Bobo versus lid

Počet zobrazení: 3397

Vratislav Roháč se zamyslel spojitostí mezi selháními levice a změnami na straně kapitálu, který dnes představuje služebná manažerská třída s charakterem tzv. bobos.

Napoleon prý prohlásil, že na bojišti se situace mění každým okamžikem. Dnešní tápání levice vzbuzuje dojem, že ačkoliv dlouho mluvila o třídním boji, přesto nakonec nepochopila, jak takový boj probíhá. Nemusíme sice používat zrovna označení třídní boj, ale zájmový konflikt mezi kapitálem a prací je realitou. Podstatou demokracie není absence společenského konfliktu, ale to, že demokracie umožňuje vyjednat jeho smírné řešení. Pokud to nedokáže, tak bude vystřídána diktaturou nebo občanskou válkou.

Hovoříme-li o zájmovém konfliktu mezi prací a kapitálem, pak je třeba dodat, že od dob Marxových se kapitál poněkud změnil. Není reprezentován podnikatelem, který vládne suverénně svým majetkem, továrnou, dolem a buduje krok za krokem vlastní koncern. Jeho představitelem je dnes spíše manažerská třída, která spravuje a ovládá majetek anonymních akcionářů. Ve správě firem je často skryta větší moc, než jaká vyplývá z jejich formálního vlastnictví.

Tento posun připomíná někdejší vývoj feudalismu. Nejprve byli nositeli moci aristokraté vládnoucí suverénně nad svým panstvím, později se reálná moc přenesla do rukou dvorské aristokracie. Starší tzv. venkovská šlechta upadla, protože nebyla na místě, kde se v rámci absolutistického státu centralizovala moc. Místo ní nastupuje nová služebná šlechta, jejíž mocenské postavení vyplývá z úřední funkce ve státním aparátu.

Dnešní manažerská třída je v podobné situaci. Reálná ekonomická moc je v rukou korporátní byrokracie, nikoliv v rukou suverénních podnikatelů. Samostatná továrna nemůže svou mzdovou politikou konkurovat korporacím, což platí i pro stát. Vyšší sociální vrstva tak neodvozuje své výsadní postavení ani od státu ani od samostatného podnikání, ale od služebného postavení v globálních korporátních kolosech. Zatímco klasický podnikatel byl vůči státu loajální, protože potřeboval jeho služby, nová buržoazie tuto loajalitu necítí. Její náklonnost patří tomu, od něhož plyne největší ekonomický prospěch. Všichni, kdo mají vazbu na korporace (včetně menších podniků a příslušníků svobodných povolání) nemají nejmenší důvod k tomu, aby podpořili národní stát proti štědré korporátní vrchnosti, na níž jsou závislí.

Ve Francii se vžil pro tuto novou třídu výraz bobo (množné číslo bobos). Slovo vzniklo spojením prvních slabik dvou francouzských slov, která znamenají v překladu „buržoazní bohém“. Výraz naznačuje splynutí nonkonformních až protispolečenských postojů s životním stylem bohatého člověka. O lidech z této skupiny se též často říká, že jsou názorově nalevo, sociálně napravo. Dodejme, že zkratku bobo použil poprvé francouzský sociolog Michel Clouscard, ovšem tehdy ještě v podobě lili-bobo, kde lili znamená liberálně libertariánský. Ačkoliv bobo vzniklo původně jako pojem z oblasti životního stylu, dnes je to v hovorové francouzštině synonymum pro novou buržoazii.

bobos_in_paradise.jpgWikipedia.org:
"Termín bobo je abreviace
dvou předtím existujících slov
 buržoazie a bohémství 
(bourgeois bohemian),
označující nově vzniklou
sociální elitu v západních
zemích. V této podobě jej
celosvětově proslavil
americký novinář a spisovatel 
David Brooks ve své knize 
Bobos in Paradise (2000).
Poprvé se ovšem termín objevuje
v podobě lili-bobo (zkratka slov
liberálně-liberteriánský buržoazní bohém)
v díle francouzského sociologa
Michela Clouscarda."

Na přesun moci od původních kapitalistů k služebné buržoazii nedokázala levice reagovat. Jedním z hlavních důvodů je ta skutečnost, že nová třída se přihlásila k levicovým hodnotám. Antisystémová revolta se stala koníčkem studentů z bohatých rodin. Byla to však revolta, která posloužila hlavně této třídě. Její příslušníci označili své názorové postoje za levicový liberalismus, někteří se dokonce hlásili k neomarxismu, ale hnacím motorem jejich názorových postojů se nakonec stalo pohrdání kulturou a hodnotami nižších společenských vrstev. „Neomarxismus“ v této podobě se sice stal nástrojem třídního boje, ale nástrojem, který slouží nové buržoazii k boji proti dělnické třídě.

Klasické dělnické strany se začaly postupně liberalizovat, čímž se zároveň více přiblížily hodnotám bobo. Ostatně i straničtí vůdci socialistických stran mají již svým životním stylem blíže k vyšším vrstvám než k dělníkům. K levici se začala hlásit i značná část servisní elity a spojila tak své mocenské nároky s živým přesvědčením o tom, že stojí na straně dějinného dobra.

Po liberalizaci socialistických stran ztratilo soupeření mezi pravicí a levicí svůj původní význam. Ukázalo se, že liberalizované sociálně demokratické strany jsou schopny prosadit liberálně kulturní agendu, nikoliv však uhájit to, co bylo již dříve dosaženo v zájmu pracujících. Ve Francii se levice a pravice prakticky rozpadla. K moci se dostal prezident Emmanuel Macron – postava bez politické minulosti vybraná kapitálem. Svůj úspěch založil i na tom, že pro svou stranu odmítl klasické pravo-levé dělení. Frustrace z nemožnosti něco změnit se přelila do hnutí žlutých vest, které se ovšem rovněž samo definovalo mimo tradiční politické pojmy pravice a levice. Vidíme na tom, jak se reálný sociální konflikt ve Francii vyhýbá pojmům levice a pravice, aby mohl být ve veřejném prostoru vůbec artikulován.

Vyostření konfliktu mezi dělným lidem a novou buržoazií vidíme poměrně dobře v oblasti migrace, proto ji zde uvedu jako příklad.

Běžní lidé mají řadu důvodů nepodporovat masovou migraci, s níž mají na Západě už více než padesátileté zkušenosti. Velké množství migrantů představuje konkurenci na pracovním trhu, zátěž pro sociální systém, soužití různých etnik není prosto kulturně podmíněných konfliktů, sociální prostředí přistěhovaleckých lokalit se stalo dosti nepřívětivým. Nová buržoazie však v těchto lokalitách nežije. Přistěhovalectví pro ni znamená levnou pracovní sílu, levné služky, možnost zřizovat etnicky smíšené pracovní kolektivy, v nichž je menší riziko vzniku odborů.

Racionální diskuze o přistěhovalecké politice však není možná, neboť stoupenci migrace mají univerzální zbraň ve slově „rasismus“. Dělník hájící své zájmy je onálepkován jako rasista a tedy i pravicový extremista. Nová buržoazie svůj třídní boj proti němu ospravedlňuje svou levicovostí, liberálností a zejména zásadovým antirasismem.

Migranti mají být v duchu antirasistických zásad chráněni před předsudečnou nenávistí většinové společnosti, která je navíc argumentem pro jejich případné zvýhodňování, tedy pozitivní diskriminace. Bylo by to správné, pokud by pravda nebyla o něco složitější. Sledujeme-li komentáře na internetu, můžeme zjistit, že podstatná část a možná i většina kritiků migrace neobrací svou nenávist proti migrantům, ale proti bobos. Za viníky současného stavu nejsou obvykle považováni migranti, ale nová buržoazie. Tento fakt bezděčně přiznávají i levicoví liberálové: Když nás varují před populistickými hnutími, tak zároveň upozorňují, že jedním z jejich hlavních poznávacích znaků jsou „antiestablishmentové postoje“. Je to jistě krásně levicové bojovat proti antiestablishmentovým hnutím.

Z hlediska historického je možno poznamenat, že „dovoz cizinců“ byl i v minulosti mocenským nástrojem, byť k němu nedocházelo v takové míře. Panovníkům se např. osvědčilo opírat se o cizí úředníky, kteří byli vůči králi bezmezně loajální, protože neměli sociální a rodinné vazby v dané zemi.

Z pohledu nové buržoazie je jistě odpor vůči masové migraci iracionální. V jejich očích je to asi tak absurdní, jako kdyby měl majitel stáda dobytka řešit vzpouru ovcí, které se nechtějí dělit o pastvinu s ovcemi, jež si jejich pán nově zakoupil. Liberálové se ostatně často podivují nad tím, jak někdo nechápe, že je migrace důležitá kvůli kompenzaci přirozeného úbytku obyvatel nebo pro zajištění ekonomického růstu.

Liberalismus začal svou dráhu jako revoluční ideologie buržoazie. Zdůvodnil právo lidu svrhnout panovníka, odstranil staré feudální vazby s jejich negativy i případnými pozitivy. Dnešní liberalismus usiluje o destrukci dalších společenských institucí – jsou jimi zejména národ a rodina. Člověk má být osvobozen tím, že bude z těchto vazeb vytržen.

Zatímco však staré feudální instituce byly svou podstatou hierarchické, instituce národa a rodiny jsou rovnostářské. Například monogamní rodina je velkou vymožeností v tom, že už od počátku vytváří nezbytný předpoklad pro rovnost mužů a žen. To, že je rozdíl mezi členem a nečlenem instituce (případ národa) na jejím rovnostářském charakteru nic nemění. Tradiční levice vždy odmítala národnostní útlak a měla blíže k občanskému pojetí národa, ale nikdy nechtěla národy likvidovat. Jestliže tedy dnes „levice“ podporuje likvidaci národa a klasické rodiny, pak je to podstatná změna.

Toto je zhruba situace dnešního třídního konfliktu. Levice, která se nedokáže v nové situaci zorientovat, je bezcenná. Duchovní zbraně, strategie a taktiky kapitálu se mění. Moc dnešní globalizující se buržoazie nestojí ani na fašismu, ani na konzervatismu, ale na údajně levicovém liberalismu. Je třeba reagovat na to, že moc se přesunula od konzervativních kapitalistů k „levicovým“ bobos.

Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984