Reklama
Reklama

Dialog o levici a socialismu

Počet zobrazení: 1200

Mám jednoho velmi erudovaného a sympatického známého na Slovensku, se kterým si čas od času vyměníme názory na některé politické a společenské otázky, Musím konstatovat, že se většinou shodneme. Naposledy jsem mu poslal několik řádek týkajících se hodnocení východisek a možných cílů levicové politiky v ČR (viz následující text).

Pokud jde o události ve východní Evropě a v SSSR na konci minulého století, lze obecně říci, že jde o zpětný dějinný pohyb, jehož jádrem byl nezdařený pokus o reformy socialismu v SSSR a následně zrada jeho elit včetně velké části stranické nomenklatury. Jeho základními komponentami bylo odstranění hlavních systémotvorných prvků socialismu, tj. společenského vlastnictví výrobních prostředků, plánovitého rozvoje národního hospodářství, principů přímé a výrobní demokracie nezávislé na stranické pseudorozdílnosti, silného postavení odborů a pracujících vůbec, rozsáhlého sociálního zajištění vylučujícího v zásadě pro naprostou většinu populace pád do neřešitelné sociální situace, aktivní mírotvorná role na mezinárodní scéně.

Nepochybně velkou roli v nastartování toho retardačního pohybu hrál fakt nedokonalého zespolečenštění výrobních prostředků a z toho pramenící nízké úrovně identifikace většiny společnosti se společenským vlastnictvím, a také relativně nízký výkon v některých oblastech ekonomického rozvoje, zejména pokud jde o inovace a vědeckotechnický rozvoj.

Nicméně několik desetiletí restaurace kapitalismu ve východní Evropě prokázalo, že reálný ekonomický rozvoj je nyní redukován pouze na některé vybrané segmenty, ale že nezahrnuje dlouhodobé rozvojové projekty a potřeby, které umožňují udržitelný rozvoj společnosti a lidstva, samozřejmě včetně zajištění přijatelných sociálních podmínek. V tomto smyslu lze říci, že směřování  lidstva do fáze socialismu a komunismu neznamená cestu ke „světlých zítřkům lidstva“, ale prozaičtěji nezbytnou podmínku jeho přežití.

proletari_vsetkych_krajin.jpg

Ilustračná snímka: www.pixabay.com

Ukazuje se totiž, že technický a technologický pokrok v rukou velkokapitálu je rizikovým faktorem pro většinu společnosti, neboť jeho pozitivní aspekty jsou překrývány a umrtvovány tím, že rozhodujícím kritériem a cílovou funkcí jeho fungování je maximalizace zisku. Jakmile jsou společenské procesy podrobeny diktatuře velkokapitálu, pak jsou ihned uplatněny politiky ve smyslu „privatizace zisků a socializace ztrát“, dochází k destrukcím základních společenských mechanismů, k rozvalu a rozkladu společenských struktur, k vytěsnění podstatné části společnosti na periferii, kde není schopna jakkoliv ovlivnit společenský vývoj.

Pokud jde o diskusi, zda bylo možno odvrátit reakční převraty ve východní Evropě v 90. letech minulého století, pak je možné říci, že rozhodujícím faktorem byl negativní vývoj v SSSR. Otázkou je, zda existovala alternativa k tomuto typu kapitulace na socialistický způsob fungování společnosti, Zdá se, že velkou roli v socialistických společnostech hraje formování subjektivního faktoru. Zde je možné uvést příklad Číny a dalších asijských socialistických zemí, ale i např. Kuby, kde se i v relativně nepříznivých objektivních podmínkách podařilo uchovat socialistickou perspektivu. Příklad Číny nám mj. dává i určitou historickou lekci o možnostech společensky produktivní kritiky chyb minulosti, kdy se podařilo vyváženě řešit odkaz Mao Ce-tunga na rozdíl od destruktivní chruščovovské kritiky kultu osobnosti J. V. Stalina. V každém případě se ukazuje, že socialismus a komunismus jsou mnohem více závislé na kvalitě subjektu, což je jeho výhoda i nevýhoda zároveň. Koneckonců už i Marx ve svých tezích o Feuerbachovi zdůraznil, že rolí filozofů (tedy subjektu) je svět měnit, a nejen pasivně vykládat. Zdá se sice, že systémy, které jsou závislé na subjektivních principech, jsou méně stabilní než tzv. spontánní a přirozené mechanismy fungování, nicméně z hlediska dlouhodobé perspektivy lidstva je nezbytné uskutečnit onen přechod z fáze prehistorické do etapy historické, kdy se lidé stanou skutečnými plnohodnotnými subjekty svého vlastního osudu.

Je třeba se oprostit od mytologie o jakýchsi dílčích krocích k socialismu v rámci buržoazně „demokratického“ systému, v našich podmínkách ještě deformovaného totální podřízeností zahraničním, především anglosaským kapitálovým centrům. Pokud nedojde k základní ekonomickosociální transformaci společnosti směrem k zespolečenštění ekonomiky, pokud tuto transformaci nepodpoří většina národa, pokud nebudou mít volební mechanismy reálnou možnost ovlivnit životy lidí a posunout společnost ke skutečným možnostem jejího rozvoje a přežití, pak se společnost bude stále řídit zákony kapitálu. Heslem levice tedy musí být, ač to zní v současnosti poněkud utopicky a absurdně, „za většinu národa“. Naopak skutečnou utopií je nechat se ovlivnit jakýmsi  pseudoliberalismem a komickými výklady o konci dějin. Komunisté a skutečná levice se musí připravit na převzetí moci.

Poznámky od A. Doktorova

Pavle, je to veľmi zaujímavé. Trošku to působí, jako učebnica vedeckého komunizmu. Ale v dobrom. Poviem niekoľko viet, kterými Ťa podporím aj nepodporím.

Neexistuje dokonalé společenské zriadenie. Aj to nebo sa dá celkom dobře pokaziť, všetko je o ľuďoch, hore o anjeloch. Pamätáme sa na roky 50-te, plných politických procesov, udávačov, vlády totálních blbcov, kterých jediná kvalifikácia bola stranícka knižka. Pamätáme sa na monster procesy a popravených nevinných ľudí. Pamätáme si znárodnenie všetkého. Áno, veľké fabriky boli O.K., ale brali aj malému živnostníkovi nástroje a dieľňu. Dodnes nechápem, prečo bol živnostník nepriateľ komunistov.

Privatizácia podnikov bola plná chýb a neodborných zásahov. Zničili sme továreň Jawa, ktorá mohla patriť medzi najlepšie na svete. Najlepšiu karosáreň v Európe sme premenili na výrobcu autobusov. Josef Sodomka, jej majiteľ, bol super konštruktér a priemyselník. Vyhrával všetky výstavy. Bol v base len za to, že vlastnil malú továreň. A karma sa vrátila, komunisti si pozdejšie u Talianov za drahé peniaze objednávali dizajn karosérii, pričom doma si zničili ešte lepšiu firmu, jako tú, od ktorej dizajn kupovali. Aj šéf konštruktér Tatrovky kreslil motor legendárneho Tatraplánu v base. Súdruhovia boli tupí, nevedeli riešiť problém s chladením motora. Ten, kto to vedel, sedel v base. Hanba. Mal tak rád techniku a Tatrovku, že to urobil za väzenskú stravu! Ja by som im nenakreslil ani bodku…

Spoločenské vlastníctvo nenútilo ľudí k usilovnosti. Koľko krát som bol na koberci za to, že som robil viacej, jako moji kolegovia. Že normy kazím, kolektív trhám a iné koniny som si vypočul od námestníka riaditeľa.

Vadilo mi delenie ľudí na dobrých a zlých. Najlepší boli straníci, potom nestraníci a najhorší tí s kádrovými problémami. U mňa brat, ktorý zdrhol do Kanady. Nechcem žiť v takýchto podmienkach, je to skoro jako fašizmus.

Tak, a teraz poďme k tomu lepšiemu. Nakoľko som už starý, tak som si socíka užil dosť. Aj jako občan II. kategórie. A toto sú moje poznatky a názory:

Napriek tomu, že som nemal klimatizované auto, ale Trabanta a Škodovku, žil som šťastne. Neponáhlal som sa, jazdil s otvoreným okienkom. Šťastie nie je v bohatstve, ale v duši, vo vzťahoch. Boli sme si všetci blízki, nezávideli sme si, nemali sme čo.

Neboli veľké rozdiely v bohatstve. Boháč jazdil na Lade a býval v štvorizbáku, chudák mal Trabanta a býval v dvojizbáku. Ale všetci mali autá, všetci bývali, všetci mali dovolenku, niekedy za symbolický poplatok z podniku. Nebolo bezdomovcov, žobrákov. Hanbím sa za ľudí, čo vyberajú smetiaky. Nie za nich, za nás, za spoločnosť, v ktorej žijeme, ktorá toto dopustila. Hanbím sa za neriešenie bezdomovcov. Hanbím sa za ľudí, ktorí nechodia za dovolenku, lebo nemajú na ňu. Je to veľké zlyhanie spoločnosti, ktorá toto dopustila.

Riešenie revolúciou pokladám za neštastie. Pamätám sa na revolúciu v roku 1989! Koľko blbcov vyplavila. Každá revulúcia je príležitosť pre blbcov. Ale kým sa to zistí, čo sú, napáchají veľa škody a veľa ľuďom ublížia. Riešenie vidím v tlaku na sociálne spravodlivú spoločnosť. Áno, prečo neznárodniť obrovské podniky, ktoré naozaj nemajú reálného vlastníka, ale akcionárov. Ale neberte malému podnikateľovi garáž, kde opravuje autá. Nedovoľme generovať také veľké majetkové rozdiely. Dá sa to riešiť progresívnym zdanením. Náš štát zdaňuje najväčšie firmy 25 %, čo je skoro daňový ráj. Ale nehanbí sa zdaňovať minimálnu  mzdu, nakoľko odpočítateľná položka je menšia ako ročná minimálna mzda! Takže zdaňujeme chudákov. Hanba! Prečo nie je zavedená povinnost zamestnávateľa reálne zabezpečiť dovolenku pre zamestnanca a jeho rodinu? Prečo negarantujeme právo na prácu, bývanie, školství a zdravotníctvo? Prečo sme dopustili robiť zo školství a zdravotníctva bezduchý kšeft? Prečo počúvame každú blbosť z parlamentu EU, prečo politici nehája záujmy svojich voličov, ale záujmy veľkých veľmocí? Otázok je veľa pán kolega. Zdá sa mi, že tvoříme rozličné konce prístupu k riešeniu tohoto obrovského problému. Jedno máme však společné. Ide nám o to, aby sa tu lepšie žilo.

Dovětek P. Janíčka:

Neodpustím si malý komentář k myšlenkám svého slovenského kolegy:

Ano, je pravda, že v socialismu docházelo k mnoha různým nedokonalostem, excesům, i zločinům. Ale je třeba rozlišovat, zda jde o věci vyplývající z povahy systému či o záležitosti druhotné a odstranitelné. Dělení lidí na různé kategorie je právě základní charakteristikou kapitalismu a všech třídně rozdělených společností. Vidíme dnes jasně, že tato společnost, která má „plná ústa“ stejných příležitostí a svobod pro všechny, je hluboce rozdělena a mnohem méně sociálně homogenní, než byl (i přes své kádrování) socialismus.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama