Byl první máj, byl lásky čas?

Dávno si už nemyslím, že stále používaná forma prvomájových demonstrací, jaké se drží i KSČM, ale i jiné politické strany, bojující nepřestajně o politickou moc, je tím nejlepším a trvalým projevem. Nic jiného si však nemyslím ani o protichůdné straně, která se staví do role obránce demokracie a svobody, pod deštníkem záchrany a ochrany lidských práv.

Což tak vzájemně spojit síly a bojovat za mír? Proti přípravám nejrůznějších dílčích a vyprovokovaných válek? Nechystá se za našimi zády třetí světová válka nebo nějaké oranžové, modré nebo fialové povstání?

Bylo by to vůbec povoleno? Vzdorovat a vzepřít se? Jak by se chovaly mocenské složky našeho ministátu?

Tentokrát sem na jeden z mítinků přiklusala i dvoučlenná policejní jízdní hlídka.

Už vůbec si nemyslím, že tato forma manifestace je jediným pokračovatelem slavné dějinné tradice.

Vypravil jsem se i letos na pražské Náměstí Jiřího z Poděbrad. S fotoaparátem a s trekingovými holemi, přímo do vřavy události slavného dne, oslav Svátku práce.

Hned po vystoupení ze stanice metra jsem musel projít „krvavou uličkou“ ohlušen řevem několika zběsilých fanatiků. Musel jsem projít sprškou nadávek a urážek. Vše bylo letos o poznání hustší než v předcházejících letech. Z  obou stran na nás na všechny, na muže na ženy a na děti, spadla sprška silných slov. O tom, že jsme vrazi, že jsem vrah, že jsme zločinci, že jsem zločinec.

Nejzuřivějších urážek se asi dočkal – dnes již občan v důchodu – Miloš Jakeš. Přijel metrem, pak přišel pěšky. Skloněn věkem si vyslechl burácející se volání uličky:

„Jakeše – do koše! Vrahu, vrahu...! Jsi zločinec!“

Jeho kroky a jeho tvář ani na okamžik nespustila se zřetele kohorta dekorovaných novinářských kolegů a to i těch nejověnčovanějších fotografů; rdím se je jmenovat.

Nedivím se jim. Každý krajíc chleba je přece o dvou kůrkách. 

Zbrojnoši v plné zbroji se s transparenty bleskurychle, organizovaně přesunuli na terasu jednoho z nejkrásnějších chrámů Prahy, dílo slovinského architekta. Zakotvili před vchodem do Kostela Nejsvětějšího srdce Páně. V letech 1928 – 1932 realizovaného podle krásného projektu Slovince Josifa Plečnika.

Nenávistní šmoci se s transparenty, plnými zloby proti někdejšímu SSSR a KSČ, proti prezidentu České republiky Miloši Zemanovi – s „rudými trenýrkami“, pokořujícími prezidentskou vlajku na Pražském hradě, seřadili vedle sebe. S hesly a  odkazy odeslat Čínskou lidovou republiku se svými 1,3 miliardami občanů kam? No přece – kam jinam – do „Hajzlu“. Pod vlajkami USA, Tibetu, NATO a Evropské unie. S portréty Václava Havla a Dalajlámy. V tričkách, které jejich ctitel měl rád na sobě i na veřejnosti a které, když šel mezi lid, nosil s nápisem: „Fuck of KSCM“.

Od manifestantů, tentokrát v nezvykle malém počtu než jindy, je oddělovali službu konající příslušníci Antikofliktního týmu, zřízeného ministerstvem vnitra. Stejně jako Policie České republiky i oni pomáhali a chránili.

Svou práci brali s úsměvem.

Byl přece První máj, byl lásky čas.

Poté, když na mne jedna řvoucí blondýna vyplázla jazyk a bez přestání ječela, že jsme všichni vrazi a zločinci, stejně tedy i já, mne jeden antikonflitní sympatický muž oslovil. Po jejích výrocích, které sám slyšel a které si nikdy nedovolím opakovat, mi řekl, že vlastně o nic, konec konců nejde.

Také k tomu nepřípadně připojil, že sám má vysokoškolské vzdělání. A prý si ani já z takového ječení jedné rozdováděné – nedovolil si říct – štětky – nemám ve svém věku dělat žádné závěry.

Největší kravál se spustil nikoliv při projevu poslance Jiřího Dolejše, ale při reprodukované hudbě a při zpěvu Internacionály. 

To se i hory otřásaly, vzduchem létaly nadávky – jako že jsme všichni dohromady prachobyčejné lidské svině, vrahové, zločinci... Vzduchem létaly výkřiky:

„Hanba komoušům!“



Film letošního prvomájového setkání 1. máje 2019 mi vůbec v ničem nevyvolával asociace ani na Jana Nerudu, a už vůbec ne v ničem na Karla Hynka Máchu.

Ale přinutili mne hodně myslet pouze na jedno, kde to vlastně – v jaké společnosti a s kým a mezi kým ještě v tomto státě žiju? Prý v nejlepším, jaký jsme kdy v životě vůbec měli.  

Psi štěkají, karavana jde dál, věřme!

Foto: Autor