Co znamená nadřazenost evropského práva?
Výrok polského Ústavního soudu o tom, že evropské právo není nadřazeno polskému ústavnímu (!) právu vyvolal poměrně ostrou slovní reakci ze strany evropských politiků a novinářů. Mnoho českých médií opakovalo na adresu polského Ústavního soudu následující větu: „Zpochybnil tak nadřazenost evropského práva nad tím polským, s čímž země souhlasila při svém vstupu do unie.“ Někteří evropští politikové začali hovořit o vystoupení Polska z EU.
Věta citovaná z českých médií je ovšem faktická lež. Vstup středoevropských zemí do Evropské unie se řídil Maastrichtskou smlouvou, podle níž se členské země měly vzdát své suverenity pouze částečně (v oblasti jednoho ze tří pilířů společné politiky). I český Ústavní soud v roce 2009 ve své argumentaci k otázce Lisabonské smlouvy hovoří o tom, že se Česká republika vzdává pouze části své suverenity.
Teze o nadřazenosti evropského práva nad právem členských zemí není obsažena v žádné zakládací dohodě. Zastává ji však Soudní dvůr Evropské unie a to podle svého rozsudku z roku 1964. Tento rozsudek měl ustanovit nadřazenost evropského práva jako precedens, ačkoliv kontinentální jurisdikce precedentální vynalézání práva neuznává. Zajímavé je, že tento princip vyhlášený evropským Soudním dvorem je vlastně v rozporu s ustanoveními Maastrichtské smlouvy a také v rozporu s právním názorem ústavních soudů členských zemí, mj. českého a německého.
Co už česká média nepřipomínají, je skutečnost, že evropští představitelé se původně pokusili premiéra Morawieckého od přezkoumání této otázky odradit. Fakticky ho vyzvali k tomu, aby podnět k polskému Ústavnímu soudu stáhnul. Tento tlak by naznačoval, že si možná svou věcí nejsou až tak jistí. Ostatně před rokem ideu nadřazenosti evropského práva částečně zpochybnil i ústavní soud v Německu.
Krok Mateusze Morawieckého nebyl rozhodně zamýšlen jako krok k vystoupení z Evropské unie, spíše jako obrana před zasahováním Evropské komise do toho, co považuje polská vláda za svou vnitřní záležitost. Hovoří-li se nyní o vystoupení Polska z EU, je za tím mj. snaha znejistět polskou veřejnost a oslabit pozici premiéra Morawieckého. Je to v podstatě součást slovní války mezi Bruselem a Varšavou. Nejde o prosazení práva, ale o prosazení politické moci.
Česká média informují o této kauze jednostranně. Jejich psaní často nese znaky protipolské kampaně. Například stanovisku polské strany byla věnována několikanásobně menší pozornost než reakcím eurokomisařů a europoslanců ze západních zemí, ačkoliv pro posouzení celé kauzy je mnohem důležitější argumentace polského Ústavního soudu. Jako ukázku dovedné agitky, která by mohla dostat z demagogie čistou jedničku, je možno ocitovat první odstavec článku na Britských listech:
„Navzdory tomu, že 80 procent Poláků si přeje, aby Polsko zůstalo v Evropské unii, polský Ústavní soud, plně v moci kolaborantů s vládnoucí ultrapravicovou stranou Právo a spravedlnost, učinil zásadní krok k právnímu odchodu Polska z EU.“
Teze o nadřazenosti evropského práva vyvolává několik znepokojivých otázek. Například ústava a ústavní zákony mají zvláštní postavení a je obtížné je měnit. Otázkou proto je, zda mají být běžné evropské zákony nadřazeny ústavám jednotlivých zemí? Podle euroetatistů zřejmě ano. Platí pak ale vůbec ústavy členských zemí, pokud tyto ústavy zároveň prohlašují, že ústavní zákon lze např. schválit toliko třípětinovou většinou poslanců zákonodárného sboru? Pochybuji o tom, že ústava některé evropské země připouští možnost vlastního přepsání pouhou většinou Evropského parlamentu. Kromě toho je tu i otázka implementace evropského práva, které dnes tvoří většinu schvalovaných zákonů v členských zemích. Pokud je evropské právo nadřazeno právu členských zemí, pak by zákony schválené Evropským parlamentem měly teoreticky platit, i pokud nejsou implementovány, resp. již v období, kdy k jejich implementaci ještě nemuselo dojít.
Tato situace má jednu hlavní příčinu. Tou je skutečnost, že sjednocovací proces Evropské unie je netransparentní. Stoupenci jednotného evropského státu jsou si vědomi, že svůj cíl nemohou prosadit v otevřené diskuzi, protože většina lidí má své státy ráda. Podnikají tedy kroky k unifikaci tak, aby ponechali lidem víru, že suverenita jejich zemí stále ještě není dotčena. Sami ovšem věří v opak. Ostatně přesně v tomto smyslu se vyjádřil v rozhovoru pro jistý německý list i bývalý předseda evropské komise Jean-Claude Juncker.
Rozhodnutí polského Ústavního soudu nutí euroetatisty odkrýt své karty. V tuto chvíli jim zákonitě musí jít o to, aby občané evropských zemí uvěřili, že evropské právo je již skutečně nadřazeno právu národnímu. Razantní výroky evropských politiků snad sledují tento cíl. Pokud se podaří přesvědčit občany evropských zemí, že něco takového je hotová věc, pak snáze přijmou i formální stvrzení tohoto principu, které může přijít kdykoliv v budoucnu. Příslušnou kampaní se proto snižuje riziko, že se občané v patřičnou chvíli zmobilizují k odporu. Pro ty, kteří si přejí zachovat suverenitu své země a kteří věřili, že Evropská unie je nadstátní organizace, nastává poměrně důležitý okamžik. Je totiž na čase klást si otázku, zda je v Evropské unii ještě něco takového jako zachování suverenity možné. Konflikt se odkryl a euroetatisté si to sami od sebe nerozmyslí.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
