Reklama
Reklama

Bojujeme v Kábulu i za Prahu?

Počet zobrazení: 1188

Měl jsem v životě velké štěstí, že jsem se jako novinář mohl dvakrát vypravit do daleké země, do Afghánistánu. Pokaždé jsem se tam dostával přes Indii. Jednou to bylo v mezinárodní novinářské skupině – Indonésani, Američané, Ceylonci, Britové ... Podruhé jsem tam mohl pobývat, v kraji skal a podivných podmanivých pohledů tváří desítek osmahlých mužů a žen a jejich zakrytých obličejů, skoro sám.

Vypravil jsem se do bohaté a romantické krajiny, která mi učarovala svými zahalenými a tajuplnými poustevníky, které jsem poznával z četby cestopisných knih.

A trochu pak jsem se do této země odhodlal sám nahlédnout. Nikoliv beze strachu a bez obav.

Jelikož jsem se díky ruskému malíři jménem Nedbajlo a fotografu Alexandru Špiněvovi spřátelil s ruským zpěvákem, textařem, hercem a se zcela neobvyklým člověkem Vladimírem Vysockým, odjížděl jsem do Afghánistánu slušně připraven a informován.

Zuřila válka! Byla to od počátku strašná válka. Smrt se skrývala za každým rohem.

Denně na moskevském Vernadském hřbitově v noci pohřbívali padlé sovětské vojáky –afghánce, často mladé chlapce - Rusy, Bělorusy, ale i vojáky ze sovětských středoasijských republik. Uzbeky, Tádžiky, Kirgize, Kazachy i kavkazské Čečence… Ozýval se pláč, zněly smutné a odhodlané Vysockého songy. Ve tmě se zračily obrysy jednonohých, jednorukých i slepých kamarádů, spolubojovníků, všichni jim tehdy říkali afghánci.

Byl jsem u toho, byl u toho i zpěvák Vladimír Vysockij, malíř Nedbajlo, fotograf Saša Špiněv.

Pili jsme spolu k nelibosti důstojníků nad hroby padlých becherovku i vodku. Z lahví. A drželi jsme se kolem ramen.

pamyatnik_pogibshim_voinam-afgancam_ust-kamenogorsk843.jpg

Pamätník vojakom padlým v Afganistane, Ust-Kamenogorsk, Kazachstan. Foto: NFYFLY / Creative Commons

Kábul. Sutiny. Proudy obyvatel. Všude jsme si připadali jako vzácná kořist. Z každé zdi čouhalo nebezpečí. Před nastraženými minami nám chránily auta děti, kábulští kluci. Bakšiš, natažené ruce.

Přijal mně prezident Afghánistánu MUDr. Muhammad Nadžibulláh. Nakonec jej vzbouřenci nejprve pověsili za nohy. Vykastrovali ho a vláčeli a utahali k smrti za náklaďákem. Talibánští povstalci jásali radostí ze svobody a z vítězství nad okupanty.

Jeho bratr, také lékař, velitel ochranky prezidenta, mi odebral fotoexponometr „Leningrad“. Co když je ten malý přístroj výbušninou? Jeli jsme pak spolu odpálit jej do skal, byl to dárek od mé manželky pod vánoční stromeček. 

Za stolem seděl prezident, za ním byly zavěšené dvě afghánské vlajky, vedle nich stáli dva vojáci s namířenými tarasnicemi. Klepaly se mi ruce, prostředí málo vhodné k rozhovoru pro týdeník Svět v obrazech s prezidentem, s hlavou státu!

„Nikdo nás nikdy neporazí, jsme rodové společenství. Bojujeme často bez přestání i mezi sebou. Jedni padnou, druzí povstanou. Napište to! Jsme moc hrdý národ, umíme bojovat, umíme i lacino poztrácet své životy. Napište to, prosím! “

Kvečeru před setměním jsem letěl na druhý konec státu - od Kábulu na sever země do Kandaháru. Osádka letadla, vycvičená u nás, zapnula automatického pilota. Dorozumívacím jazykem byla čeština a ruština. Světla byla vypnuta. Kvůli talibánským mudžahedínům.

Pořád byla ještě válka.

V letadle se za noci pila z plna hrdla vodka. Znovu jsem slyšel:

„ Nikdo nás nikdy neporazí. Všichni nakonec odtud odtáhnou tam, odkud přišli.“

Ve velkém městě jsem se potřeboval ve zbořeništi vyčůrat. Skočili na mně! Leželi jsme na zemi a doprovázející vojáci mi kladli na srdce: „Je to tady všude minové pole!“

Procházel jsem tržištěm jako podivný VIP.

Afghánci uměli všechno, na počkání ušili na šicích strojích pod širým nebem košili, do večera sako z velbloudí vyčiněné kůže. Na trhu kvetlo umění, koberce, čepice, kazety na šperky, z mramoru vytepané nože, dýky. Zrak tu přecházel nad krásou řemesla od prvního pohledu…

Znovu Kábul, jedu výtahem do pracovny velvyslance SSSR v Afghánistánu hodně hluboko pod zemí. Ambassador Boris Nikolajevič Pastuchov, někdejší čelný funkcionář Všesvazového komunistického svazu mládeže, mne vítá s úsměvem a objetím.

Kdysi můj kritik, kritizoval mně za prý mé pravicově oportunistické pokusy při narušení jednoty československého mládežnického a dětského hnutí a jeho rozbití, velkoryse přehlédl mé „prohřešky“ mládí.

Řeč přešla na realitu:

„Chystáme se odejít! Obětí je moc!“ 

«Здесь тупик!»

Afghánistán je slepá ulička.

„Borisi Nikolajeviči, proč jste sem přišli?“ ptám se otevřeně.

Do paměti si zapisuji jenom periferně, cituji zhruba, na přesnosti nelpím:

„Abychom ochránili sebe, a nejenom sebe. Jižní hranici. Kvete tu terorismus, zločinnost. Odtud proudí do světa drogy. Zkáza lidstva. Bojujeme za cenu velkých ztrát. Šance a vyhlídky na vítězství jsou moc malé. To je společenství, které nemůžeme nikdy pochopit. Aniž mám právo to sdělovat, Afghánistán je tvrdý oříšek i pro diplomata, natož pro vojáka. O nějaké svobodě a demokracii tu nemůže být nikdy ani řeč.“

Navštěvuji afghánské vězení, je skryto jako velvyslanectví SSSR hluboko ve skalách a pod zemí. Vězeňství nerozumím, nezajímá mně to, o co bych se měl zajímat…

Znám je jako nezletilec z doby Protektorátu Böhmen und Mähren, z návštěv otce po zatčení nacisty a z jeho poválečného a kusého vyprávění.

Navštěvuji na afghánských svazích mašličkami opentlené hroby na hřbitovech. Dbám E. E. Kische: „Jdeš-li za reportáží, překroč práh hřbitova.“

Po létech a po další návštěvě Kábulu nalézám blízko za války nacistického Internačního tábora ve Svatobořicích-Mystříně firmu na výrobu cínových i dřevěných rakví, beden pro padlé v Afghánistánu. Doplňuji si: pro USA Army a NATO.

Nežiji život v úkrytu, mám známé z řad bývalých i současných českých vojáků, kteří se vrátili ze země, kterou jsem kdysi, v jiné politické situaci, trochu poznal. Skládám si mozaiku.

Čtu a naslouchám a divím se i těm, kteří tam nikdy nebyli a ani s nikým nemluvili. Mluví ve frázích. A hlasitě kážou. Moc jich však nedbám. Mám pochopení pro opravdové chlapy, kteří prožili v Afghánistánu válku v míru. Věřím jim a věřím, že mají pravdu. Je mi líto mladých životů. Silácká prohlášení nejsou na místě.

Nemám vždycky zatím zcela jasno, zda v Kábulu bojují i za Prahu. Věřím, že se dožiju pravdivé odpovědi. A snad i vyřešení tak velkého problému mírovou cestou. 

Přiznám se, že mne ani moc nezajímají prohlášení českých političek, hlavně pro svou prázdnotu o tom, jak si poradit s teroristy v Afghánistánu. Spíše mi lahodí názor českého muže, že jde na další misi do Afghánistánu ze zcela jiného důvodu, než čtu v českých  novinách. Mluví o hypotéce, není primitiv, má vysokoškolské vzdělání. Nebo slyším otevřená slova vojáka USA Army při zastávce Dračí kolony na ploše kasáren v pražské Ruzyni, že je na vojenské základně v Německu po několik let, aby po službě dostudoval.

Válka v Afghánistánu, kterou prošli sovětští vojáci, poškodila tisíce mladých mužů, naučili se spát s pistolí pod hlavou. Za dlouhá léta neuměli často nic jiného dělat než bojovat, střílet. Tisíce jich položilo své životy, stovky si jich vzalo život.

Mnohé tragedie z dnešního tažení jsou sice na hony vzdálené minulosti, ale jsou podobné. Těch, kdo si sáhnou na život, je v jednotlivých letech dokonce více než těch, kteří padnou pod afghánským nebem pod střelami teroristů.

Nemám patent na rozum!

Mohu se mýlit. A mýlit se je lidské.

Priemer: 5 (1 hlas)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama