Chodíme po hlavě, nikoliv po nohou!
pondelok 18. apríl 2022Rusko-ukrajinský konflikt, ukrajinsko-ruský konflikt, speciální operace, agrese, mrtví, pravda i klamání, denacifikace, plnění plánu, šíření pravdivých i lživých informací, cenzura na běžícím pásu, ministerstva pravdy i lži, válka v přímém televizním, rozhlasovém, novinovém a elektronickém přenosu. Přijímání manuálů člověka, žáků a studentů pro jednání se sebou samým a s okolím. Všechno nabírá na rychlosti, na obrátkách.
Do tragického vývoje mluví znalí i neznalí, poměrů, historie i jazyka.
Mediální masáž, dokonale dříve v posledních desetiletích i u nás vyzkoušená, prověřená a rozdělená Covidem-19, má mnoho společných rysů.
Strach a úzkost, tíseň ovládly nejenom Evropu.
Bonzáctví, jako v dobách nadvlády uličních důvěrnic a domovních výborů, nezná mezí ani zábran, stejně jako pavlačových drben, které hrají pré. První housle!
Totální bezmoc moci i jednotlivců je nabíledni.
Informace, pocházející na obou stranách většinou z jedné ruky. Z křesla velících nebo na nich aspirujících.
Vadí mi, kolik se do vřavy zapojilo i „chrabrých“ válečnic v sukních. Jsou jich ešalony. Na obou stranách zdi, na obou stranách vystavěných barikád a vykopaných zákopů se chvějí nejenom strašpytlové.
Je Velikonoční pondělí roku 2022.
Ilustrace: Lenka Vlková
Potkávám dnes v parcích a ulicích Prahy české velikonoční koledníky s košíky, plnými vajíček a cukroví. Vnuk mi upletl podle internetu karabáč z osmi proutků z vrbového proutí a ozdobil jej pentlemi ve slováckých barvách. Radost převeliká. V pražském sídlišti jdou mi vstříc ukrajinské ženy s kočárky a v doprovodu početných skupin dětí se vypravily do ulic. Mluví mezi sebou ukrajinsky a rusky, se mnou začínají zpočátku mluvit jaksi na zkoušku a s rozpaky i anglicky. Vypravili se za poznáním do zabydlené a architekturou ozdobené Prahy.
Zatím ještě přebývají na žíněnkách a na lehátkách ve školní tělocvičně.
Nejsem žádný nováček, roky jsem se potkával a povídal si s mnohými jejich otci, když stavěli nejenom Prahu stověžatou.
Bydleli v napěchovaných, přecpaných panelákových bytech, pili v nich vodku, žádný komfort, jejichž nynější majitelé, přečasto ještě včera „ukomunisté“, si dávno za jejich přispění postavili vlastní domy za městem. Aby se nerděli hanbou a studem se dneska odvolávají na to, že bydlí v chatách. Pomohli jim je vybudovat gastarbeitři v Česku, kteří byli tehdy považováni za PJ – pracovní jednotku Ukrajinec s nízkou odměnou za odvedenou práci.
O ní se dělili se svými blízkými na Poloninách a s vlastními otrokáři.
Ve své sloní paměti si tyto vydřiduchy dodneška pamatují a nebáli se mi při své pohostinnosti i v soukromí přiznat, že až přijde čas, s oběma – s českými a se svými doma – si to beze zbytku jednou na rovinu vyřídí. K tomu si stačili pro odplatu a pro pomstu vytvořit na našem území dokonalou a fungující organizaci. Nikdo prý trestu neunikne.
Nyní tito osmahlí muži – skoro sousední Slované – zmizeli, odjeli, museli narukovat. Jednotlivě už nejsou ani mezi živými.
Je Velikonoční pondělí 18. dubna 2022.
Mladou maminku s kočárkem doprovázejí desetiletý kluk a další dva nedospělci. Kluk zlobí a maminka nešetří rozhorlením.
„Милый Олег, молчи, не надо постоянно говоритъ про Путина! Молчи!“
„Milý Olegu, mlč, nemusíš pořád mluvit o Putinovi! Mlč!“
Na okamžik se zastavuji, omlouvám se, že ruším ve svátečním dnu a dostává se mi po omluvě strohé odpovědi – v ruštině:
„Ne, ne, tomu byste určitě nerozuměl, proč jsem syna právě kárala!“
Chápu, porušil jsem svým odposlechem integritu.
Popřál jsem početné a neúplné rodině hodně štěstí k svátkům, které jako „paschu“ či jinak slaví o něco později než my.
Ale stejně jsem jí neuměl pochopit, když se ne úplná rodina na úprku vypravila na prohlídku Prahy v posledním velikonočním svátku.
Po hlavě, nikoliv po nohou!