Cathédrale Notre-Dame de Paris a Ztohoven

V poslední sváteční den jsme prošli bezpečnostními rámy do areálu Pražského hradu; až k bráně Chrámu svatého Víta. Klidně, spořádaně, noblesně. Češi, Korejci, Španělé, Slováci, Italové, Francouzi, Číňané, Rusové a Ukrajinci.  

Ti poslední z Užhorodu a Mukačeva nám dokonce poskytovali hygienický servis.

Ještě před několika měsíci se předháněli čeští kandidáti v prezidentských volbách svým ujištěním, že tento Zemanův hanlivý relikt doby po svém zvolení do prezidentského křesla okamžitě odhodí do Jeleního příkopu.

Ani ZTOHOVEN, zneuctění prezidentské vlajky – standarty a vyvěšení rudých trenýrek za bílého dne nebylo pro ně mementem.

Kdyby se něco podobného odehrálo například na střeše nebo v blízkosti washingtonského Bílého domu, Národní garda USA nebo FBI by podobné pokušitele v kominických montérkách rozstřílela bez pardonu na cimpr  campr.

U nás však našli tito šejdíři zastání nejenom u prezidentských kandidátů, u senátorů, u akademických titulářů. Ale u většiny mediálních ochránců demokracie. Vždyť podle nich nešlo o nic jiného než o klukovinu.

Šlo o do nebe volající a zjevný útok na současnou hlavu státu. Zneuctít a roznést ji na kopytech.

Maxmilien Luce (1858 – 1941): Notre-Dame de Paris (1901).

V pondělí 15. dubna 2019 v podvečer vzplanula v Paříži Cathédrale Notre-Dame, plameny této křesťanské svatyně planuly  ž i v ě na obrazovce souběžně s večerním zpravodajstvím České televize. Vůbec mne v těch chvílích nezajímaly informace o výsledku Babišova střetu s dotacemi EU ve Štrasburku, o nedostatečných dávkách polského hovězího v zavařovacích sklenicích v supermarketech.  Na netu v tom okamžiku běželo stále nezveřejněné sdělení o návrhu smlouvy mezi USA a Slovenskou republikou o  vybudování dvou vojenských základen v sousední zemi.

Hodnota a váha vážných rozhodnutí byla oslabena dramatickou událostí.

Ke slovu se minutu po minutě na obrazovce dostávali čeští památkaři, hasiči, strážci pořádku, postupně dostalo slovo i znepokojení politiků, kteří vyslovovali svá hodnocení k pařížské tragedii, srovnávali bezpečnostní zajištění pokladů lidské historie u nás a ve světě.

Ani slovo o tom, co se docela nedávno odehrálo v blízkosti svatyně českého národa. Jak se chovala vrchnost českého právního řádu, hned poté, když na střechu Pražského hradu vylezl „kominík“ a zcizil symbol.

Jako voják základní služby totalitní armády jsem byl od počátku až do konce uvědomován, když jsem nastupoval do strážní služby  jako strážný u standarty, že kdyby došlo k pokusu o její zneuctění, musím zasáhnout se zbraní v ruce.

A kdyby konec konců došlo i mou nedostatečnou ochranou k jejímu poškození, nebo nedej bože k odcizení, zaniká i útvar, kterému byla vojenská zástava svěřena. 

Sám jsem se ve zděšení nyní podivil okamžitému sdělení o příčině vzniku požáru Cathédrale Notre-Dame; prý k němu došlo při rekonstrukci zanedbané a nedostatečně opečovávané svatyně. Té svatyně, která je domovskou katedrálou pařížské římskokatolické arcidiecézy. Vžila se v překladu do češtiny jako Naše paní anebo jako Katedrála Panny Marie či Chrám Matky Boží. Právě do tohoto posvátného místa zasadil spisovatel Victor Hugo děj svého světoznámého románu Chrám Matky Boží v Paříži.


Foto František Dostál: Paříž  

Několikrát ji postihly radostné i kruté osudy.

Nyní však poprvé šlo i o sdělení o nešťastné náhodě, snad o selhání lidského činitele.

Výroky politiků – snad nad zděšením z rány osudu – že nás opouští kus francouzské a evropské historie, mne příliš nepřesvědčují.

Zvláště naše domácí zkušenost mi zvoní před ušima. Stalo se totiž nikdy nevídané, že za bílého dne dokázal vylézt na střechu Pražského hradu převlečený muž za kominíka, ukrást ze stožáru prezidentskou vlajku – a jiní ji pak rozstříhali. 

Po kouscích ji pak za bakšiš prodali, aby z jarmarečního výtěžku zčásti uhradili svoji vinu.

Nebouchá s námi plebejci někdo pořádně o dlažbu?

Musí to člověčí hlava pod těmito údery pokaždé vydržet?