Afghánistán – nikdy nekončící vnější intervence

Kdy začíná tento příběh? To je těžké rozhodnout. Jeho moderní verze začala v devatenáctém století, kdy Britové a Rusové bojovali svou „velkou hru“ a konkurovali si ve snaze ovlivňovat a řídit Afghánistán. Bojovali jak přímo, tak prostřednictvím afghánských zástupců. Britové si mysleli, že to dělají lépe, ale byla to do značné míry iluze. Řekl bych, že to nakonec byla remíza.

V šedesátých letech dvacátého století hra pokračovala tím, že se k moci dostal vládce, snažící se obhájit nový institut „liberální“ ústavy. Selhal, ale otevřel cestu pro vznik stran levice i pravice. Jeho nástupce, Mohamed Daúd byl svržen v roce 1978 Lidovou demokratickou stranou Afghánistánu (PDPA), ve skutečnosti  stranou komunistickou. Vláda PDPA byla zcela sekulárním režimem, s plnou rovnoprávnost žen. Velká hra ale pokračovala. Sovětský svaz podporoval režim PDPA a Spojené státy (nástupce Velké Británie), podporoval mudžahedíny, bojující proti ní za nový, islamistický režim.

V roce 1979 Sovětský svaz poslal vojáky na pomoc PDPA a režim se udržel u moci. Sovětská intervence však ztroskotala a poslední sovětští vojáci byli staženi v únoru 1989. Nicméně PDPA se podařilo vydržet až do roku 1992. Po následující čtyři roky proti sobě bojovaly různé skupiny, které předtím bojovaly proti režimu PDPA. Skupina, která se ukázala nejsilnější, nazývající sama sebe Tálibán, usilovala o opětovné zavedení přísného režimu a práva šaríja. Byla vedena Mullahem Omarem. Vláda Tálibánu byla obzvláště krutá, především co se týče žen, prakticky vězněných v jejich domovech, pro které se uzavřely všechny příležitosti ke vzdělání.

Září 2001 byl osudný okamžik. Tálibán dal zavraždit své zbývající vnitřní soupeře dva dny před útokem al Káidy na Spojené státy 11. září. Tento útok změnil úlohu Spojených států ve hře. Dosud pomáhaly islamistickým mudžahedínům aby se stali významnou silou v boji proti sovětskému vlivu a nyní se octly ve střetu s touto silou, která chránila Usámu bin Ládina, předpokládaného pachatele útoků 9/11 ve Spojených státech.

Takže přišla ještě jednou velká intervence zvenčí, tentokrát ze Spojených států a proti Tálibánu. Geopolitická situace se tím stala víc než složitou. Hlavní američtí spojenci v regionu – Pákistán a Saúdská Arábie – podporovali Tálibán. Hlavní soupeři USA v regionu – Írán a Rusko – byli zajedno se Spojenými státy v jejich opozici vůči Tálibánu.

Strategií USA bylo pomoci instalovat Mohameda Karzáího jako prozatímního vládce a poté ho nechat zvolit prezidentem nového režimu. Karzáího hlavní ctností byla paštunská národnost – pocházel ze stejné oblasti jako hlavní vůdcové Tálibánu. Osud se však zase obrátil. Jak roky ubíhaly, Karzáímu se stala stále více nepříjemná role USA a zejména jejich vojenské metody. V roce 2012 byl už otevřeně velmi kritický vůči USA a mluvil o politických jednáních s Tálibánem.

Americký prezident Barack Obama, který přišel k moci v roce 2009, nazval intervenci v Afghánistánu „dobrou válkou“ (na rozdíl od války v Iráku). Avšak slíbil stáhnout všechny (nebo většinu) amerických jednotek do doby než opustí úřad. To se ukázalo být planým slibem, jak síla Tálibánu vytrvale rostla a afghánská vláda a armáda nebyly dost silné, aby ožívající Tálibán neutralizovaly. USA chtěly nechat za sebou jen vojáky pro „výcvik“, ale Karzáí odmítl podepsat protokol, který by umožnil americkým vojákům touto formou zůstat.

Karzáí však udělal na konci svého druhého funkčního období v úřadu krok špatným směrem a ve volbách 2014 a povolil střet Ashrafa Ghaniho (viděn jako Karzáího nástupce a Paštun) a Abdalláha Abdalláha (jehož matka byla etnicky Tádžička). Abdullah byl zuřivý odpůrce Karzáího. Výsledky prezidentských voleb byly vysoce sporné. Ale Ghani a Abdullah nakonec vstoupili na cestu vratkého kompromisu sdílené moci, Ghani jako prezident a Abdullah jako ekvivalent premiéra. Většina pozorovatelů je však skeptická a nevěří, že taková úmluva bude mít dlouhého trvání.

Ghani slíbil, že podepíše protokol se Spojenými státy, který Karzáí nepodepsal a učiní Spojeným státům i další ústupky. Ghani, sám dlouhé roky strávil ve Spojených státech, má vedle afghánského občanství i občanství USA a pracoval po mnoho let ve Světové bance. V žádném případě.se nedá považovat za radikála.

Ghani okamžitě volal pro jednání s Tálibánem, jako to dělal už Karzáí. Tálibán okamžitě odmítl a jeho mluvčí řekl: „Ashraf Ghani byl jmenován Američany na americkém velvyslanectví. On je loutka a nemá nárok na nás pozvat na mírové rozhovory. „

Afghánistán byl po dvě století veden snahou potlačit zahraniční intervence. Kdykoli se tyto zdály na chvíli vítězit, vždy se brzy ukázalo, že to nevyjde. A ke všemu špatnému, intervence přesvědčily mnohé Afgánce o nutnosti s nimi bojovat. Je jen malý důvod předpokládat, že cizáci budou nyní úspěšnější než dříve. Ale jsou interventi schopni si to uvědomit?

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 386, 1.10.2014. Z angličtiny přeložil Stanislav Vozka.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER Binghamton University, USA. Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.