Reklama
Reklama

Co hnilobou zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně

O přejmenovávání – jevu, který symptomatizuje naši společnost.
Počet zobrazení: 1595

„Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně.“
(William Shakespeare: Romeo a Julie)

„Je cosi shnilého ve státě dánském.“
(William Shakespeare: Hamlet)


Středoasijská postsovětská republika Kazachstán se v těchto dnech stala nejslavnějším představitelem aktuálního celosvětového jevu. Míří do Guinnessovy knihy rekordů se svým nejpřejmenovávanějším hlavním městem (AKMOLA, po sovětizaci CELINOGRAD, po kazachizaci ASTANA, nyní, po odstoupení dlouholetého kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, NURSULTAN). Není ovšem zdaleka sama, a netýká se to jen měst. Taková západoafrická Republika HORNÍ VOLTA je už nějakou dobu úředně BURKINA FASO („Země neúplatnosti“), jihoafrické SVAZIJSKO je nově „eSWATINI“, nový úřední název BĚLORUSKA (už i v češtině) je BĚLARUS a Gruzie bude již brzy (i v češtině) GEORGIE. U FILIPÍN zas tamní prezident Rodrigo Duterte, pověstný svou prostořekostíplánuje nový úřední název MAHARLIKA („Země vznešených“).

zmeny_farby_listkov843.jpg
Ilustračné foto: pxhere.com

Horní Volta, která se stále pohybuje v horní polovině žebříčku zemí dle korupce, svou změnu zdůvodnila snahou o očištění svého systému, Svazijsko (SWAZILAND) naopak tím, že bylo mezinárodně zaměňováno za Švýcarsko (SWITZERLAND), což by Horní Volta možná ráda přijala. Bělorusko a Gruzie se zase chtějí emancipovat od názvů, které je příliš těsně propojují s mateřskou velmocí, Ruskem (Proto zemi s místním endonymem Sakartvelo nevyhovují odvozeniny z ruského Gruzija, ale i s ohledem na patrona země, svatého Jiří, jim lichotí americky znějící Georgia, zatímco BěloRUSKO, anglicky archaicky WhiteRUSSIA, chce ze svého názvu vypudit kmen „Rusko“. Obě snahy akceptovala Litva, která spolu s oběma zeměmi nese dědictví společné nadvlády, v případě Gruzie dokonce přijala jejímu jazyku velmi vzdálený gruzínský název). Týž důvod (zbavení se koloniálních vzpomínek) mají Filipíny, soubor ostrovů v jihovýchodní Asii, které jsou obydleny 135 národy, z nichž vytvořil koloniální stát španělský král Filip III., po němž je země pojmenována. Filipíny, které byly následně v letech 1901–1946, s přestávkou japonské okupace, okupovány USA, jsou (kromě toho, že tam dle nových zákonů může policie bez soudu a bez upozornění v jeho vlastním bytě zabít člověka pro pouhé udání z držení drog) známé tím, že se snaží o vytvoření jednotné národní identity, pro niž zvolili nový název v úřední tagalštině, jež je jazykem někdejší vládnoucí vrstvy a mateřštinou jedné pětiny obyvatelstva Filipín. (Filipíny, bašta světového katolicismu – víc katolíků žije už jen v Brazílii a Mexiku – svou jazykovou politiku mimochodem přejaly od sousední Indonésie, nejlidnatější muslimské země světa. Ta si, přestože třetina země má za mateřský jazyk javánštinu, za lingvu francu pro svých 300 národů chytře zvolila malajštinu, jazyk, který je na jejím území sice mateřštinou jen pro jednu šestinu obyvatelstva, ale její úřední jazyk ji propojuje se sousední Malajsií, Brunejí a Singapurem, kde je též doma.)

Lze jistě přejmenovávat ulice či náměstí, a v našich krajích s tím máme bohaté zkušenosti. S úředním nucením endonym měst či zemí (ať už jsou za ním ideologické či ekonomické stimuly) je ale už problém, protože jazyk je organismus žijící a vyvíjející se svým vlastním způsobem, který může a nemusí nový orgán (v našem případě jméno) přijmout. Tolikrát přejmenovávané VÍTĚZNÉ NÁMĚSTÍ v pražských Dejvicích je pro Pražáky napříč časy „KULAŤÁK“, stejně jako pro obyvatele LENINGRADU a GOTTWALDOVA byla jejich města vždy „PITĚR“ a ZLÍN. Ještě problematičtější je pak nová úřední endonyma nutit pomocí politických nátlakových mechanismů jiným národům a jejich jazykům, která mají většinou zcela jinou etymologii = mechanismus vývoje slov. (Mimochodem: není to tak dávno, co i Česká republika vedla v zahraničí kampaň, která se snažila ustálený jednoslovný anglický název naší země, který se už vžil, tedy prosté CZECH, změnit na „CZECHIA“…)

Dnešní móda přejmenovávání, která z náměstí a měst přešla na celé země, je sestrou módy politické korektnosti, jež žádá, aby se INDIÁNOVI po pěti stoletích vyhlazování jeho lidu novými Američany říkalo PŮVODNÍ AMERIČAN, ŽENĚ, která si přeje být mužem, aby se říkalo MUŽ, a PREZIDENTSKÉ DIKTATUŘE, která v průběhu demonstrací za uspokojivé životní podmínky obyvatelstva za poslední půlrok pozabíjela už desítku lidí, aby se říkalo PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE. Přejmenování samé je pak magickým aktem, který nemá stávající stav změnit postupnou prací, ale jednorázovým „přelepením etikety“. 

Reálný osud všeho takto přejmenovaného se dá předem vytušit. Už před sto lety jej popsal citlivý senzor společenského tlení Jaroslav Hašek ve své povídce Změna jména. Ta pojednává o ministerském úředníkovi, kterého měli v úřadě i doma všichni rádi, brali ho takový jaký je, a nikdo si nevšímal jeho příjmení VYŽRÁLEK – až do chvíle, kdy si z moci úřední své příjmení změnil na BLATENSKÝ. Poté si z něj každý na potkání začal utahovat, a kdykoli někoho potkal, uslyšel za zády větu: „To je ten BLATENSKÝ VYŽRÁLEK z ministerstva..."

(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 14/2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama