Čína volá! Volá Čína!

„To (zda oficiální) prohlášení mě taky zarazilo a pocítil jsem stud. Jako kdyby nepodali potřebnému hůl. Nebo chléb a sůl.“
                                                                                                                             František Uher, český spisovatel
 

Poprvé ve svém životě se setkávám s něčím, co jsem zatím ještě nikdy nepoznal! Moje země na prosbu jiné země o poskytnutí humanitární pomoci v nouzi odpovídá negativně. Sděluje podle médií ústy předsedy vlády, že prosbě o pomoc nelze vyhovět. Máme jenom to a tolik, co sami potřebujeme, jenom to, co potřebujeme pro sebe.

Za starého, proklínaného režimu, kdy jsem stejně jako Andrej Babiš vystudoval a nabyl nejenom pro mne slušného vysokoškolského vzdělání, vím, že Vídeňská úmluva z roku 1961 je založena na vzájemné vlídnosti a reciprocitě.

Kdybychom poslali momentálně do Číny nebo kamkoliv jinam třeba 10 000 kusů roušek /à 30 Kč/ – je to velká pomoc.

Co když my budeme v horkých chvílích v ouzkých? Takové chvíle nemusí přijít za dlouho, a budeme žádat o pomoc, nemusí jít zrovna o Čínu a setkáme se s něčím podobným?

Co nyní prohlásil český předseda vlády, neobejde se bez hlasité odezvy.  

Nejsem schopen věc zcela pochopit, ani sám sobě zdůvodnit. Byl jsem vychován k tomu, že v nouzi člověk pozná přítele

Pocházím z Českomoravské vysočiny, jsem moc rád, že město Třebíč poskytne svému partnerskému čínskému městu v nynější prekérní zdravotní situaci pomoc ve výši 50 000 Kč. Ochotu materiální a finanční pomoci přislíbil nyní i tamní Úřad Kraje Vysočiny.

Jsem tomu moc rád, v uplynulé době jsem spolupracoval s čínským fotografem prof. Zhiyi Caiem déle než jedno desetiletí. Žije přes dvacet let v Havlíčkově Brodě, s ním jsem připravil v jeho gesci a na jeho vlastní náklady společnou fotografickou knihu:

„Člověk – fotoportréty“.

Nic, ani korunu, jsme ani jeden na velmi nákladné knize nevydělali!

Spíše se našli, co chtěli vydělat na nás.

Kniha zobrazuje portréty významných osobností českého i okolního světa. Oznamuje jejich životní kréda a odpovídá jejich ústy – jak tyto osobnosti spatřují samy sebe.

Defilují zpěvák a divadelník Jiří Suchý, poslední sachsenhausenský vězeň Vojmír Srdečný, nestorka českých výtvarných umělců ak. mal. Helena Hrušková-Slavíková, slavný hokejista Jan Suchý, sochař Radek Dvořák, spisovatel František Uher, arciopat Petr Prokop Siostrzonek, prezident Miloš Zeman, basbarytonista Adam Plachetka, hejtman Jiří Běhounek, kovář Petr Fischer, spisovatel Zdeněk Mahler, předsedkyně Akademie věd prof. Eva Zažímalová, mozaikérka a malířka, Čechoaustralanka Svatava Niall, prof. MUDr. Jan Pirk a prof. MUDr. Vladimír Beneš, vinař Ing. Pavel Vajčner, kandidát-kosmonaut Ing. plk. Oldřich Pelčák, grafik Emanuel Ranný, fotograf Jovan Dezort a Vladislav Hošek. Devadesát devět osobností a jejich portrétů.

Od Číňana jsem se mnohému naučil.  

Od začátku února 2020 se koná v Jihlavě velká reprezentační výstava zmíněného fotografa pozoruhodných fotografií o Českomoravské vysočině, přírodě a životě v rodné Šanghaji a okolí a vybraných portrétů. Koná se pod klidným názvem

 „Mé dva domovy. Zdaleka a zblízka.“

Čína a Česká republika.

S Číňanem si společně rozumíme a jeden druhého si hodně vážíme.

Včera mi přišlo dlouhé psaní z Číny; píše mi zcela mimořádně vzdělaná žena, dopodrobna mi její řádky popisují nynější složitou situaci. Žádné naříkání, hluboké pevné přesvědčení o tom, že se velký problém podaří Číně zvládnout. Stejně ale popisují řádky dopisu velké obavy, že letošní Nový čínský rok myši bude pro Čínu moc těžký. Země a její lidé přestávají pracovat. Lidé nevycházejí na ulici, ulice zejí prázdnotou, děti a mládež nenavštěvují školy. Obchody neprodávají zboží, továrny nevyrábějí.

„My vydržíme, a snad překonáme i osud. Hlavně, aby Česko nic podobného nepotkalo!“ 

Ilustrace: Autor