Reklama
Reklama

Čeká na Česko nová „šoková terapie“?

O očekáváních i zátěžích minulosti spojených s novou vládou Petra Fialy
Počet zobrazení: 1625

Prezident dnes (17. 12. 2021) jmenuje novou vládu Petra Fialy, která by na začátku ledna 2022 měla požádat o důvěru Poslaneckou sněmovnu. Po říjnových volbách se nakonec podařilo složit vládní kabinet, který jednak zemi posouvá pravicovějším směrem a jednak představuje asi nejrozmanitější složení za existenci České republiky. V kabinetu je celkem pět politických stran. Nejsilnější z nich, ODS, která zažívá svůj comeback po osmi letech v opozici, získala podporu celkem 11,3 % voličů, což je zřejmě také jeden z rekordů českých politických dějin. Nejspíš nikdy žádná strana neměla premiérské křeslo s tak nízkým volebním výsledkem. Samozřejmě, že tato situace byla možná jenom díky tomu, že ODS vytvořila spolu s dalšími volební koalici stran, takže opticky vypadají výsledky lepší, než jsou ve skutečnosti. Ukázalo se to jako dobrý strategický tah. Pokud si ale srovnáme výsledky voleb v roce 2021 a v roce 2017, ukazuje se, že ani jedna ze současných vládních stran za čtyři roky v opozici výrazně neposílila. Výsledky voleb z obou let jsou pro všechny strany koalice téměř totožné, což není znakem ničeho jiného než politické stagnace.

kampan_spolu_praha_2021.jpg
Kampaň Spolu. Foto: Alois2018 / Wikimedia.org

K moci tak nastupuje dost nesourodá vláda a může se lehce stát obětí svojí vlastní vnitřní různosti. Opakuje se také jeden vzorec známý z minulosti, kterým je skutečnost, že druhá nejsilnější strana (Piráti) vstoupila do vlády se stranami, proti kterým se v minulosti vymezovala pod sloganem „Pusťte nás na ně“ (a jen na Babiše to rozhodně nebylo, viz třeba toto volební video). No, nyní Piráti právě „s nimi“ do kabinetu usedají a jako strana riskují zřejmě nejvíc, tj. jakoukoliv další politickou budoucnost. Není to ale překvapení. Piráti se za poslední čtyři roky ve Sněmovně změnili k nepoznání a to směrem k čistě establishmentové politické straně, která v parlamentu otupila všechny své protestní hrany a hrála na jistotu. Dá se očekávat, že v tom bude pokračovat také ve vládě, protože straně tak moc záleželo na tom se k moci dostat. Třeba za cenu paktu s ďáblem…

Na novou vládu s roztříštěným voličským mandátem nyní čeká celá řada úkolů a není vlastně jasné, zda si její noví ministři vůbec míru problémů uvědomují. Ministerská prestiž a pocit moci jsou sice opojné (a zdálo se, že politici vládní koalice se opravdu nemohli dočkat), jenže tvrdá realita vládní odpovědnosti bude teď dopadat na politiky a strany, které za poslední čtyři roky nedovedli přesvědčit nové voliče o svých vizích a programu. Celá řada jeho prvků je bohužel pořád retro z 90. let, které je dnes zoufale zastaralé a nejspíš přinese další problémy. Během pár měsíců se přitom argumentace jako, že za to může Babiš, vyčerpá. Tak jako se ODS s lidmi jako Pavel Blažek dostala do vlády díky krátké paměti voliče, krátká paměť dožene i tuto vládní koalici.

Vláda bude muset jednak fungovat koherentně i po převzetí moci, nikoliv jenom během cesty k ní. To jsou dvě úplně jiné roviny a hrozí, že mušketýrské manýry „všichni za jednoho“ brzy skončí. Koherence se bude v pětičlenném ansámblu hledat velmi těžko zvláště až značně přituhovat. Poměrně zavedeným vzorcem české polistopadové politiky je silná nestabilita pravicově orientovaných vlád: v podstatě od roku 1996 žádná pravicová vláda v Česku svůj mandát nedotáhla do konce. Vláda Petra Fialy tedy bude mít za úkol zlomit tento začarovaný kruh, a to se skoro rekordním počtem koaličních partnerů.

Jaké problémy na vládu čekají je poměrně jasné a zaměřím se jen na pár. Ostatně se mnohým z nich a dalším budeme na !Argumentu věnovat detailněji. Jednak to bude pandemie a její další vývoj, který se nedá v žádném případě predikovat. Tady se uvidí, zda opoziční hraběcí rady budou fungovat i v praxi. I když nelze podceňovat darwinistické instinkty neoliberálního jádra české pravice. Pokud vyhrají, mohli bychom se dočkat originálního přístupu: nakazil ses sám, další nemoci sis způsobil sám, riziko neseš sám a umřeš taky sám.

Dalším tématem je post-pandemická rekonstrukce ekonomiky a otázka zadlužení. Tady bude kritické jednak na budoucnost se orientující využití finančních zdrojů z EU, jednak dvě spojené otázky – jak moc škrtat a kde škrtat. V tom prvním případě si nejsem jista vlastně, jakou vizi budoucnosti koalice nabízí a jak ji bude prosazovat. Tedy kromě toho, že lékem na všechno je trh a digitalizace? V tom druhém jsou asi na místě obavy z opakování minulosti. Pokud se bude zase škrtat v oblasti sociální politiky a dalších investic do společnosti (zdravotnictví, školství a vzdělávání), zatímco se Česko požene za 2% (HDP) cílem výdajů na obranu, sehraje vláda s obyčejnými českými občany zase další nehezkou hru. Navíc ve velmi nejistém kontextu.

Evropská unie se ponořuje do energetické krize, která slibuje obrovské zvýšení cen energií, což zvýší sociální tlak na celou řadu domácností. V Česku dnes už reálně je a dál hrozí energetická chudoba. Vláda už naznačila, že se bude držet dogmatu „adresných dávek“, což je v pravicovém pojetí obvykle recept na to, aby na reálnou pomoc dosáhlo co nejméně lidí za co nejsložitějších procedur. Takže i tady bude muset tým Petr Fialy ukázat, že je lepší než minulé pravicové vlády v ČR, které reálně uprostřed tvrdých sociálních dopadů finanční krize v Česku situaci jenom zhoršovaly, což bylo jaksi v rozporu s tím, co by vláda měla dělat.

S energetikou souvisí i další: prosadit zájmy českých občanů vůči Německu a v EU v rámci nové zelené politiky. Nepůjde o nic jiného než o to, aby Česko zelený přechod zvládlo ekonomicky (tj. nepoškodil výrazně hospodářství a byl v souladu s možnostmi české infrastruktury a ekonomiky) a aby ho zvládli i čeští občané s průměrnou mzdou někde na 40 % té německé. Už teď se ukazuje, že zelený přechod má obrovské dopady na peněženky obyčejných lidí. Jeho realizace v rozporu se sociální politikou a spravedlností nemůže a nebude fungovat.

Situace v mezinárodní politice je velmi špatná. Mám ale obavu, že návrat havlovské politiky v pojetí pětikoalice v těchto reáliích slavit úspěch nemůže. Uprostřed velmocenského napětí mluvit o lidských právech (a to jen vůči vybraným zemím) je spíše samomluva. Nápady nové německé ministryně zahraničí ohledně federalizace už nyní špatně fungující EU, budou další velká porce. Ochota politiků nejen v Německu obětovat geopolitické soutěži peníze daňových poplatníkům odmítáním ruského plynu, je varující. Bezobsažné manifestační kroky budou dělat z české diplomacie prázdnou skořápku. Výběr nového ministra zahraničí v této situaci budil rozpaky, ale je otázka, zda má vláda Petra Fialy vůbec jiné ambice, než je právě manifestace loajality.

Česko nyní tedy čeká léčba Petrem Fialou a jeho týmem, který  na ní prý tvrdě pracuje. Doufejme jen, že se nebude nakonec podobat další (tentokrát nazelenalé) šokové terapii. Už jich bylo dost.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama