Chceme zdravé jídlo, jehož produkce nebude ničit životní prostředí

Přinášíme rozhovor se Stankou Bechevou, expertkou na potravinové systémy, zemědělství a biodiverzitu z organizace Friends of the Earth Europe. Jak bude vypadat společná zemědělská politika po roce 2020?

Foto: Tomáš Uhnák

Společná zemědělská politika (SZP) vznikla v roce 1962 jako opatření k nastartování válkou oslabeného zemědělství a zajištění levných potravin pro společnost a je jedním z nejdůležitějších nástrojů redistribuce veřejných financí mezi obyvatele venkova a zemědělce v EU. Kromě toho však má i environmentální ambice. Proč bychom se o SZP měli zajímat?

Spousta environmentálních problémů má kořeny v zemědělství, proto se jím jako environmentální organizace zabýváme.  Zemědělské oblasti pokrývají kolem 40 procent území Evropské unie. A 40 procent celkového rozpočtu EU jde do zemědělství. Každého z nás by proto mělo zajímat, jak vznikají rozhodnutí utvářející potravinové systémy a jak se v nich můžeme sami angažovat. Revize a reformy SZP probíhají každých sedm let spolu s plánem financování. Je tomu tak už od šedesátých let. Za tu dobu SZP prošla řadou malých i velkých reforem. Současný reformní proces spadá spíše mezi menší změny, jde pouze o drobnou restrukturalizaci.

Publikace Atlas zemědělství, na níž jste se podílela, ukazuje, že jedním z klíčových problémů je nerovnoměrná redistribuce plateb, neboli dotací SZP: asi 80 procent rozpočtu EU jde jen k 20 procentům příjemců. Tato nerovnost vede ke koncentraci kapitálu a moci průmyslových, zemědělsko-potravinářských komplexů.  Přitom lidé existenčně spjati s venkovem a místní výrobou na ně většinou nedosáhnou – často i kvůli náročné administrativě. Jak se tyto platby vyvíjely a jakou hrají roli?

Po reformě v devadesátých letech a změně tržních opatření se zavedly tzv. přímé platby, kdy zemědělci začali dostávat platby na základě počtu hektarů, které obhospodařují. Čím více hektarů máte, tím více peněz od SZP dostáváte. V mnoha zemích to ale vedlo ke koncentraci pozemků a zrušení spousty menších farem, protože nedokázaly konkurovat velkým aktérům.

Dvacet procent všech příjemců dotací tak dostává 80 procent dotací. Jde o průměr, v každé zemi je to jinak. V posledních deseti letech jsme viděli obrovský pokles počtu zemědělců – 27,5 procent všech farem z EU skončilo. Například mezi lety 2003 a 2013 přišlo Slovensko o více jak 60 procent farem.

Je přímá souvislost mezi nerovnou distribucí dotací a zánikem farem?

Musíme se na to podívat i z jiné perspektivy. SZP má rozpočet téměř 60 miliard eur – jsou to peníze daňových poplatníků určené pro stabilizaci lidí na venkově. A navzdory tomu nedokáží zabránit rušení farem ani environmentálním a klimatickým pohromám, kterým čelíme. Není zde snaha nahlížet skutečné problémy a redistribuovat peníze pro malé farmy a ty, kdo je nejvíce potřebují. V současnosti dostávají malí zemědělci v rámci SZP 1200 eur ročně, tedy mnohem méně než v jakémkoli jiném sektoru výroby.  Ty peníze by měly pomáhat rozvoji místních obchodů a podporovat inkluzivní opatření, jež reflektují agroekologické principy výroby potravin. Jedině tak je možné dosáhnout změny. Pokud dotace budou dál proudit na základě počtu hektarů, žádná změna nenastane a nikdy nevyřešíme sociální a environmentální problémy.

Když se blíže podíváme na strategie, vize a opatření států, všimneme si, že témata jako zdraví, jídlo, zemědělství, klimatická změna nebo biodiverzita jsou vnímány jako separátní oblasti. Jinými slovy, chybí integrační a participativní strategie, které by usilovaly o zdraví přírody i lidí. Z důvodu absence takových vládních vizí pak vznikají iniciativy zdola, jako v případě Land Worker’s Alliance a People’s Food Policy, iPES FOOD a Common Food Policy. Můžete objasnit kontext těchto pokusů?

Na národní a mezinárodní úrovni máme nyní ministry v Radě Evropské unie, generální ředitelství v Evropské komisi a výbory v Evropském parlamentu zabývající se různými problémy: výbor pro zemědělství, pro životní prostředí, pro rozvoj venkova… A to samé platí pro ministry a vlády států. Ty pracují odděleně. Sice spolu konzultují problémy, ale každý má své vlastní cíle, aniž by se dívali společným směrem, ať jde o národní nebo evropskou úroveň. Proto je politika tak nekonzistentní. Například generální ředitelství pro obchod Evropské komise se snaží zvýšit konkurenceschopnost a podporuje vyšší export, ale neohlíží se na životní prostředí, zdraví, sociální dopady. Princip, na němž nyní fungují vlády států a Evropská komise, bohužel rezignuje na komplexní pohled.

Zástupce z Evropské komise by ale asi namítl, že holistický přístup je přesně to, co má být cílem SZP po roce 2020. Nové sedmileté programové období SZP je totiž postaveno na devíti cílech, které pokrývají víceméně veškerou problematiku – tři environmentální, tři sociální a tři ekonomické oblasti. Řekl by, že nová SZP nabízí komplexní kroky, že má nové indikátory a všechny cíle splní. Na druhé straně vidíme, že jednotlivé vlády členských zemí se zaměřují jen na ty cíle, které jsou v jejich národním strategickém plánu. Zaměří se na své priority, což je zvyšování konkurenceschopnosti, a ostatní nezahrnou. To by nemělo být možné. Každá strategie by měla být schopná dívat se na všechny cíle zároveň a komplexně se je snažit plnit. Proto v posledních letech iPES FOOD, což je platforma zabývající se transformací potravinových systémů, dala dohromady panel expertů z osmnácti zemí, který se dívá na všechny procesy celostně. A odtud přišel impuls k založení Evropské společné potravinové politiky (European Common Food Policy). Její loňský dokument Common Food Policy velice detailně formuluje novou cestu ke společné potravinové a zemědělské politice, která zohledňuje všechny aktéry, oblasti a výzvy. Ale aby to bylo možné, je třeba podívat se na nynější politiku nejen v EU, ale i na mezinárodní úrovni. Zároveň by měl existovat jiný způsob institucionální práce, aby šlo diskutovat o různých tématech a zahrnout rovněž občanské organizace, samotné producenty i ty, kdo jsou nejvíce ovlivňováni těmito politikami, ale jsou většinou marginalizováni nebo opomíjeni. Tyto diskuse by se neměly odehrávat jen v Evropském parlamentu, kde se rozhoduje, na co se příští SZP bude soustředit. Je důležité, aby výbor pro rozvoj venkova a životního prostředí byl součástí těchto debat a spolurozhodoval. A totéž platí pro národní státy.

Co bylo cílem a vizí kampaně Good Food, Good Farming? Čeho chcete dosáhnout?

Kampaň Good Food, Good Farming probíhala během října na mnoha místech Evropě, včetně České republiky. Celý měsíc byl věnován různým společenským akcím a diskusím o krocích k decentralizaci výroby a distribuci potravinových systémů napříč všemi evropskými zeměmi. Chtěli jsme také zdůraznit politický aspekt, protože konzumace a produkce jídla je politický akt a rozhodnutí týkající se potravin ovlivňují také politické kroky. Chceme tak vyslat jasný signál národním zákonodárcům a také nově zvoleným parlamentům a evropskému vedení, že chceme jiný způsob fungování zemědělství a produkce potravin v Evropě a jiné potravinové politiky, které budou podporovat malé zemědělce a jejich důstojný život. Jde nám o jejich práva. Zároveň jakožto občané chceme zdravé jídlo, jehož produkce nebude ničit životní prostředí.

Z angličtiny přeložil Lukáš Pokorný.

Rozhovor vyšiel na A2larm 10. 12. 2019