Blbci se přestali stydět

0 ignorantech a inaugurantech
Počet zobrazení: 4025

Že se blbci přestali za svou blbost stydět, řekl v předvečer inaugurace prezidenta republiky režisér Jan Hřebejk. A že má pravdu, potvrdilo hned ve Vladislavském sále – a dokonce v přímém přenosu – několik jednotlivců, o kterých to ovšem zlé jazyky tvrdí už dávno.

Jmenovat je nebudu, protože jejich jasnosti, mužské klony Angely Davisové, top alchymisty a geniální bytosti, které se hned po maturitě kdesi na Vysočině staly referentkami Českého statistického úřadu, kde v klidu a pohodě přečkaly celé období normalizace, každý zná.

Navíc mám důvodné podezření, že zrovna tyto smutné postavy neměl Jan Hřebejk na mysli. Ten svou sžíravou kritikou cílil jistě na jiné borce – třeba na řádně zvoleného, ale pod nátlakem opozice, médií a části veřejnosti rezignujícího předsedu parlamentní komise pro kontrolu GIPS Zdeňka Ondráčka, poslance za KSČM.

Ale tady dal Janu Hřebejkovi flek sám znovu inaugurovaný prezident Miloš Zeman, který prohlásil: „Stačilo, aby pan Ondráček řekl jednu jedinou větu: Byl jsem mladý, byl jsem blbý, omlouvám se.“  Což Zdeněk Ondráček neřekl. Pravdou ovšem je, že geniální maturantka z Havlíčkova Brodu a pozdější „odborná referentka“ v Praze o svém působení na ČSÚ také mlčí jako hrob, byť zanechala řadu stop. A to navzdory četným výzvám veřejnosti, znepokojené pomluvami, že za totáče kradla v samoobsluze rohlíky. Nejspíš z hladu.

A tak mě napadá – nemyslel náhodou Jan Hřebejk onu větu, kterou jsem si vypůjčil do titulku své glosy, jako sebekritiku? Od dob jeho mimořádně úspěšných Šakalích let a skvělých Pelíšků uplynulo ve Vltavě pod Barrandovem už hodně kalné vody, Hřebejkovy filmy jsou čím dál slabší a někdy i dost hloupé. Ano, já vím, že to není pouze jeho vina. Spisovatel Petr Šabach, autor nejlepších námětů jeho filmů, píše už jenom někde na věčnosti a Múzu Hřebejkova přítele a dvorního scénáristy Petra Jarchovského zřejmě postihl nějaký vleklý opar, takže ho líbá už jen symbolicky a bůhvíkam. Nemluvě o Hřebejkových úletech s literárně slabými, avšak čtenářsky (a tedy i kasovně) úspěšnými předlohami Michala Viewegha, kterého navíc později vyautovalo těžké onemocnění.

Ale možná, že se Janu Hřebejkovi jen vypsala jeho režisérská fixka – čert ví.

Jenže ať je to, jak chce, v jeho schopnost sebekritiky, jež předpokládá jistou objektivitu a také IQ, kterému nechybí sociální rozměr, osobně moc nevěřím. A s politickým fanatismem se daleko nedostane.

No nic, třeba svým příštím filmem dokáže, že jsem se mýlil. Rád bych se toho dožil. Moc rád, opravdu. A taky toho, že jednou nějaký novinář z mainstreamových médií, nebo příslušník pražské či jiné intelektuální elity přizná, že mstivý není jen hradní guru a premiér v demisi. Že mstiví jsou i jejich poražení oponenti se svými fankluby v čele s Miroslavou Němcovou, Karlem Schwarzenbergem a Miroslavem Kalouskem, kteří se museli rozloučit se svými premiérskými či prezidentskými sny.

A nejen mstiví, ale i stojící na té pravé straně barikády, na které se bojuje o to, zda se politika Česka, Maďarska, Polska a Slovenska bude vytvářet ve volbách, národních parlamentech a vládách, anebo někde jinde.

Takže pro dnešek se loučím říkankou téměř dětskou:
 

podpis_cejka_180.jpgNení osel jako osel,


ani mezek jako mezek.


Jeden pole řepkou osel


a jiný se s hnojem veze.

 

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984