Reklama
Reklama

Deset let od Velké recese: bohatí jsou ještě bohatší a dobývání renty jen kvete

Počet zobrazení: 1035

Ilona Švihlíková připomíná desáté výročí vzniku Velké recese a ptá se na to, kolik se toho skutečně změnilo.

Je to už deset let, kdy ve Spojených státech bouchla finanční krize, která se následně rozšířila do celého světa a dostala název Velká recese. Deset let je dostatečně dlouhá doba na to se zamyslet, co se vlastně změnilo. Na rovinu řečeno to nebude moc optimistický obrázek.

Reflexi Velké recese jsme už nabídli zdezde. Oba dva články se zaobírají tím, že se dlouho aplikovaly, resp. stále aplikují zcela choré ekonomické politiky, které situaci jen zhoršovaly (typicky politika austerity, nebo škrtů u nás zosobněná Kalouskem) a tím, že situace se ve skutečných ekonomických fundamentech moc nezlepšila. Obojí má své zásadní důvody.

kriza_clipart.jpg

Velkou recesi jsem důkladně rozebírala hned ve dvou svých knihách (Globalizace a krize, Přelom), důvody toho, proč se toho změnilo tak málo se dají najít v té poslední (Kapitalismus, socialismus a budoucnost).

Mainstreamový proud nemá ještě ukotveno, proč vlastně krize vznikla. Neoliberální křídlo (viz u nás Vladimír Goldman Sachs Dlouhý) tvrdí, že za to může nadměrná spotřeba, v překladu „lůza si žila nad poměry.“ Oblíbené je vysvětlení, že „selhal“ finanční trh (často vysvětlováno důvody finanční esoteriky), nebo dokonce tím, že finanční sektor byl příliš chamtivý. Což je v kapitalismus rentiérského stádia skutečně pozoruhodná výtka.

Za celých těch deset let nemusím měnit nic na tom, co jsem napsala v Globalizaci a krizi: krize měla kořeny v reálné ekonomice, ve finanční sféře se „jen“ intenzivněji projevila, i když se přenesla globálně, nejvíce zasáhla vyspělé země, země jako Čína ji dokázaly slušně odolat.  To, že krize vypukla přímo v srdci impéria, v USA není žádná náhoda. Velké, systémové krize nutně vypuknou v zemi, která nashromáždí nejvíce rozporů. Je ovšem tak významná, že tyto rozpory přenese „dál.“

Velká recese proto primárně nikdy nebyla o morálním hazardu, o ratingových agenturách, o nedostatečné finančních regulaci atd. to je pořád jen ta vrchní slupka cibule. V jádru není nic jiného než vztah kapitál X práce, který je pro kapitalismus určující (a o němž současná mainstreamová ekonomie předstírá, že neexistuje, protože by se tím otevřely velice nepříjemné otázky. Nepříjemné otázky znamenají konec grantíků a problémy v práci, což autorka sama zná velice dobře).

Kritizované zadlužování států často slouží k morální křížové výpravě, ale jen minimálně se hovoří o tom, o kolik zdrojů státy přicházejí z důvodů daňových úniků a dalších „kreativních“ cest nadnárodních firem, jak se vyhnout daním, plus o tom, jak jsou na druhé strany vydatně dojeny dobýváním renty. Zadlužování občanů má svůj kořen ve slabé kupní síly, která je dána tím, že ve většině vyspělých zemí (nikoliv zemí dohánějících, kam patří i ČR) prostě dlouhodobě stagnují mzdy. Už jsem psala o tom, jak se rozpadla vazba mezi nezaměstnaností a inflací – nízká nezaměstnanost se nepřenáší do vyšší inflace (Philipsova křivka) prostě proto, že trh práce vypadá velice jinak než před 40 lety. Prekarizovaná práce má své makroekonomické dopady. A práce je prekarizována proto, že kapitál má navrch, z řady důvodů, které jsem ve svých knihách rozebírala. (Jedním z důvodů je samozřejmě konkurence pracovníků v širším měřítku daná globalizací a také technologie).

O povaze dnešního systému, který v poslední knize spolu s Miroslavem Tejklem označujeme jako „rentiérský kapitalismus“ dobře vypovídá reakce na krizi plus souhrn toho, co se v ekonomické teorii i praxi změnilo.

Reakce na krizi jely podle šablony neoliberalismu, který ke krizi vedl. Klíčovou roli sehrálo Německo, kterému se podařilo svou chorou politiku škrtů institucionalizovat v celé eurozóně a stát se „inspirací“ pro takové „mistry“ jako byl právě Kalousek.

Fiskální politika à la Keynes byla tím pádem při řešení krize víceméně ze hry. Takže nastoupila monetární politika, která z extrému učinila pravidlo. Kvantitativní uvolňování a záporné úrokové sazby, nic nebylo dost, aby „došlo ke křehkému oživení.“ Politika tohoto typu spíš jen nafoukla všechny možné bubliny, ale u kořene problému se nezměnilo nic.

Ano, z hlediska teorie se zase začíná maličko uznávat Keynes, Friedman působí spíš obstarožně a teorie o „expanzivní fiskální konsolidaci“ vzhledem k dění v eurozóně jako hodně cynický humor. Nemluvě o tom, že „tentokrát je to jiné“, jak dramaticky tvrdil Rogoff o veřejném dluhu (čímž podpořil politiku škrtů, jak jinak), aby se pak ukázalo, že si vybíral čísla zrovna tak, jak se mu hodilo do krámu.

Trošku víc se hovoří o nerovnosti, dokonce i o roli centrálních bank a funkcích peněz, jenže v praxi se nezměnilo NIC. Jak upozorňoval i Martin Wolf pro Financial Times, ke změnám prostě nedošlo.

A důvodem není, že by nikdo nevěděl, co dělat. Dobrých nápadů je hromada a zdaleka se nejedná jen o teoretické konstrukce. Mají ovšem všechny jednu zásadní vadu: naráží na mocenskou hradbu dobývačů renty.

Za deset let došlo k dramatické změně v politické rovině. Dominantní linie spektra levice – pravice ustoupila do pozadí a místo ní se – právě pod vlivem veliké moci dobývačů renty – změnila na ty, kteří chtějí držet status quo a establishment a brání se progresivním změnám (když změny tak ještě více škrtů, ještě víc oslabit zaměstnance, ještě více neoliberalismu celkově) a ti, kteří status quo chtějí zničit.

Horní 1 % ví velice dobře, že systém pracuje pro ně. Je naivní si myslet, že dobrovolně tato třída (ano, oni jsou skutečně třídou o sobě i pro sebe, jak psal Marx) připustí jakékoliv fundamentální změny. Rozšířená renta je v kapitalismu patologie. Značí neúměrná privilegia pro skupinu „vyvolených“ – privilegia tohoto typu nejsou v žádném případě slučitelná s demokracií.

Velká recese toto všechno nemilosrdně odhalila, krize v tomto smyslu slova jsou skutečně očistným procesem. Martin Wolf, hlavní komentátor FT, patří k těm, kteří chtějí chránit řád, ale zároveň si relativně dobře uvědomuje, jak velké jsou problémy. Domnívá se, že zastánci statu quo taky mohou být smeteni. Nesdílím zcela jeho optimismus, protože vše prozatím nasvědčuje tomu, že smeteni máme být my, nás neprivilegovaných 99 %.

(Text vyšiel vo webovom časopise !Argument)

Priemer: 4.7 (13 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama