku odchodu do důchodu, snadnějším propouštění, rozšíření částečných úvazků a dočasných zaměstnání.

Ekonomické zotavení nenastává: zadlužení roste a ekonomika stagnuje. Zotavením se nemohou pochlubit ani země, které jsou v úsporných opatřeních nejdůraznější. Finsko postihla recese s takzvaným trojitým dnem („triple-dip“ znamená, že ekonomika třikrát za sebou po krátkém oživení upadne do recese). Velká Británie se recesi vyhnula jen s obtížemi, Itálie zaznamenala navzdory všem škrtům další růst zadlužení. Německo je jediná země, která vykazuje známky jistého oživení, ale zde jsou úsporná opatření kompenzována pobídkami, které ostatní země nezavedly, jako je financování výdajů na infrastrukturu nebo zavedení dotované péče o děti. Kde jsou důkazy o účinnosti úsporných opatření? Důkazy prostě chybí.

Jak vyvolat růst?

Poslední dobou přibývá kritiků úsporných opatření. Dokonce i předseda Evropské komise José Manuel Barroso se nechal slyšet, že úsporná politika je sice správná, ale již dosáhla svých hranic. A francouzský ministr financí Pierre Moscovici prohlásil: „Jsme svědky konce dogmatu úsporných opatření.“ Komické je tvrzení OECD, že úsporné programy Evropské unie účinkují, protože umožní stabilizovat poměr zadlužení vůči DPH do roku 2030. I kdyby tomu tak bylo, úsporná opatření budou mít povahu náboženské víry: lidé musí nejprve uvěřit, že odříkání a oběti jednou přinesou dobro, aniž víme jak.

Téměř všichni evropští politici a ekonomové dnes přiznávají, že růst je potřebnější než úsporná opatření, ale nikdo netuší, jak vyvolat růst. Země, které čerpají z Evropského stabilizačního mechanismu, nemají šanci použít ekonomických pobídek, protože by je musely schválit věřitelské země, které samy balancují na pokraji dluhové pasti. Nikde není zdroj, z něhož by do zadlužené ekonomiky proudily další peníze, aniž by tím vznikl závazek oddlužení. Ekonomický růst a oddlužení jsou dva neslučitelné imperativy. Nadále však vládne imperativ oddlužení a úsporných opatření. Neexistuje totiž reálná alternativa, která by je nahradila. Jak přiznává irský ministr financí Brian Hayes: „Lidé předstírají, že k fiskální korekci existuje alternativa, ale ona neexistuje.“ Tento výrok bychom neměli chápat jako variantu známého výroku Margaret Thatcherové, že alternativa neexistuje. Situace se změnila. Thatcherová věřila, že její reformy jsou jedinou cestou, jak zachránit ekonomiku. Výrok „Neexistuje alternativa“ je dnes projevem bezmoci vůči ekonomické krizi.

Současná krize je o to horší, že po ztroskotání Plánu evropské hospodářské obnovy již není žádný záložní záchranný plán. Když probereme hlavní hospodářské politiky 20. století, zbývá ještě fašismus, nacismus a komunismus. První dvě politiky se podobají keynesiánství. Jsou to investiční hospodářské politiky, které posilují státní regulaci kapitalistické ekonomiky. Byly by na tom podobně jako dnešní keynesiánské návrhy: nikde neobjeví zdroj financí, který nebude požadovat oddlužení. Komunistická cesta je stále zablokovaná. Jsou tu sice modely postkapitalistické ekonomiky, ale ty jsou zatím politicky neživotné. I když jsou radikálně odlišné od reality v takzvaných komunistických zemích, nepůsobí jako východisko. Teoreticky jsou přesvědčivé, ale v daném okamžiku je nelze uskutečnit, neboť neexistuje vlivné hnutí, které by je prosazovalo.

Postmodernistická válka

Ať už jsme neoliberálové, keynesiánci, socialisté, komunisté nebo fašisté, všichni jsme ve stejné patové situaci. Pokud nebudeme dělat nic, současná ekonomická tendence (zadlužování, ekonomická stagnace, zvětšování nezaměstnanosti) bude pokračovat až k nějakému blíže neurčitelnému limitu. Jestliže tuto tendenci chceme zvrátit, momentálně není žádné řešení (pravicové, levicové, technokratické, ale ani radikálně pravicové nebo radikálně levicové), které by mělo naději na úspěch. Zkrátka, vládnoucí neoliberální řád není schopen krizi překonat a schůdné alternativy momentálně neexistují.

Bankrot všech dosavadních řešení i všech alternativ vytváří nebezpečnou situaci, v níž může nastat podobný obrat veřejného mínění jako těsně před vyhlášením první světové války. Dlouhou dobu se válka jevila jako barbarství, které se odehrává někde na okrajích osvícené Evropy. Převládal pocit, že éra rozumu a pokroku bude pokračovat donekonečna. Během několika týdnů v létě 1914 se étos rozumu a pokroku proměnil v étos války. Podobná proměna hrozí i dnes. Ironií dějin je, že étos války se vynořuje právě v postmoderní a multikulturní Evropě. Vzniká zcela nečekané spojení, které donedávna bylo čirou absurditou: postmodernistická válka.

Autor je filosof.

Vyšlo na A2larm 2. 10. 2014