Co přinesl horký týden v Čechách a na Moravě

Počet zobrazení: 4266

I

Vycpaný drak se třemi hlavami


Bývaly doby, kdy Česká strana sociálně demokratická, sídlící v Pražském Lidovém domě, dštila na českou pravici oheň a síru. A stačila ji k tomu jedna hlava. Po nedávné kabaretní (ne)demisi jejího předsedy a českého premiéra jí však začaly klesat volební preference rychleji než balon z Vernova Tajuplného ostrova, a tak si svou hlavu sama třikrát naklonovala. Jednou hlavou, tou vládní, zůstává až do voleb premiér Sobotka, druhou, partajní se stal ministr vnitra Chovanec a tou volební ministr zahraničních věcí Zaorálek.

Konečně, proč ne? Tři hlavy jsou víc než jedna, ale to by jim nesměl dojít oheň a síry. Ty tři zemdlené hlavy zatím svými hubami jen mlátí prázdnou slámu, kterou je, jak se zdá, jejich vedení vycpané jak Nerudův proležený slamník.

Ale co, třeba se ještě do voleb stane nějaký ten zázrak. Třeba oné tříhlavé saní požehná sám Svatý Otec, Češi se zastydí a vrátí se ke své jediné levicové straně, která má nějaký „koaliční potenciál“. Ta druhá, opatřená poněkud nezaslouženě nálepkou „krajně levicová“, si o tom zatím může nechat jen zdát.

Jak ostatně dokazuje i další česká taškařice z přelomu horkého měsíce června
 

II

Fučík ven a starej Procházka tam
 

Řeč je o panteonu Národního muzea, ze kterého by měly zmizet Fučíkova a Šrámkova busta. Vystřídat je má – z iniciativy generálního ředitele NM a s podporou českého ministra (ne)kultury Daniela Hermanna busta císaře pána, o kterém tak vroucně mluvil Josef Švejk, ale kterému smějící se české bestie v jeho časech neřekly jinak než starej Procházka. A také busta jeho ženy, císařovny Alžběty, zvané Sisi.

Češi přece svého císaře pána milují dodnes! A mají za co, vždyť na každé české návsi stojí pomíček sousedům padlým v první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko de facto začalo, byť s mohutným přispěním německého císaře Viléma a dalších pomazaných hlav Evropy. Možná že by si i císař Vilém zasloužil nejakou tu bustu v českém Národním muzeu. Vždyť nebýt toho, že tu válku slavně prohrál a přivedl tak Německo zu grunt, sotva by se v něm dostal k moci Adolf Hitler. A bez jeho porážky by se Češi jen těžko zbavovali sudetských Němců.

Někteří to však vidí jinak. Ve vyhnání Sudeťáků, podílejících se na rozbití první republiky, spatřují nejen dějinnou křivdu, ale i těžkou ztrátu pro republiku. Kdyby tu prý sudetští Němci zůstali, mohli jsme už dávno být dál a ne si o tom jen zpívat! Takže ne, Hitler tam asi nepatří. Ale tím pádem možná ani Ferenc Jožka, jak císaře pána nazývali Maďaři a snad i někteří Slováci. Prase aby se v tom vyznalo. Ovšem na odstranění hlavy autora, jehož Reportáž psaná na oprátce byla po druhé světové válce nejpřekládanější českou knihou ve světě a o kterém se ví, že byl také bohémem, co nechal jen málokterou sukni na pokoji, se rozhodující činitelé jistě snadno shodnou.

A vůbec mě nepřekvapuje, že mezi těmi, kteří to vítají, zazněl i hlas profesora Martina C. Putny, hrdě se hlásícího ke katolickým „buznám“. Ne že bych měl něco zásadního proto katolíkům či homosexuálům. Znám mezi nimi nemálo lidí, kterých si vážím. Ale pokrytci a konjunkturalisté mezi mé favority jaksi nepatří.

Takže jediná hlava, která mě z těch výše jmenovaných nebolí, je hlava císařovny Sisi. Ta by určitě nikoho neurazila, kamenný sbor v Panteonu by nejspíš oživila a navíc by přispěla k jeho genderové vyváženosti. A to se přece nosí!
 

III

Kdo je vlastně náš (ne)přítel?


Známý český komentátor s ruským jménem se ve svém posledním komentáři věnoval čtyřhodinovým otázkám ruských občanů a Putinovým odpovědím na ně. Tedy hlavně stížnostem, zoufalým prosbám o pomoc a slibům Vladimíra Vladimíroviče. Výsledkem onoho komentáře měl být – a také že byl – propagandistický obraz po všech stránkách „černé“ ruské reality.

Což o to, v něčem má autor onoho komentáře pravdu. Některé oblasti Ruska jsou na tom skutečně hůř než v sovětských dobách, ovšem pořád lépe než za vlády prezidenta Jelcina, co vydal Rusko v plen zahraničním firmám a novým ruským oligarchům, kteří si dnes kupují ve světě kdeco – od paláců přes nepotopitelné jachty až po fotbalové kluby.

Ale pak jsou v Rusku také regiony a města, mezi nimiž pochopitelně vyniká Moskva, které jsou na tom mnohem lépe než v sovětských dobách, i když možná o dost hůře než v časech před uvalením západních sankcí, jež měly Rusko potrestat za krymskou obdobu Západem posvěceného odtržení Kosova od Srbska. Onoho Kosova, které je pro Srby něčím podobným jako Říp a Bílá Hora pro Čechy.

Komentář komentátora s ruským jménem odstartoval jako obvykle lavinu souhlasných i nesouhlasných reakcí, přičemž se rusofilové i rusofobové častovali jak primitivně vulgárními urážkami, za které se diskusní příspěvky obvykle mažou, tak těmi politicky rafinovanými, které se většinou tolerují, přestože jenom dál a dál prohlubují příkop mezi oběma znepřátelenými tábory v české společnosti.

Kdyby se vláda místo zřizování nesmyslných center pro boj s cizí propagandou v neobsáhnutelném kyberprostoru zaměřila na to, aby veřejnoprávní televize a rozhlas neinformovaly o Rusku těžce výběrově, tedy jen a jen o jeho problémech a neúspěších, ale aby hovořily také o jeho pozitivních výsledcích a mezinárodních krocích, jež se v oficiálních českých médiích až na vzácné výjimky zamlčují, možná že by hlavy příslušníků obou rozvášněných táborů trochu vychladly. Jejich nositelé by si totiž uvědomili, že není všechno zlato, co se třpytí, a že to nejsou jen fekálie, co smrdí. Vždyť to mohou být i olomoucké syrečky...

V dětství jsem byl svými rodiči vychovávaný k antikomunismu a antisovětismu. A musím přiznat, že až do své dospělosti s jistým úspěchem. I když v antisovětismu mě utvrdil na celých dvacet let teprve srpen 1968. Ale nakonec jsem si z té pochopitelné výchovy svých ukřivděných rodičů a traumatizujícího srpnového zážitku odnesl jen tu starou bajku o skřivanu, který chtěl doletět až ke slunci.

Tomu, když se dostal do výšky o teplotě trvale pod nulou, zamrzla křídla a on spadl na polní cestu, po níž šla zrovna kráva, která si přímo nad ním ulevila. Teplo z kravince milého skřivánka probralo a tak začal zoufale volat o pomoc. Uslyšela ho toulavá kočka, vytáhla ho z koláče kravského trusu, opláchla v nejbližší louži a pak sežrala.

Jistě víte, jaké z té bajky plyne poučení. Je trojí: Kdo vysoko míří, hluboko padá. Není vaším nepřítelem každý, kdo na vás koná velkou potřebu začínající na „s“. A není vaším přítelem každý, kdo vás z výsledného produktu na „h“ vytáhne...

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984