Reklama
Reklama

Eurasijská orientace Evropské unie

Počet zobrazení: 1859

Obchodní válka, kterou nastartovaly Spojené státy vůči Evropské unii, otevírá dlouhodobě skrývanou otázku: jaká je povaha a funkce euroatlantického partnerství? Co znamená vyčítavá otázka Donalda Trumpa „k čemu je NATO, pokud Německo platí Rusku miliardy dolarů za plyn a energii“? Podle amerického prezidenta Němci „chtějí být chráněni před Ruskem, kterému dávají miliardy dolarů“. Problémem není představa USA, že se Německo či Evropané cítí ohroženi Ruskem. Tuto skutečnost by bylo třeba nejdřív prokázat s tím, že zájmy určitých skupin by neměly být vydávány za názor většiny Němců či Evropanů. Problém Trumpova sdělení je jinde: ve Washingtonu se domnívají, že vojenská disciplína z Aliance by se měla promítnout i do obchodních vztahů Spojených států a Evropské unie. Unie by měla obětovat obchodní efektivnost i zisk na oltář vojenského spojenectví s USA.

Odpovídá toto zájmům Evropské unie? Má se strategie budoucího rozvoje Unie opírat o militarizovanou euroatlantickou vizi, nebo je pro ni výhodnější orientace na euroatlantickou spolupráci?
 

I.
 

Naplňování politiky America First! nalezlo v posledních dnech nový výraz v Trumpově pohledu na transatlantické vztahy. Popravdě řečeno jde ale pouze o starší geopolitickou šablonu promítnutou do ekonomických zájmů. V obecném strategickém kontextu o tom koncem minulého století psal například Zbigniew Brzezinski, skvělý politolog a bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti amerického prezidenta Jimmyho Cartera, v knize „Velká šachovnice“ s nedoceněným podtitulkem „K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha“. Snad nejfrekventovanějším slovním spojením v této knize je „geopolitický pluralismus“. Stojí za to připomenout si Brzezinského strategickou vizi delším citátem: „V prvním, nejkratším období bude v americkém zájmu maximální upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie. Což znamená důraz na manévrování a ovládání ve snaze předejít vzniku nepřátelských koalic, jež by nakonec začaly ohrožovat americký primát – a to pomíjíme nepříliš pravděpodobnou variantu, že by tak učinil nějaký konkrétní stát takříkajíc na vlastní pěst.“[1]

Pěstování „geopolitického pluralismu“ je eufemismus zakrývající udržování, prohlubování a rozvíjení nesvárů v Eurasii, což by měl být nástroj k udržení nadvlády USA. Třeba pěstování nevraživosti mezi Německem a Ruskem či Ukrajinou a Ruskem, nebo rozbrojů Saúdské Arábie s Íránem. Jedná se o amerikanizaci klasické britské politiky, která vždy usilovala o to, aby se kontinentální Evropa nesjednotila, protože vůči takové síle by byla Velká Británie malá. Podaří-li se dnes udržovat různice mezi státy Eurasie, výsledná atmosféra mimo jiné umožní přítomnost amerických vojsk v Evropě. Udrží se tak bezpečnostní kontrola USA nad západní a střední Evropou a oddělí se část evropského subkontinentu od jiných mocenských center Eurasie.

První konceptuální protiváhou Brzezinského představ geopolitického pluralismu byla vize multipolarity a „strategického trojúhelníku“, kterou koncem devadesátých let zformuloval Jevgenij Primakov – vynikající vědec, posléze v dobách Borise Jelcina postupně šéf ruské rozvědky, ministr zahraničí a předseda vlády Ruské federace. Jeho představa spojenectví Moskvy – Pekingu – Dillí jako protiváhy Washingtonu ale byla předčasná a opírala se o malý mocenský potenciál jelcinovského Ruska. Primakov předběhl dobu. Útočná politika Západu si však vynutila větší bezpečnostní a ekonomickou spolupráci zmíněných zemí, která se nově opřela o skutečně mocného iniciátora: v roce 2001 Čína a Rusko spolu se čtyřmi středoasijskými republikami založily Šanghajskou organizaci spolupráce, ke které se loni připojily Indie a Pákistán; od roku 2012 mezi pozorovatele patří Írán.
 

II.
 

Nevybíravé útoky Bílého domu na Německo v souvislosti se stavbou plynovodu Severní proud 2 či zavádění nových celních bariér vůči evropskému zboží ukazují, že obchodně-ekonomická spolupráce Evropské unie s USA, která se opírá o efektivitu, nepotřebuje žádné mimořádné ošetřování – v této fázi by ke zklidnění stačilo dodržovat globální pravidla Světové obchodní organizace, případně tato pravidla zdokonalovat. Unijní Brusel se bude muset učit vymáhat jejich plnění, a to i prostřednictvím amerických soudů. To ovšem znamená, že se musí zastavit stále větší institucionální propojování Evropské unie a NATO.

Severoatlantická aliance, stejně jako každý jiný vojenský pakt, zákonitě upřednostňuje zájmy nejsilnějšího partnera. Když prezident Charles de Gaulle chtěl záruky bezpečnosti své země bez závislosti na prioritách Washingtonu, musel je hledat mimo alianční pravidla – a Francie v roce 1966 na tři dekády vystoupila z vojenských struktur NATO. Je jasné, že vojensko-civilní úředníci centrály NATO a civilní úředníci Evropské unie mají odlišné subkultury. Stále větší propojování NATO/EU však vede k prolínání subkultur těchto institucí, a v uvažování úředníků Evropské unie blokuje samostatné soudy o ekonomické efektivitě. V unijní centrále úředníci přebírají alianční geopolitické stereotypy myšlení a podřizují civilní politické analýzy vojenským přáním. Také v uvažování politických představitelů NATO/EU, což jsou u 21 členských států titíž lidé, vede sbližování NATO/EU k militarizaci politického uvažování.

Politika America First! ale staví před Evropskou unii úkol přehodnotit svoji vizi budoucnosti. Washington postavil peníze nad společné hodnoty. Potřebuje disciplinovanou Evropu, která se stane větším zdrojem zisků pro USA. Děje se tak v situaci, kdy je zřejmé, že neselhala jen realizace Lisabonské strategie z roku 2000, ale také strategie Evropa 2020 z roku 2010. Příčinou tohoto selhání byla především neschopnost unijních státníků, ale také faktická nemožnost tyto strategie naplnit, protože chybí nástroje k potřebnému ovlivňování unijních procesů. Evropská unie zaostává v ekonomické dynamice za takovými celky budoucnosti, jakým je především Čína. Ukazuje se, že čím více se Spojené státy starají pouze o své partikulární zájmy a ořezávají svou roli v podílu na globálním řízení, tím více narůstá odpovědnost Číny. Je zřejmé, že se Čína stává ekonomickou říší středu, a tudíž i stále významnějším geopolitickým centrem.

Netřeba fňukat, byť se naplňují předpovědi, že na konci století bude co do velikosti hrubého domácího produktu umístění Evropy až za Čínou, USA a Indií. Spojené státy na tuto situaci reagují dvojím způsobem. Dnes je viditelnější zvýšení sebestřednosti v politicko-ekonomickém jednání Washingtonu, přeměna USA v jedinou prioritu. Druhý proces probíhá déle a je méně viditelný: Asie se pro USA stává důležitějším ekonomickým i vojenským regionem než Evropa. Pro ilustraci vztahu Spojených států k Evropě a Asii tabulka přináší oficiální údaje o loňském zahraničním obchodu USA s těmito regiony v dolarech (na číslech je patrná i pasivní obchodní bilance) a počet vojáků USA rozmístěných v těchto oblastech v březnu letošního roku. Ovšem i pro Německo byla loni Čína významnějším zahraničně-obchodním parterem než USA.

krejci_o_tabulka.png

III.
 

Vladimír Putin kdysi prohlásil, že je třeba „nabrat čínský vítr do ruských plachet“. Po letech se to – mimo jiné díky západním sankcím – začíná Rusku dařit. Evropa by se měla poučit, a dokud není schopna vytvořit vlastní realistický program pozitivní budoucnosti a uskutečnit ho, připojit se ke vznikajícím eurasijským projektům, a to včetně iniciativy pásu a stezky. Není to snadné, protože nenávistná protiruská a protičínská propaganda vytváří v hlavách lidí obtížně odstranitelnou psychickou železnou oponu. Je to ale možné.

Evropská unie se musí zbavit atlantocentrického vnímání světa a účelové sekuritizace ekonomiky. Je nutné přestat uvažovat v kategoriích zastaralé geopolitiky. Unijní politika potřebuje nové paradigma. Eurasie je trh s přibližně 5,3 miliardami lidí, zatímco atlantický svět definovaný jako NATO má 932,6 milionů obyvatel.  Nadějná budoucnost Evropy není ve spoléhání se na USA, ale ve větším důrazu na Eurasii – samozřejmě při rovnoprávné spolupráci se Severní Amerikou. Nová eurasijská politika je jediným řešení na problémy Evropské unie.

 Odkazy:

[1]  Brzezinski, Zbigniew: Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá Fronta, 1999, s. 200 (kurzívou).

(Text vyšiel na webovom časopise !Argument)

Priemer: 4.5 (10 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama