Reklama
Reklama

BRICS: sdílená prosperita

Počet zobrazení: 2131


Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak jubilejní summit BRICS nastartoval „druhou zlatou dekádu“ tohoto uskupení. Klade důraz na odlišnost této organizace od Evropské unie – absenci ideologických cílů a byrokracie, ale akcent BRICS na konsens při rozhodování.

brics_johannesburg_2.jpg

Na samém okraji zájmu západních médií proběhl minulý týden v jihoafrickém Johannesburgu 10. summit uskupení BRICS, tedy nejvyšších představitelů Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky. Summit byl významný nejen proto, že byl jubilejní. Důležitý byl především proto, že přímo i nepřímo reagoval na růst globální nejistoty, která je podněcovaná akty obchodní války ze strany USA. Jestliže Evropská unie reaguje na tlak Washingtonu pokorným příslibem nákupu sójových bobů a drahého zkapalněného plynu, v Johannesburgu byla cítit jiná strategie: snaha stimulovat obchod uvnitř BRICS a posílit mezinárodní pravidla. Tento intra-BRICS obchod vzrostl z 567 miliard dolarů v roce 2010 na loňských 744 miliard – což bylo víc, než očekávali optimisté. Ovšem, jak během summitu zdůraznil čínský prezident Si Ťin-pching, základním modelem mezinárodního rozvoje a spolupráce by měla být „kooperace Sever–Jih jako hlavní kanál a spolupráce Jih–Jih jako doplněk“. Závěrečná deklarace summitu proto zdůrazňuje odhodlání států BRICS „společně usilovat o posilování multilateralismu a vlády práva v mezinárodních vztazích, a prosazovat férový, spravedlivý, vyrovnaný, demokratický a reprezentativní mezinárodní řád“.

 

Od statistiky k politice
 

Snad každý komentář týkající se uskupení BRICS připomíná, že u kolébky této organizace v roce 2001 stála studie Jima O’Neilla, pracovníka investiční banky Goldman Sachs. O’Neill použil akronym BRIC k označení skupiny čtyř rychle se rozvíjejících tržních ekonomik – Brazílie, Ruska, Indie a Číny – a zvažoval perspektivní možnost jejich začlenění do skupiny G7, tedy uskupení rozvinutých západních zemí a Japonska. V jedné z dalších studií pak v říjnu 2003 O’Neill spolu s dalšími spolupracovníky propočetl, že za 50 let se státy BRIC „mohou stát největší silou ve světové ekonomice“ a „za méně než 40 let souhrn ekonomik BRIC může být větší než skupiny G6“ (Francie, SRN, Itálie, Japonsko, Velká Británie a USA).

Představitelé zemí BRICS se začali scházet napřed na nižší úrovni – ministři odpovědní za hospodářství svých zemí, kteří se separátně sešli na Petrohradském ekonomickém fóru v roce 2006. O tři roky později se v Jekatěrinburgu konal první summit BRIC. Od roku 2011 je členem skupiny i Jihoafrická republika a začal se užívat rozšířený název – BRICS. Rozšířené   uskupení pěti států se začalo vymykat původním představám Jima O’Neilla.

Popravdě – je to zvláštní, podivné až absurdní. Někdo stojící mimo politiku napíše odborný článek a nejvyšší představitelé pěti velkých zemí ze tří kontinentů se začnou scházet. Zastupují přibližně 43 % světové populace žijící na 26 % pevninského povrchu planety a produkující 19 % globálního hrubého domácího produktu. A hlavní je ekonomická dynamika: za posledních deset let státy BRICS přispěly více než 50 % ke světovému hospodářskému růstu. Toto uskupení přežilo v dělné atmosféře ústavní převraty v Brazílii a Jihoafrické republice. Přitom v onom prvním případě, v Brazílii, byl převrat spojen s výraznou změnou ideově-politického směřování. Zdá se, že Jim O’Neill dokázal to, co je snem snad každého společenskovědního právníka: předpověděl budoucnost. Ukázal na jevy, které byly v roce 2001 ostatním lidem skryté. A které neměly jen statistický význam v podobě součtu nesourodých politických veličin. Možná nepředpověděl rodící se společný zájem, který je odlišný od zájmů jiných celků, ale podnítil jej. V této chvíli se ovšem zdá, že autoři analýzy z roku 2003 sice očekávali politické problémy zemí BRIC „během několika desetiletí“, ale bude to sebestředný Západ, kdo si bude muset zvyknout na čínský socialismus a ruskou verzi liberalismu.

 

Jiný typ organizace


Odolnost uskupení BRICS vůči ekonomickým a politickým bouřím není dána jen společným obecným zájmem. Její zdroje se snadno ukážou při porovnání s Evropskou unií: BRICS si nestaví ideologické cíle, jako je „evropské občanství“, a nebuduje stále bobtnající byrokratické struktury. Nevymýšlí nadstátní instituce s odtrženým rozhodováním, které se ve svém důsledku podřizují nejmocnějším členským státům a snadno se zacyklí při hledání řešení podružných problémů. BRICS ve svém úsilí o sdílenou prosperitu postupuje konsulárně, dělá ty kroky, s nimiž souhlasí všichni. Vzájemně výhodná spolupráce je důležitější než formální integrace. To je sice pomalejší postup než diktát Bruselu či Berlína, ovšem jistější. Tyto odlišnosti BRICS od EU jsou příznačné i pro asijské mezinárodní organizace, jako je ASEAN, Sdružení národů jihovýchodní Asie, či  APEC, Asijsko-pacifické hospodářské společenství.

Prvním společným projektem BRICS se stala těžba zlata na Sibiři – investice před zahájením těžby by měla činit půl miliardy dolarů. I když na summitu v Johannesburgu Vladimír Putin tlumil obavy z útoku na dolar jako globální měnu, BRICS podněcuje obchod v národních měnách. Stojí v první linii boje za reformu Mezinárodního měnového fondu a zároveň vytváří jejího konkurenčního partnera v podobě Nové rozvojové banky. Je vhodné připomenout, že v Nové rozvojové bance má každý člen jeden hlas bez práva veta. Banka se zaměřuje především na infrastrukturní projekty v rozvojovém světě, což bylo též jedno z hlavních témat johannesburského jednání ve formátu BRICS+. Ostatně celý summit proběhl pod heslem „BRICS v Africe: Spolupráce pro sdílený růst a prosperitu ve 4. průmyslové revoluci“. To se týkalo především Africké unie, jejíž současný nejvyšší představitel Paul Kagame, rwandský prezident, se jednání BRICS účastnil. Na jednání BRICS byl ale přizván i současný předseda Organizace islámské spolupráce, turecký prezident Recep Erdoğan.

 

Pocta člověčenství
 

Desátý summit BRICS se sešel ve dnech, kdy si část světa připomněla sté výročí narození Nelsona Mandely. Účastníci summitu v preambuli závěrečné deklarace vzdali hold tomuto člověku, který svým osobním hrdinstvím měnil dějiny: přihlásili se k jeho hodnotám i dílu, včetně „prosazování kultury míru ve světě“. Stojí za to si při této příležitosti připomenut Mandelův projev z února 2005 v Londýně, v němž zdůraznil potřebu spravedlivého obchodu, což je dnes tváří v tvář americkému úsilí o ekonomickou hegemonii a při snaze BRICS prosadit globální hospodářský multilateralismus mimořádně aktuální. Mandela podtrhl často opomíjenou velkou pravdu, že neexistují pouze „vězňové svědomí“, ale i „vězňové chudoby“. Připomněl, že „překonání chudoby není gestem charity. Je to akt spravedlnosti. Jedná se o ochranu základního lidského práva, práva na důstojnost a slušný život. Pokud chudoba přetrvává, není skutečná svoboda.“

Mandelovo sociálně-politické krédo, jeho úsilí sjednotit politické síly bojující proti útlaku a vykořisťování, a to včetně komunistů, nese smutný nádech věčnosti. Doprovází lidské dějiny v postavách antického Spartaka i čínského Sunjatsena až po zápasy zatím bezejmenných hrdinů dnešních dnů. Jako by se v osudech těchto protagonistů historie odrážela nenaplnitelnost mravních ideálů. A možná, že se v těchto osobnostech zrcadlí vlastní podstata lidství.

Foto: kremlin.ru

(Komentár vyšiel vo webovom časopise !Argument 30. 7. 2018)

Priemer: 4.6 (20 hlasov)
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama