Dejte šanci míru!

Počet zobrazení: 3959

o._krejci_480.jpgJednání o míru je třeba ocenit, zejména odvahu alespoň některých západoevropských mocností zformulovat vlastní pozici při obhajobě zájmů Evropy nezávisle na Spojených státech, řekl pro Prvnizpravy.cz profesor Oskar Krejčí.

PZ: Jednání francouzského prezidenta Françoise Hollanda a německé kancléřky Angely Merkelové s ruským prezidentem Vladimírem Putinem skončila bez věcné informace o výsledku. Pouze z atmosféry a náznaků lze soudit, že účastníci jsou v zásadě s výsledkem spokojeni. Jak hodnotíte výsledek těchto rozhovorů?

Skvělé! Konečně konstruktivní jednání! Konečně odvaha alespoň některých západoevropských mocností zformulovat vlastní pozici při obhajobě zájmů Evropy nezávisle na Spojených státech.

PZ: Někteří komentátoři přirovnávají ona jednání k Mnichovu…

Nesmysl. Je to jen krok na nové cestě, která snad povede k míru. Francouzský prezident a německá kancléřka před cestou do Moskvy jednali v Kyjevě. A teď je čekají neméně obtížná jednání s povstalci i oficiálním Kyjevem. A s Washingtonem. Základ úspěchu minských jednání i jednání v normandském formátu je v tom, že probíhají bez zástupců USA. Ovšem klíč k míru na Ukrajině leží ve Washingtonu. Ten podporuje kyjevskou stranu války. Když v sobotu na mnichovské konferenci odpovídala kancléřka Merkelová na otázku, proč nepodporuje dodávky zbraní na Ukrajinu, a to hlavně ze strany americké delegace, sklidila za svoji odpověď potlesk v sále – ovšem ukrajinský prezident Petro Porošenko, který se manifestačně předtím objímal s americkým viceprezidentem, netleskal.  

V této chvíli je naděje, že v neděli bude zveřejněn plán „Minsk plus“, který by mohl situaci na Ukrajině zásadně zklidnit.

PZ: Rozdíly v postojích USA a Francie s Německem jsou patrné především v názoru na posílání zbraní na Ukrajinu. To je vidět i na probíhající mnichovské konferenci o bezpečnosti. V čem vidíte příčinu tohoto rozdílu?

Hovoříte o postojích státníků. V pozadí je ale celá řada specifických procesů. Už před půl rokem zpráva Transatlantic Trends, což je výzkum připravený organizací German Marshall Fund of the United States, zaznamenal důležité rozdíly v náladách veřejnosti na Západě. Na dotaz, zda se mají posílat zbraně a pomáhat s výcvikem „zemím jako je Ukrajina, aby se mohly bránit“ – což samo o sobě je zavádějící otázka – odpovědělo ANO 55 % dotázaných v USA, zatímco ve Francii to bylo jen 38 % a v Německu 44 %. „Americký“ přístup, tedy nadpoloviční většina odpovídající ANO, byl ovšem zaznamenán i v Polsku (52 %) a ve Velké Británii (53 %)…
 
PZ: Postoje státníků tedy odrážejí nálady veřejnosti?

Je to složitější. Nálady veřejnosti nevznikají samovolně. Formují se na podkladě informací z masových sdělovacích prostředků. Na základě výběru informací, tedy i embargu „nedůležitých“ či nežádoucích informací a jejich komentováním. Komentování začíná výběrem slov, skladbou věty, doprovodnými obrázky, výběrem hodnotících autorit. A na práci sdělovacích prostředků má velký vliv politická elita. Je-li rozpolcená, třeba s ohledem na ekonomické zájmy, pak jsou rozpolcená i média. Převládá-li v politické elitě rusofobie, potom je i hlavním proudem v médiích.

V nové Národní bezpečnostní strategii USA, kterou podepsal prezident Barack Obama tento týden, je na 32 stánkách tzv. ruská agrese zmíněna celkem desetkrát, na dvou místech se mluví o protiruských sankcích a na dalších dvou místech je varování ubohých Evropanů před závislostí na ruských dodávkách ropy a plynu. To už je na hranici „ruského komplexu“ – nemluvě o literární neohrabanosti autorů.

PZ: A co v Česku?

Tuším, na co narážíte. U nás klesá důvěra v Českou televizi mimo jiné díky tomu, že je militantnější, nenávistnější, jednostrannější než značná část politické elity. Televizní postoje odpovídají více americké politické kultuře než politické kultuře Česka. Nerespektují téměř univerzální antimilitarismus a politický skepticismus české veřejnosti.

PZ: Kde se ale bere ona ochota Američanů podporovat vojenské řešení?

Na rozdíl od Čechů mají poválečné generace v USA své vojáky v úctě. S tím je spojen jeden problém. Způsob vedení války, který je příznačný pro americký velitelský sbor, je zaměřen na maximální efektivitu použitého násilí bez ohledu na ztráty protivníka, a to včetně civilistů. Mnohým z nich je vlastní představa, že při boji s nečestným protivníkem není třeba dodržovat žádná pravidla. To se nevztahovalo jen na indiány, Němce či Japonce za 2. světové války. Představa bezohledné efektivity vyústila v požadavek amerického velitele v korejské válce použít proti Číně atomovou bombu. Je patrná i ve stížnostech amerického velitele při bombardování Jugoslávie, že mu politici brání v účinném válčení. Dnes je tento přístup obsažen v koncepci války s teroristy, a to včetně mučení podezřelých. Také nejnovější výzvy dodávat útočné zbraně na Ukrajinu začaly veřejnými vystoupeními amerického velitele sil NATO v Evropě generála Philipa Breedlovea.  

PZ: Podle řady komentátorů jednání s Moskvou nikam nevede a jediným způsobem řešení je zvýšená vojenská pomoc Západu. Proč si myslíte, že tomu tak není?

Obávám se, že dodávky moderních zbraní na Ukrajinu pouze vytvářejí  falešnou a nebezpečnou iluzi rychlého řešení. Úvahy o těchto dodávkách kyjevským silám jsou jen další důkaz toho, že klíč k řešení ukrajinské krize leží ve Washingtonu.  Nedávno u nás vyšla kniha Svjatoslava Rybase Diplomat války po válce. Autor v ní cituje krédo Andreje Gromyka, jednoho z koryfejů studené války: „Lepší deset let jednání než jeden den války.“

Mimochodem, ono více než pětihodinové moskevské jednání nejvyšších představitelů tří mocností bez pomocníků a následná zdrženlivost bez sebestředné mediální exhibice – to je učebnicová ukázka kvalitní summitové diplomacie.

PZ: Jenže co když je zvýšená vojenská efektivnost cestou k nastolení míru?

Podívejte se na povahu občanské války na Ukrajině. Vidíte především neochotu ukrajinských vojáků riskovat život. Pravděpodobnost, že se nové americké zbraně dostanou do rukou povstalcům, se téměř rovná jistotě. Navíc hrozí nebezpečí růstu podpory povstalců – neoficiální i oficiální – z Ruska. Výsledkem nebude rychlé vítězství, ale eskalace. A nejen ekonomický kolaps Ukrajiny.

PZ: A co přímá vojenská podpora ozbrojených sil USA?

Podívejte se, jak Američané válčí. Především se politici bojí přívalu rakví přikrytých vlajkami s hvězdy a pruhy, jak tomu bylo v dobách vietnamské války. To by mohlo otřást jejich důvěryhodností. Součástí zmíněného amerického způsobu válčení je od válek s indiány i sázka na technickou převahu. Výsledkem je dnešní využívání letectva a dronů.

Prof. Oskar Krejčí: Banderizace Ukrajiny a ministr obrany USA

Dnešní americká strategie – to je především distanční válčení. Je to boj na co největší vzdálenost, která by měla přinést beztrestnost, nedosažitelnost amerického bojovníka. Z hlediska středověké rytířské cti se nejedná o nic jiného než technicky zdokonalenou zbabělost.

Na Ukrajině prokyjevské ozbrojené síly, přesněji řečeno některé jejich části, užívají podobný „distanční“ způsob boje při ostřelování měst. Například jimi používaný raketový systém Grad, moderní verze slavných kaťuší, má dostřel 20 až 45 kilometrů. To podle typu raket. Ty ale nelze přesně zaměřit. Proto takové ztráty mezi civilisty, zásahy nemocnic či škol. To nutí povstalce rozšiřovat území okolo ostřelovaných měst, což lze pokládat za porušování minských dohod. Je to ale jen důkaz toho, že válka nepřestala.

PZ: Vraťme se zpět k otázce přímé americké vojenské účasti na ukrajinské občanské válce. Nebo přímého zapojení NATO. V čem vidíte riziko takového postupu?

Využití americké vojensko-technické převahy je možné v Sýrii či Iráku, nemusí však fungovat na Ukrajině. Hrozí nebezpečí dodávek moderních obranných systémů z Ruska. Z čehož vyplývá stejný závěr jako při dodávkách zbraní bez amerických vojáků: výsledkem nemusí být rychlé vítězství, ale jen a jen další stupňování bojů. Nelze vyloučit, že právě to si někdo přeje. 

PZ: Nemůže být v pozadí úvah o nasazení amerických útočných zbraní prostě jen snaha podkopat domácí pozici ruského prezidenta? Dá se takto ukázat, že jeho politika škodí samotným Rusům?

Můžete mít pravdu. Pak se ovšem jedná jen o další chybný kalkul. Podle nejnovějšího výzkumu FOM, což je sociologické fórum „Veřejné mínění“, by dnes v prezidentských volbách dalo svůj hlas Putinovi 72 % dotázaných občanů Ruské federace. Gallup z prvního únorového výzkumu hlásí, že Obamovu politiku schvaluje 45 % dotázaných Američanů.

PZ: V tyto dny si připomínáme 70. výročí Jaltské konference. Válka, o které mluvíme, se vede na Ukrajině a mír se snaží zprostředkovat německá kancléřka a francouzský prezident. Tedy představitelé zemí, které se jednání v Jaltě neúčastnily. Nezdá se vám, že je to jen poslední důkaz toho, že jaltské uspořádání skončilo?

To, čemu se říkáte „jaltské uspořádání“, byl jeden z mnoha geopolitických cyklů v dějinách. Ty skutečně významné zanechávají po svém skončení významné dědictví. Samotný systém bloků, který k jaltskému uspořádání patřil, skončil rozpadem Sovětského svazu. K jaltskému uspořádání ale patří ještě něco jiného. Je to Organizace spojených národů a nové pojetí mezinárodního práva. Včetně válečného práva. V současnosti OSN i mezinárodní právo procházejí svízelným obdobím. Jenže odpovědní státníci by je měli oživovat, vylepšovat, prosazovat – ne je zatracovat. Dodávky zbraní na Ukrajinu nejsou cestou, která by posílila autoritu OSN a napomohla překonání právního nihilismu.

PZ: Řekl bych, že vaše názory nesdílí u nás mnoho lidí.

Řekl bych, že máte pravdu. Levice v dnešní generaci 60+, ke které patřím, byla vždy menšinová vrstva. Je i tak trochu mezigenerační. Naše politická puberta – to je vietnamská válka. Snad proto je pro nás heslo „Dejte míru šanci!“ téměř posvátné. Nám se ideály socialismu a květinových dětí smíchaly. Píseň práce nám splývá s protestsongy Peta Seegera. V Česku jsme generací věčných kádrových rezerv, na které se nikdy nedostalo. A nedostane.

PZ: To zní zklamaně. Až ublíženě.

Proč? Řekněte mi, jak budou žít ti, co přicházejí po nás? Mrazí mne při pomyšlení, že jsme nejšťastnější, možná dokonce výjimečnou generací střední Evropy. Generací, kterou minula válka.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz - rozhovor tam vyšiel pod titulkom ČT je militantnější, nenávistnější než politické elity!)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Peter Zajac-Vanka
#1
Peter Zajac-Vanka
08. február 2015, 19:15

Áno, sme generáciou, ktorú vojna minula. A bolo by dobré, toto nejako dostať do verejnej diskusie na Slovensku i v Čechách. Nie ako "postoj proti Rusku či v prospech Ruska", nie ako postoj proti NATO či v prospech NATO. Ale ako fakt, že ak dnes po 25 rokoch už naši mladí a pomaly i "postarší" muži ani nevedia, čo je to vojenská služba, práve my z ročníkov do 1975 by sme mali ísť na tie námestia a aspoň zaprotestovať proti vojne.

Tí mladí sa pozerajú na spravodajstvá "headlines" rovnako ako na svoje filmové trháky či internetové hry, pre ne je vojna čosi ako "dobrodružstvo" s rôznymi "levelmi" a možno i viacerými "životmi" v game. Ale aj Serhij i Ivan, ktorí zahynuli ešte pod Slavjanskom na Ukrajine v minulom roku v lete si to tak dovtedy mysleli...dnes už nemyslia, už nie sú medzi živými...

Mali by sme prísť na námestia a povedať ako staršie ročníky tým mladším ozaj pravdu, čo to je, ak sa človek čo i len zraní a trpí pri hojení rany, aký je to pocit, keď vám veliteľ káže pri poplachu zbaliť si osobné veci do plachty a napísať tam nezmazateľnou fixkou svoje meno, aby to mohli poslať s vašimi ostatkami "rodine" ak sa nevrátite...mali by prísť na námestia policajti a povedať o tom pocite, keď sa prvý raz povracali z toho, že skladali nejakú krvavú mŕtvolu z auta, či museli skutočne streliť do živého človeka... pamätám sa na jedného z kandidátov na poslanca do Europarlamentu, že hovoril o Kosove...ako to bolo s pocitom pri mŕtvom tele...ale my tu nič nevieme u nás...pre nás je tá vojna "tak ďaleko"....! Naozaj?

Obrázok používateľa Vladimír Manda
#2
Vladimír Manda
10. február 2015, 16:53

Názov príspevku je krásny, ale žiaľ na pozadí známych faktov je to len prázdny hlas, rozliehajúci sa dnes predovšetkým v európskych médiách a vyvolávajúci zdanie mierovej aktivity európskych politikov.

Problémom ostáva, o aký mier nemeckým a francúzskym politikom dnes ide. Je predsa známe, že to boli práve ministri zahraničných vecí Nemecka, Francúzska a Poľska, ktorí stáli bezprostredne pri vojenskom prevrate 22. februára 2014, keď ukrajinskí poslanci odmietli konať podľa Ústavy, t.j. svojim konaním priamo zahájili „vojnové operácie“ proti bývalému štátu Ukrajina, proti svojmu obyvateľstvu, a najmä rusko-jazyčnému tým, že protiústavným, t.j. svojvoľným spôsobom kreovali novú mocenskú štruktúru, ktorá následne previedla „vojnové operácie“ Verchovnej rady z podoby politického pokriku do jej skutočnej podoby občianskej vojny na východe Ukrajiny. Pri zahájení „vojnového útoku“ Verchovnou radou proti štátu Ukrajina, proti vlastnému obyvateľstvu, vyššie zmienení predstavitelia EU a ani celá EU, nie len že neprotestovali, ale s protiústavným prevratom vyjadrili svoj súhlas a označili ho za vôľu ukrajinského ľudu pridať sa na stranu EU.

Tak že je tu otázka, o aký mier sa to iniciátori vojny vlastne usilujú? Predsa EU svojou politikou priamo celý konflikt na Ukrajine vyvolala, svojou politikou roztrhla Ukrajinu na dve časti a teraz tá istá EU chce mier? Z môjho pohľadu, súčasná „mierová aktivita“ najmä Nemecka a Francúzska je vyvolaná hrozbou USA, že začnú dodávať zbrane na Ukrajinu. A kto nie je slepý, ten si ľahko spočíta, že ukrajinské vojenské sily, ktoré nikomu nepodliehajú a páchajú genocídu na civilnom obyvateľstve sa môžu odhodlať pri vojenskej podpore USA aj faktického útoku na Rusko. Pre niektoré vojenské a politické sily Ukrajiny po spáchaní toľkých zločinov na civilnom obyvateľstve už niet cesty späť. A toto je to, čoho sa EU zľakla a čo USA teraz využívajú vo svoj prospech. EU sa predsa nijako významne nezaujíma o genocídu obyvateľstva na Ukrajine. Ak by to tak bolo, už dávno by sa musela riešiť otázka postrieľaných účastníkov Majdanu, dávno by sa muselo riešiť 50 obetí upálených  v Odese, muselo by sa riešiť zostrelenie civilného lietadla a mnohé iné prípady násilia na Ukrajine.

Európska únia nechce mier na Ukrajine, ale chce, aby sa Rusko podriadilo jej politike a preto teraz Rusko vydiera tým, že ak sa nepodriadi politike EU, tak EU si umyje ruky nad dodávkami zbraní na Ukrajinu, ako aj nad ďalším vývojom udalostí. Súčasná „mierová“ snaha EU je teda zjavne nebezpečnou hrou na úkor nášho normálneho mierového života.  

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984