Co provedl Bourdieu

Je to už dvacet let, co 23. ledna 2002 zemřel francouzský sociolog Pierre Bourdieu. V oboru sociologie stačí obvykle nějakých pět let od úmrtí k tomu, aby byli dotyční a jejich díla považována za již irelevantní a beznadějně zastaralá. Přestávají být citováni, jejich knihy mizí z nabídky, na jejich jméno si nevzpomenou ani studenti oboru. Těžko říci proč tomu tak je, výsledkem příliš rychlého tempa inovativnosti sociologického myšlení to ovšem určitě nebude.

Pierra Bourdieu tento osud nepostihnul. Pojmy, které zavedl, najdeme v sociologické produkci stále, o jeho úhlu pohledu se pořád diskutuje, leckdo ho vzpomíná i přesto, že mu nemůže přijít na jméno. Stále vznikají knihy, které se snaží vysvětlit, jak to vlastně myslel, když mluvil o sociálním prostoru a polích, o habitu, distinkci, o třídění, které nahradilo třídy, o státní šlechtě, či o symbolickém násilí.

Dvacet let po jeho smrti to vypadá, že Bourdieu byl jeden z posledních, kdo se ještě domníval, že sociologie by se měla vyjadřovat k otázkám, jako je sociální nerovnost, reprodukce moci, vliv sociální příslušnosti na způsob uvažování a jednání lidí. Jeho odpůrcům vadí, že tyto otázky vůbec připomínal, nejednoho jeho stoupence odrazuje, že jeho odpovědi nebyly nijak revolučně přímočaré.

Mluvil o tom, že společnost je stále složena z tříd, přitom nebyl marxista. Uvažoval v kategoriích sociálního, kulturního a symbolického kapitálu, přitom kritizoval ekonomizující přístup ke společnosti. Byl přesvědčen o podmíněnosti jednání skupinovou příslušností, přitom nepopíral význam individualismu. Kritizoval mýty liberální demokracie, ale nehlásil se k žádné radikální politické straně či hnutí.

V 60. letech, kdy byli téměř všichni fascinováni nebývalou demokratizací přístupu ke vzdělání, se svými kolegy statisticky prokázal, čím jsou potomci středních a vyšších vrstev zvýhodněni v rámci údajné společnosti vzdělání oproti nižším vrstvám. Osvětlil způsoby, jimiž škola jednoznačně přispívá k reprodukci nerovností a zároveň zastírá, že něco takového vůbec provádí.

Ve své koncepci různých druhů kapitálů předvedl, jakou úlohu hrají ve společnosti, která si zakládá na průhlednosti a na čistě ekonomické racionalitě, nejrůznější formy zděděných nerovností, ale také sítě  neprůhledných kontaktů a známostí, to vše spolu s dovednými způsoby manipulace. Televiznímu zviditelňování žádoucího a zneviditelňování nežádoucího věnoval ostatně jednu ze svých posledních studií.

V nejrůznějších ohledech demonstroval, co všechno musí splňovat ti, kdo chtějí patřit mezi viditelnou elitu, jak se musejí chovat, jak musejí umět mluvit, co se jim musí líbit a co musejí odsuzovat jako příliš málo vybrané a nedostatečně úctyhodné. A ukazoval, jak je po splnění všech těchto podmínek vybraným jedincům umožněno, aby se s veškerou mediální slávou zařadili do ovládaného patra vládnoucí třídy a zasloužili si pozornost těch, kdo k nim ze středních pater společnosti obdivně vzhlížejí.

Pierre Bourdieu za svého života sklidil mnoho kritiky. Ne kvůli tomu, že by snad vyzýval k radikálním změnám společnosti. Dopustil se vlastně jen toho, že se v jeho knihách mohla o sobě společnost dočíst, jak vlastně funguje. A to je věc, která by se sociologům, chtějí-li být všeobecně uznáváni, stávat neměla.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)