Reklama
Reklama

Chodíme po hlavě, nikoliv po nohou!

Počet zobrazení: 965

Rusko-ukrajinský konflikt, ukrajinsko-ruský konflikt, speciální operace, agrese, mrtví, pravda i klamání, denacifikace, plnění plánu, šíření pravdivých i lživých informací, cenzura na běžícím pásu, ministerstva pravdy i lži, válka v přímém televizním, rozhlasovém, novinovém a elektronickém přenosu. Přijímání manuálů člověka, žáků a studentů pro jednání se sebou samým a s okolím. Všechno nabírá na rychlosti, na obrátkách.

Do tragického vývoje mluví znalí i neznalí, poměrů, historie i jazyka.

Mediální masáž, dokonale dříve v posledních desetiletích i u nás vyzkoušená, prověřená a rozdělená Covidem-19, má mnoho společných rysů.

Strach a úzkost, tíseň ovládly nejenom Evropu.

Bonzáctví, jako v dobách nadvlády uličních důvěrnic a domovních výborů, nezná mezí ani zábran, stejně jako pavlačových drben, které hrají pré. První housle!

Totální bezmoc moci i jednotlivců je nabíledni.

Informace, pocházející na obou stranách většinou z jedné ruky. Z křesla velících nebo na nich aspirujících.

Vadí mi, kolik se do vřavy zapojilo i „chrabrých“ válečnic v sukních. Jsou jich ešalony. Na obou stranách zdi, na obou stranách vystavěných barikád a vykopaných zákopů se chvějí nejenom strašpytlové.

Je Velikonoční pondělí roku 2022.

velikonocni_prani1.jpg
Ilustrace: Lenka Vlková

Potkávám dnes v parcích a ulicích Prahy české velikonoční koledníky s košíky, plnými vajíček a cukroví. Vnuk mi upletl podle internetu karabáč z osmi proutků z vrbového proutí a ozdobil jej pentlemi ve slováckých barvách. Radost převeliká. V pražském sídlišti jdou mi vstříc ukrajinské ženy s kočárky a v doprovodu početných skupin dětí se vypravily do ulic. Mluví mezi sebou ukrajinsky a rusky, se mnou začínají zpočátku mluvit jaksi na zkoušku a s rozpaky i anglicky. Vypravili se za poznáním do zabydlené a architekturou ozdobené Prahy.

Zatím ještě přebývají na žíněnkách a na lehátkách ve školní tělocvičně.

Nejsem žádný nováček, roky jsem se potkával a povídal si s mnohými jejich otci, když stavěli nejenom Prahu stověžatou.

Bydleli v napěchovaných, přecpaných panelákových bytech, pili v nich vodku, žádný komfort, jejichž nynější majitelé, přečasto ještě včera „ukomunisté“, si dávno za jejich přispění postavili vlastní domy za městem. Aby se nerděli hanbou a studem se dneska odvolávají na to, že bydlí v chatách. Pomohli jim je vybudovat gastarbeitři v Česku, kteří byli tehdy považováni za PJ – pracovní jednotku Ukrajinec s nízkou odměnou za odvedenou práci. 

O ní se dělili se svými blízkými na Poloninách a s vlastními otrokáři.

Ve své sloní paměti si tyto vydřiduchy dodneška pamatují a nebáli se mi při své pohostinnosti i v soukromí přiznat, že až přijde čas, s oběma – s českými a se svými doma – si to beze zbytku jednou na rovinu vyřídí. K tomu si stačili pro odplatu a pro pomstu vytvořit na našem území dokonalou a fungující organizaci. Nikdo prý trestu neunikne.

Nyní tito osmahlí muži – skoro sousední Slované – zmizeli, odjeli, museli narukovat. Jednotlivě už nejsou ani mezi živými.

Je Velikonoční pondělí 18. dubna 2022.

Mladou maminku s kočárkem doprovázejí desetiletý kluk a další dva nedospělci. Kluk zlobí a maminka nešetří rozhorlením.

Милый Олег, молчи, не надо постоянно говоритъ про Путина! Молчи!“

„Milý Olegu, mlč, nemusíš pořád mluvit o Putinovi! Mlč!“

Na okamžik se zastavuji, omlouvám se, že ruším ve svátečním dnu a dostává se mi po omluvě strohé odpovědi – v ruštině:

„Ne, ne, tomu byste určitě nerozuměl, proč jsem syna právě kárala!“

Chápu, porušil jsem svým odposlechem integritu.

Popřál jsem početné a neúplné rodině hodně štěstí k svátkům, které jako „paschu“ či jinak slaví o něco později než my.

Ale stejně jsem jí neuměl pochopit, když se ne úplná rodina na úprku vypravila na prohlídku Prahy v posledním velikonočním svátku.

Po hlavě, nikoliv po nohou!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama