Boj proti islámskému státu: „Reálné volby“

Islámský stát (IS) sleduje svůj jasně stanovený cíl, kterým je rozšiřování chalífátu pomocí úmyslné extrémní brutality. Očekává, že taková extrémní brutalita donutí ostatní buď přistoupit na jeho požadavky, nebo odstoupit ze scény. Dosavadní úspěchy IS všechny – na Blízkém východě i mimo něj – hluboce děsí.

To, proč je pro odpůrce IS tak těžké dosáhnout pokroku v boji proti společnému nepříteli, je neschopnost pochopit, že to byla jejich pošetilost a špatně nastavené priority, co vůbec umožnilo IS objevit se a představovat takovou hrozbu.

IS tvrdí, že jedná z náboženských motivů diktovaných Koránem. A jeho přívrženci tomu s největší pravděpodobností věří, což samozřejmě téměř znemožňuje jakýmkoliv způsobem s nimi vyjednávat. To je odlišuje od salafistických (wahhabistických) hnutí, které zde byly předtím. Al-Káida, Muslimské bratrstvo, a Taliban – to vše byla hnutí, která kombinovala bojovnost s pragmatismem.

V současné době tradiční arabská muslimská hnutí, vlády arabských států, i vnější síly zapojené v regionu (Spojené státy, západní Evropa, Rusko, Turecko, Írán), odsuzují IS. Nicméně, široce se věří, že IS nalézá podporu nebo alespoň benevolentní neutralitu u obyčejných sunnitských muslimů v islámském světě, především u mladších osob. Tito obyčejní lidé proudí do oblastí ovládaných IS ve velkém počtu. I osoby, které působily v jiných wahhabistických hnutích se přesouvají k IS.

Co je hnacím principem tohoto nového přístupu? Není to zákon šaríi. To tady konec konců už bylo. Šaría pouze kryje a ospravedlňuje brutální akce. Samozřejmě, jakmile se něčemu dostane náboženského krytí, jako je toto, závazek se stane pevnějším. Ale hlavním faktorem, který je základem nového impulzu, je pocit beznaděje. Ostatním hnutím a státům – jak sekulárním tak wahhabitským – se nepodařilo výrazně zmírnit útlak, který mladí muslimové cítí. IS nabízí naději. Možná jednoho dne konvertité budou rozčarováni, ale tento okamžik ještě nenadešel.

Proč se nemůže dospět ke koalici těch, kteří jsou proti IS a jeho expanzivní hrozbě? Odpověď je velmi jednoduchá. Všichni mají své (jiné) priority. Egyptská vláda bojuje především s Muslimským bratrstvem. Saúdská vláda bojuje především s Íránem a s každým, kdo ohrožuje její nárok na vedení sunnitských muslimů na Blízkém východě. Katarové bojují především se saúdskou vládou. Vláda Bahrajnu dává přednost potlačení Šíitů, kteří představují v tomto státě početnou většina. Íránská vláda bojuje především se sunnitskými silami v Iráku. Turecká vláda bojuje v první řadě se Sýrií Bašára Asada. Kurdská hnutí bojují nejen za svou autonomii (nebo nezávislost), ale i mezi sebou. Ruská a americká vláda dávají přednost vzájemným sporům. A Izraelci bojují především s Íránem a Palestinci. Nelze nalézt toho, kdo by měl boj s IS ve svém seznamu na prvním místě.

To je naprosto šílené. Může něco prolomit toto iracionální schéma falešných priorit? Je zřejmé, že existuje naléhavá potřeba vytvořit podmínky, v nichž bude boj mezi Sunnity a Šíity nahrazen jiným principem, podle něhož bude mít menšina v daném státu právo na přiměřenou účast na správě věcí veřejných a přiměřenou společenskou autonomii. A kdyby bylo dosaženo dohody mezi Spojenými státy a Íránem, mohly by společně vojensky a politicky získat severozápadní Irák zpět z rukou IS. Ale dovolí to zastánci tvrdé linie v obou zemích?

A co, můžete se ptát, existující diktatury? Neměli bychom bojovat také proti nim? Snaha o to, aby takový postup dostal nejvyšší prioritu je však fakticky posiluje. Obavy, které se vytváří skrze existenci IS ve skutečnosti omezují mnoha způsoby občanská práva obyvatel ve Spojených státech a západní Evropě. Je zde masivní vlna pokrytectví v určení toho, které tyranii se postavit. Každý totiž chrání tyrany, kteří jsou jeho geopolitičtí spojenci a odsuzuje tyrany, kteří nejsou.

Už dávno nastala doba radikálně revidovat naše priority. Pravděpodobnost, že k tomu dojde se mi, přiznám se, zdá v tuto chvíli malá. Ale faktem je, že není jiná možnost.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 396, 1.3.2015. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.